W. Churchill: „od Štětína na baltu po terst na jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní evropy: Varšava, berlín, Praha, Vídeň, budapešť, bělehrad, bukurešť a sofe. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy.“
Tato slova britského premiéra Winstona Churchilla pronesená na univerzitě v americkém Fultonu v březnu 1946 jsou často považována za začátek studené války. Téměř celý svět byl rozdělen do dvou „sfér vlivu“ – americké a sovětské. Evropský kontinent se stal dějištěm neustálých sporů mezi SSSR a USA. Evropu tehdy rozdělovala imaginární linie procházející územím poválečného Německa. Svět měl před sebou několik desítek let v trvalém ohrožení jadernou válkou a z ní vycházejícího permanentního napětí. V dnešní době, jak se zdá, se časy studené války mezi Západem a Východem opět vracejí. Konflikt již nabyl konkrétních rozměrů – na východě Ukrajiny již třetí rok zuří regulérní válka. Po roztržce mezi Ruskem a USA v Sýrii, kde působily po jistou dobu jako spojenci, již můžeme mluvit o další frontě nové studené války.
Zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 přineslo kromě chaosu ve všech postsovětských republikách také značný pocit úlevy. Studená válka byla u konce. Na Západě z takového vítězství dočasně převládl pocit euforie. Někteří flozofové dokonce prohlašovali, že nastupuje „konec dějin“. Po zhroucení komunistického monstra je teď prý všeobecné vítězství a šíření liberalismu nevyhnutelné. Spojené státy se opravdu nakrátko těšily z „unipolárního“ světa, ve kterém hrály roli jednoznačného hegemona.
Na začátku devadesátých let bylo Rusko v troskách. Neuvěřitelná inflace, zvyšující se nezaměstnanost, rozkrádání státních peněz budoucími oligarchy, nefunkční reformy a na konci dekády zdiskreditovaný – a i na ruské poměry až příliš často opilý – prezident Jelcin. Rusko bylo zcela závislé na západní pomoci a půjčkách Světové banky, a také se mu jich dostávalo. Jenže všudypřítomná korupce a rozkrádání státního rozpočtu však neumožnily, aby se země z krize dostala.
Samotní Rusové si ale situaci začali vykládat po svém. Západ je podvedl – využil ruské slabosti. Rusko potřebovalo pomoc, bylo bezbranné, otevřelo se a bylo oklamáno. Jeho problémy tedy nejsou důsledkem vlastní neschopnosti, ale proradnosti Západu. Toto přesvědčení zůstává u vládnoucí ruské třídy (a většiny ruské společnosti) dodnes. Cokoli se v Rusku nedaří, nedaří se kvůli zrádné a podvratné činnosti ruských nepřátel. Samozřejmě, těch západních především.
Situace se začala měnit s nástupem Vladimira Putina k moci. Ne že by se změnil systém vládnutí nebo byla odstraněna korupce. Důvody byly prozaičtější – na světových trzích vzrostla poptávka po ropě a plynu a postupně rostly jejich ceny, což novému prezidentovi hrálo výrazně do karet. V Rusku zavládla relativní stabilita a na tamější poměry i blahobyt. Putinova popularita je od té doby stále mimořádně vysoká. Stabilizace vnitřních poměrů dodala Kremlu ztracenou sebedůvěru i v mezinárodních vztazích. Tón a rétorika ruské vlády začínají přitvrzovat. V roce 2007 prezident Putin hned několikrát slovně zaútočil na USA. Během únorové bezpečnostní konference v Mnichově ostře kritizoval „jednopólovost“ světového uspořádání. Další kritika na adresu USA zazněla při oslavách konce druhé světové války, kdy Putin ve svém projevu na Rudém náměstí přirovnal USA ke Třetí říši.
V obklíčení nepřátel
„V základu maniakálního pohledu Kremlu na mezinárodní vztahy leží tradiční a instinktivní pocit nejistoty. […] Postupně při navazování styků s ekonomicky vyspělejším Západem – se k tomuto pocitu přidával strach z kompetentnějšího, silnějšího a lépe organizovaného společenství na tomto území.“
Takto popisoval sovětský postoj vůči Západu významný americký diplomat George Kennan, jehož slavný Dlouhý telegram se stal v roce 1946 základem pro zahraniční politiku USA. Pro popis dnešního vztahu Kremlu vůči Západu by se těžko hledala lepší slova. Tento postoj, vycházející ze směsi obdivu, strachu, pohrdání a agrese, se s nástupem Vladimira Putina postupně stával novou státní ideologií.
