Vyšívané bělorusko

Pokud byste se ocitli v létě roku 2016 mezi obyvateli Minsku, hlavního města běloruská, užívajícími si slunečného počasí a čím dál tím vlídnějšího centra s kavárnami a kulturními akcemi, určitě byste si povšimli jedné věci – lidového geometrického ornamentu. bylo možné ho zahlédnout na tričkách kolemjdoucích, na pouzdrech jejich smartphonů, a dokonce i krabice zefýru, oblíbeného mléčného dezertu, skrývala ochranný kartón s natištěnou „abecedou běloruského ornamentu“.

Ve sportovní rubrice byste se dočetli o tom, že běloruskou fotbalovou reprezentaci čeká „rebranding“, jehož součástí budou nové dresy právě s lidovým ornamentem. Mohlo by se zdát, že na všudy přítomnosti etnografických motivů není nic zvláštního, neboť dnešní globalizovaný svět má zálibu v „místním“, „lokálním“, „tradičním“. Ovšem za rozšířením lidového ornamentu během posledních několika let se skrývá něco hlubší- ho než pouhá marketingová strategie. Je to jistá reakce na poslední události v regionu a naplnění potřeby existence identity a symbolů společných pro všechny obyvatele Běloruska.

Dvojí symboly dvojího běloruská

Bělorusko se totiž od jiných bývalých socialistických států liší právě tím, že ve společnosti neexistuje konsenzus ohledně základních národních symbolů: vlajky, znaku a hymny. V zemích bývalého socialistického bloku se i v době komunistické diktatury užívalo lehce pozměněných meziválečných státních symbolů a po změně politického systému došlo jen k nepatrné úpravě. Pobaltské země, jimž byla po sovětské okupaci vnucena symbolika vycházející z té sovětské, se rovněž vrátily k vlajce a znaku z doby své meziválečné státnosti. Na Ukrajině si zvolili symboly, jež byly dlouhodobě užívány silami bojujícími za ukrajinskou samostatnost. Bělorusko se v roce 1991 dalo podobnou cestou, a státním znakem země se stala Pahoňa, starodávný erb Velkoknížectví litevské- ho – středověkého státu, jehož jádrem byly i běloruské země. Vlajkou nového státu se stala ona bílo-červeno-bílá, již roku 1917 vytvořil obrozenec Klaudzij Duž-Dušeuski. Šlo o bývalé symboly Běloruské lidové republiky, vyhlášené v roce 1918, která byla prvním pokusem o běloruskou státnost ve 20. století. Po neúspěchu BLR se bílo-červeno-bílá vlajka a Pahoňa staly symboly hnutí usilujícího o obrození běloruské kultury a státnosti.

Avšak Alexandr Lukašenko brzy po svém zvolení prezidentem prosadil skrze referendum v roce 1995 změnu státní symboliky. Novou vlajkou se stala lehce pozměněná standarda byvší Běloruské sovětské socialistické republiky, stejně bylo naloženo i se státním znakem. Od té doby se různé symboly vztahovaly k různým vizím Běloruska a proudům, jež o ně usilovaly. Ti, kdo chtěli, aby se Bělorusko stalo součástí Evropy, a považovali rovněž za nutné podporovat obrození kultury a jazyka, zůstali věrni bílo-červeno-bílému praporu a Pahoni. Červenozelená vlajka pro ně symbolizovala režim usilující o návrat do Sovětského svazu spjatý s potlačením občanských svobod a pokračující rusifikací (v referendu dostala ruština status druhého státního jazyka a těsnější vztahy s Ruskem zelenou). Pro autoritářský režim se bílo-červeno-bílá a historický znak staly symboly politických oponentů, proti kterým je třeba se bránit všemi možnými prostředky. Proevropské národnědemokratické hnutí a Lukašenkův proruský nostalgicko-sovětský režim se tak střetávaly i v symbolické rovině.

Nebezpečné symboly „ruského světa“                                         

V roce 2007 označil ruský prezident rozpad SSSR za největší tragédií 20. století a následujícího roku byly již ruské tanky na cestě k Tbilisi, hlavní- mu městu Gruzie – státu sousedícímu s Ruskou federací, vzniklému v důsledku krachu Sovětského svazu. V ruské imperiální nostalgii zvláštní místo patřilo a patří vítezství nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce. Toto vítězství relativně nedávno dostalo nový symbol: oranžovo-černou, tzv. svatojiřskou stuhu, která má odkazovat na stužku nejvyšších vojenských vyznamenání ruského impéria a Sovětského svazu a má stejnou funkci, již na Západě plní květ vlčího máku – je připomínkou padlých vojáků a válečných veteránů. V roce 2014 Rusko anektovalo Krym a rozpoutalo válku na Donbase, a tím ještě zřetelněji ukázalo pohrdání suverenitou svých sousedů. Během těchto událostí ruská propaganda hojně využívala odkazů na Velkou vlasteneckou válku; kyjevská vláda byla označována za banderovskou a nacistickou a ozbrojený odpor proti ní za hrdinský boj proti fašismu. A tak se svatojiřská stuha stala symbolem proruského separatismu a ozbrojené- ho pokusu sjednotit tzv. „ruský svět“, tj. připojit k Rusku ty země, v nichž žije ruskojazyčné obyvatelstvo.