V současném Rusku je kultivováno několik základních konceptů, které jsou do jisté míry namířeny proti Západu, respektive USA. Byla opět oprášena myšlenka Moskvy jako „Třetího Říma“, tedy jako nástupce křesťanských metropolí Konstantinopole a Říma. Tím se z Ruska stává obhájce tradičních křesťanských hodnot pravoslaví, rodiny atd. Na opačné straně stojí „zkažený“ Západ a Evropa, která je v ruské verzi prezentována jako novodobá Sodoma, kde především vzkvétá homosexualita. Tento narativ se stal v Rusku natolik vděčným, že je Evropa označována jako „Gayropa“.
Dalším zásadním konceptem je „eurasijství“. Ten se zakládá jak na filosofii někdejšího emigranta Ivana Iljina, tak i soudobého filosofa Alexandra Dugina, kteří jsou dnes velmi populární mezi ruskými vládními kruhy. I samotný Putin prý doporučil svým guvernérům číst „během prázdnin“ Iljinovo dílo. Koncepce eurasianismu spočívá v tom, že by se Rusko mělo více sbližovat se středoasijskými státy, aniž by přitom zapomnělo na východní Evropu. Tímto způsobem by se mělo budovat novodobé impérium s centrem v Moskvě. Ostatně ani samotný Dugin nepopírá, že tady jde o „mesiášské“ poslání Ruska: „Nejde tu o nikdy nekončící rozšiřování životního prostoru Rusů, ale o utvrzení zvláštního, ruského světonázoru, jenž má eschatologický rozměr a který chce být chápán jako poslední slovo pozemských dějin.“ Tato myšlenka se v geopolitice promítla do konceptu rozšiřování „ruského světa“ (Russkij mir).
Pravděpodobně nejdůležitějším pilířem současné ruské ideologie zůstává přesvědčení, že je Rusko obklopeno nepřáteli, kteří mu chtějí ublížit. Kreml se cítí ohrožen aktivitami NATO
ve střední a východní Evropě, ukrajinskými nacionalisty atd. Pro účel definování nepřítele používá pojem
„fašista“, který přímo odkazuje k Hitlerovu Německu (pojem „nacistický“ nevyhovoval, neboť německý národní socialismus mohl vyvolat u sovětských občanů asociaci se socialismem samotným). Tato rétorika zůstala jako další z odkazů studené války. V roce 1950 napsala sovětská Pravda, že fašistická Jižní Korea napadla Severní Koreu. V roce 2008 se „fašisté“ pokoušeli odstranit památník sovětským vojákům v estonském Tallinu. V zimě 2013 „fašisté“ zorganizovali „státní převrat“ na kyjevském Majdanu. Rusko je zkrátka obklopeno nepřáteli a „fašisty“. Proto musí jednat.
Od „plynových“ válek k válkám skutečným
Zvyšování politického napětí se dlouhou dobu odehrávalo pouze v rovině verbální. Postupně si ale nové vedení Ruské federace plně uvědomilo moc, kterou získalo díky energetické závislosti Evropy na ruských zdrojích. Pro první dekádu prezidentství Vladimira Putina se politika plynovodu a ropovodu stává naprosto klíčovou. Ne náhodou se Putin věnoval otázce surovinové základny Ruska ve své dizertační práci. A závěry jeho práce byly jednoznačné – Rusko má využívat bohaté přírodní zdroje k posílení svého geopolitického postavení. A právě k takové politice se za Putinovy vlády Kreml uchýlil
Politické zájmy Ruské federace se projevily zvlášť silně v zemích, které byly na ruských surovinách závislé. V roce 2005, tedy krátce poté, kdy na Ukrajině odezněla tzv. oranžová revoluce a prezidentem se stal prozápadně orientovaný Viktor Juščenko, Rusko zvýšilo Ukrajině ceny plynu. Stejný tlak byl vyvíjen o několik let později i na Gruzii. Do tohoto schématu také zapadají snahy Ruska o vybudování nového plynovodu Nord Stream-2, který by se vyhnul území Ukrajiny, čímž by umožnil Rusku vyvíjet neomezený tlak na svého souseda. Politika ropovodu a plynovodu je Kremlem užívána dodnes. Během posledních patnácti let se stala již dosti běžnou součástí jeho politické strategie. Ještě před několika lety považovali přední západní experti právě takový tlak za první náznak studené války. Tato strategie sice funguje dodnes, byla ale zastíněna vojenskými akcemi.
Novočerkasský masakr 1962Rusko zdědilo po Sovětském svazu také taktiku „řinčení zbraněmi“. Nejjednodušším způsobem je porušování vzdušného prostoru jiných států. Kreml sleduje reakci dotyčného státu a podle toho vyhodnocuje reálnou obranyschopnost možného protivníka. Pokud si postižený stát bude stěžovat, Rusko všechno popře. K takovým akcím se v Kremlu uchylují až příliš často. Podobné provokace cílily nejčastěji na pobaltské státy. Estonsko zaznamenává permanentní porušování svého vzdušného prostoru. V červenci pak zapomněl ruský letoun mířící na letecké mistrovství v Radomi upozornit polskou stranu na směr letu. Takové incidenty se staly natolik běžnou záležitostí, že jim málokdo přikládal větší význam. Jeden případ byl ale jiný. V listopadu 2015 byl ve vzdušném prostoru Turecka na turecko-syrských hranicích sestřelen ruský bojový letoun SU-24. Ruský prezident označil tento incident za vražení dýky do zad“, a rusko-turecké vztahy se ocitly na bodu mrazu. Ne však nadlouho.
Významnou součástí studené války byla vojenská cvičení, která vyvolávala na obou stranách zděšení. Nehledě na to, že v čele Sovětského svazu stál zkušený agent KGB Jurij Andropov, vyvolala v něm vojenská cvičení NATO v roce 1983 přesvědčení, že se Západ chystá k útoku. Vojenské síly Sovětů byly uvedeny do plné bojové pohotovosti. A strašák možného útoku se používá dodnes. V roce 2007 nacvičovala ruská armáda v Pskově, ležícím nedaleko pobaltských hranic, zpětné dobytí Pobaltí. V červnu 2016, kdy už byly vztahy mezi velmocemi velmi napjaté, proběhlo v Pobaltí další cvičení sil NATO. Rusko proto reagovalo přesunem svých vojenských jednotek na západ země.
Všechny tyto faktory společně s dalšími nasvědčovaly tomu, že se světová politika mění. Jeden z předních odborníků na totalitní ideologie a autor knihy Putin a putinismus Walter Laqueur vyjmenovává víc problematických bodů v mezinárodních vztazích: „Realitou světové politiky se stalo zhoršení vztahů se Spojenými státy. Ukrajina byla trvalým jablkem sváru dávno před Krymskou krizí v roce 2014, Gruzie, Sýrie, zavraždění Alexandra Litviněnka ve Spojeném království, osudy některých adoptovaných ruských dětí ve Spojených státech, íránská atomová bomba i postavení přeběhlíka, jehož dosáhl v Moskvě Edward Snowden – Američan, který vyzradil tajemství a kterému Putin osobně řekl, že v Rusku se takové věci nestávají; tyto a další znepokojivé události vztahy mezi oběma zeměmi zkomplikovaly.“
Invaze Ruska do Gruzie v roce 2008 mohla být pro západní svět významným varovným signálem. Nestalo se tak. Konflikt na Ukrajině o šest let později však již nešlo přejít mlčením.
Na konci roku 2013 probíhaly v ukrajinském Kyjevě protesty proti rozhodnutí prezidenta Janukovyče zřeknout se prozápadního směru vývoje země. Demonstrace pokračovaly ještě několik zimních měsíců a skončily střetem s ozbrojenými složkami. Během února 2014 bylo na náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti) zabito více než sto demonstrantů. Prezident utekl ze země a na Ukrajině zavládlo krátké období politické krize, čehož Rusko bleskově využilo. V prvních týdnech po událostech v Kyjevě dostal prezident Putin svolení ruského parlamentu k použití ruských vojenských jednotek mimo území Ruské federace a ruská armáda obsadila strategické body na ukrajinském poloostrově Krym. Byla ustavena loutková vláda a pod dohledem ruských ozbrojenců proběhlo „referendum“, v němž se většina obyvatel poloostrova vyjádřila pro připojení k Rusku. Následně byl Krym přijat do svazku Ruské federace. Západ protestoval. „Referendum“ ani anexe nebyly žádným západním státem uznány. Nic se ale nezměnilo. Rusko bezprecedentně porušilo celou řadu mezinárodních dohod i principů mezinárodního práva. S pomocí vojenské síly bylo obsazeno a anektováno území nezávislého evropského státu. Na víc než protesty a uvalení sankcí se ale Západ nezmohl. Krym se de facto stal součástí Ruska. Hned na to rozpoutalo Rusko válku ve východní části Ukrajiny, když začalo vojenskými prostředky masivně podporovat skupinku místních separatistů.
Od anexe Krymu nabývá nová studená válka nových rozměrů. Nikdo už se svým postojem netají, když je protějšek označován za nepřítele. Krym a Ukrajina se staly problémem, kde již nelze nalézt pro všechny přijatelný kompromis. Na Rusko byly uvaleny sankce ze strany EU a USA, což si Rusko samozřejmě vykládá jako útok proti svým zákonným zájmům. V prosinci 2014 přišlo s vysvětlením toho, co se děje kolem krymské otázky: „[To, co se teď děje s ekonomikou,] to není odplata za Krym, to je odplata za naše přirozené přání uchovat se jako národ, jako civilizace, jako stát. Protože po pádu Berlínské zdi, po rozpadu Sovětského svazu […] jsme se před našimi partnery úplně otevřeli. Co jsme spatřili? Přímou, úplnou podporu terorismu na severním Kavkazu. […] Takhle se chovají partneři? V každé otázce, cokoli podnikáme – setkáváme se s problémy a oponováním […]. Pokud bychom pokračovali v těchto analogiích [Ruska a medvěda] – mě samotného občas napadá, že by náš medvěd možná měl zůstat trochu v klidu, ne honit se za prasaty po tajze, jíst med a jahody – pak ho možná nechají na pokoji? Nenechají. Protože vždycky se budou snažit dát mu řetěz. A jak jenom se jim to povede – vyrvou mu zuby i drápy […]“
V tomto proslovu ruského prezidenta je shrnuto chápání celé situace jeho optikou. Rusko má nárok na vlastní sféru vlivu. Když je to zapotřebí, může použít i sílu. Jakákoli protiakce Západu je vnímána jako ohrožení bezpečnostních zájmů Ruské federace.
V únoru 2016 zaznělo na bezpečnostní konferenci v Mnichově z úst Dmitrije Medvěděva prohlášení, ve kterém ruský premiér již otevřeně hovořil o nové studené válce: „Politická linie NATO vůči Rusku zůstává podle našich hodnocení nepřátelská a uzavřená. Můžeme to říct i natvrdo – ocitli jsme se v době nové studené války. […] Skoro každý den na nás poukazují jako na největší hrozbu obecně pro NATO nebo zvlášť pro Evropu, pro Ameriku a další státy. Občas se zamýšlím: jsme vůbec v roce 2016, nebo 1962?“
Rusko hraje stejnou hru jako za sovětských časů. Útok na Gruzii, anexe Krymu, podpora války na Donbasu – to všechno poukazuje na Rusko jako na agresivní stát, který se snaží o expanzi. Proto mají menší členové NATO, především pobaltské státy, opodstatněnou obavu, že se Rusko jednou může rozhodnout přispěchat na „obranu rusky mluvící menšiny“ nebo chránit „spřátelené“ státy. Koneckonců v roce 1939 intervenoval Sovětský svaz do Polska, aby ochránil ukrajinské a jiné menšiny před fašisty, v roce 1968 v Československu chránil bratrský národ. Stejně tak na Krymu v roce 2014 chránilo Rusko své obyvatelstvo před ukrajinskými „fašisty“. Proto je Rusko opravdu vnímáno jako hrozba, což se promítlo i do některých ofciálních dokumentů. Asi nejvýznamnějším posunem v evropské politice v tomto směru je nová tzv. Bílá kniha Německa, dokument určující hlavní směry a priority mezinárodní politiky této klíčové evropské země. V dokumentu ratifkovaném německým parlamentem stojí, že Rusko „zpochybňuje evropský světový řád“, a v případě, že nezmění své chování v mezinárodních vztazích, se jeví „pro nejbližší budoucnost [jako] výzva pro bezpečnost na našem kontinentu“. V Rusku to samozřejmě pojali jako „útok na vlastní adresu“.
Velmi příznačný rozhovor poskytl německému Spiegelu v červenci 2016 Putinův osobní poradce a čestný předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku Sergej Karaganov. Kromě tradičních obvinění, že NATO nemělo právo „se vměšovat do východní Evropy“, definoval Karaganov velmi přesně hlavní problém v mezinárodních vztazích: „Pro Rusko je velmi důležitý pocit ochrany před vnějším nepřítelem. Musíme být připraveni na všechno.“ Zůstává otázkou, zda si je poradce prezidenta vědom, že jeho slova se nápadně podobají tomu, co říkal Josif Stalin v únoru 1946, a sice že jeho vlast musí být „zajištěna proti všelikým náhodnostem“.
od Krymu po Aleppo
Samozřejmě že studená válka má stejně jako v průběhu 20. století mnohem širší kontext než jenom konfrontaci USA a Ruska. Rostoucí význam Číny, podivný pokus o puč v Turecku a Erdoğanův prudký příklon k Rusku, válka v Sýrii – to všechno je pochopitelně nutno brát v úvahu, pokud chceme situaci chápat komplexně.
Neuralgickým bodem pro obě zmíněné velmoci ale stále zůstává ukrajinská otázka, o níž se prostě nelze dohodnout. Na začátku srpna 2016 uvedly provokace na Krymu ukrajinské vojenské jednotky do plné bojové pohotovosti. Rusko obvinilo Ukrajinu z ostřelování vlastního území (Krymského poloostrova, který nadále de iure zůstává součástí Ukrajiny) a z pokusu několika skupin ukrajinských záškodníků proniknout na území poloostrova. Premiér Medvěděv následně pohrozil přerušením diplomatických styků. Ruská strana ale neposkytla žádné důkazy o ukrajinské účasti na této akci, proto se USA stejně jako státy EU a Rada bezpečnosti OSN postavily za Ukrajinu. Rusko ale tohoto incidentu využilo pro masivní přesun vojenské techniky na Krym. Napětí na poloostrově neustále stoupá. Otevřenou zůstává také otázka rus-
ké účasti ve válce na ukrajinském Donbasu. To, že se Rusko aktivně účastní bojů na východní Ukrajině, bylo již mnohokrát prokázáno. Nakonec se opakovala stejná situace, která se odehrála kolem anexe Krymu. Po téměř dvou letech zapírání Vladimir Putin přiznal, že ruští vojáci na Donbasu bojují. Tradičně tam „chrání ruskojazyčné obyvatelstvo“. A nic nenasvědčuje tomu, že by se v Kremlu schylovalo k ukončení této agrese. Mezitím se příměří na Donbasu dodržuje jen zdánlivě, de facto boje trvají a skoro každý den hlásí obě strany oběti na životech. Velmi prudkého vyostření dosáhly vztahy mezi USA a Ruskem během posledních měsíců kvůli válce v Sýrii. Nezdařilé příměří skončilo děsivým bombardováním Aleppa ruskou armádou. USA následně ukončily rozhovory o dosažení míru v Sýrii a obvinily Rusy z válečného zločinu. Hned na to ruský prezident Putin vypověděl americko-ruskou smlouvu o likvidaci plutonia potřebného k výrobě jaderných zbraní. A to znamená, že se velmoci opět pomalu dostávají do roviny „jaderných výhrůžek“. Rusko ale nezapomíná ani na tradiční řinčení zbraněmi. Na začátku října byly do Kaliningradské oblasti přesunuty rakety typu Iskander. Situaci neustále komplikuje i nekompromisní postoj Ruska v Radě bezpečnosti OSN. Právě ruská delegace vetovala jak rezoluci o bombardování Aleppa, tak i zřízení mezinárodního tribunálu k prošetření sestřelení letadla MH17 nad ukrajinským Donbasem. Postoj Ruska je ale zcela srozumitelný, všechno totiž nasvědčuje tomu, že právě ono je hlavním viníkem obou tragédií. Koneckonců komise vyšetřující tragédii letounu MH17 po dvou letech fakticky uznala, že za sestřelení letadla může ruská strana. A Západ není ochotný jen tak zapomenout na nesmyslnou smrt téměř tří set občanů.
Vítězství Donalda Trumpa v nedávných prezidentských volbách může přidat vztahům mezi velmocemi nový rozměr. Ruský prezident otevřeně sázel právě na republikánského kandidáta. Trump na oplátku nešetřil komplimenty na jeho adresu. Během předvolební kampaně se Donald Trump dopustil několika vážných prohlášení ohledně vztahu USA se státy východní Evropy. Podle něj stojí otázka Krymu za projednání. Kromě toho zpochybnil závazky své země vůči menším státům NATO, což je jasnou narážkou na pobaltské země. Je sice možné, že předvolební rétorika kontroverzního miliardáře zůstane pouze v rovině drsných slov, Trumpovy postoje ale opravdu budí dojem, že si hodlá s Putinem porozumět. Taková dohoda by ale mohla fungovat jedině na úkor států východní Evropy. Jinými slovy, svět by zase mohl být rozdělen do sfér vlivu. Přesně jako za starých „dobrých“ časů studené války.