V Bělorusku tyto události vyvolaly znepokojení v obou názorových táborech. Představitelé národnědemokratických sil viděli hrozbu v Rusku už dávno. Pro panující režim bylo právě Rusko spojencem a těsnější vztahy a integrace s východním sousedem byly vždy Lukašenkem prezentovány jako východisko z hospodářských potíží. Kromě toho režim s Moskvou spojuje i nostalgie po sovětské době a kult vítězství v druhé světové válce. Podmínkou pro existenci Lukašenkova režimu je ovšem existence státu, ve kterém může vládnout – suverénního Běloruska. Proruský separatismus je přirozeně hrozbou i pro samostatnost a územní celistvost Běloruska, a to hrozbou velice reálnou. Reálnou tím spíše, že Bělorusko se skoro beze zbytku nachází v ruském mediálním poli a ruská propaganda tak nachází cestu k obyčejným Bělorusům velice snadno. Svatojiřská stuha se stihla mezi Bělorusy rozšířit ještě před ukrajinskými událostmi. Běloruská vláda začala její užívání v roce 2014 potichu omezovat a pokusila se ji jako symbol vítězství z roku 1945 nahradit symbolem vlastním, červenozelenou stuhou s jabloňovým květem. Vznikla nová situace, kdy si důležitost podpory běloruské identity a nutnost vymezit se vůči ruskému světu a jeho symbolům uvědomili i názoroví a političtí protivníci; zároveň s tím se zrodila i potřeba symbolu, jenž by se mohl stát jakousi značkou běloruskosti a jenž by byl přijatelný jak pro bílo-červeno- -bílou, tak pro červenozelenou stranu. Inspirace nakonec přišla odtud, odkud před časem zaznělo i varování. Z Ukrajiny.

Nástup vyšymajky

Košile s vyšívaným ornamentem vyšyvanka je součástí lidového kroje po celé východní Evropě, Bělorusko nevyjímaje. Na rozdíl od Ukrajiny, kde bylo vyšyvanku možno vidět každodenně na ulici, v Bělorusku se její nošení v podstatě omezovalo na folklorní hudební soubory a zájemce o etnografii. Nabídka konfekce byla velmi omezená, a pokud si někdo chtěl v Bělorusku vyšyvanku pořídit, musel vyhledat zručného mistra a zaplatit velké peníze, anebo si ji koupit právě na Ukrajině. A tak z prostředí mladých běloruských kulturněpolitických aktivistů v roce 2014 vzešel nápad – tričko s potiskem, který imituje tradiční lidový vyšívaný geometrický ornament na košili. Vyšymajka čili „vyšitričko“.

Zpočátku se vyšymajky rozdávaly zdarma, ale daly se také koupit v obchodě, který nabízel i jiné předměty s národními symboly, mimo jiné i historickou bílo-červeno-bílou vlajkou a znakem Pahoňa. Konaly se akce, během kterých byla kolemjdoucím zdarma rozdávána stuha s bíločerveným ornamentem (vlastně jako alternativa ke svatojiřské stuze). Vznikly oděvní značky, jež nabízely běžné oblečení i doplňky s vyšívaným ornamentem. Na podzim se konal den vyšyvanky organizovaný kulturními aktivisty festival, který nabízel možnost zakoupit rozmanité předměty s běloruskými ornamenty.

Zájem překonal očekávání pořadatelů, akce vzbudila zájem i u lidí mimo aktivistický okruh. Vyšymajka si postupně prorazila cestu k populárním osobnostem, které reprezentují Bělorusko a těší se oblibě jak u vlastenců nesouhlasících s režimem, tak i u obyčejných lidí – úspěšným sportovcům. Ve vyšymajkách se objevila olympijská medailistka v plavání i útočník běloruského klubu hrajícího v Lize mistrů. Jediný běloruský hráč v NHL pro spot, jímž vyzýval americké fanoušky, aby mu dali hlas během výběru účastníků zápasu hvězd, oblékl své děti právě do vyšymajky. Vyšymajka se stala způsobem, jak vyjádřit běloruskost cestou přijatelnou jak pro příznivce národnědemokratického tábora (červená na bílém je barvou národní vlajky), tak pro státní moc (ornament je nakonec přítomen i na dnešní státní vlajce), a nakonec i pro ty, kteří by chtěli mít na sobě něco, co by odkazovalo na Bělorusko, ale bylo oproštěno od jakéhokoli politického významu.

Vyšymajce se nicméně dostalo kritiky z národně demokratických kruhů. Některým se jeví jako ústup od vlastní- ho programu a návrat k dekorativní běloruskosti, proti jejímž úzkým rámcům před několika desítkami let začali bojovat. Pro některé příznivce liberálních hodnot je vyšívaný ornament přihlášením se k venkovské konzervativní verzi běloruskosti, která není slučitelná s hodnotami moderní městské třídy, a nakonec pro ty, již se dlouhodobě zabývají etnografy, je vyšymajka profanací a komercializací bohaté běloruské tradiční kultury, zjednodušením její hloubky.

Vyšymajka nicméně kráčí dál – nedávno se v ní – vyrobené běloruským oděvním koncernem – objevil v televizi na traktoru i sám Lukašenko. Geometrický vzor se čím dál více vyskytuje na dresech běloruských sportovních týmů, padla rovněž myšlenka, aby ornament měly například také hasičské vozy. Rozšíření vyšymajky v posledních několika letech je viditelným úspěchem iniciativy aktivistických národnědemokratických kruhů. Vyšymajka tak jen zviditelňuje trend, přítomný v Bělorusku již před jejím objevením. Propagace běloruské kultury a jazyka zbavená explicitního politického vyjádření a provázená i marketingovou kampaní. Běloruskost není už politickým programem, ale „módním trendem“ – a ten jako takový je vládou vítán a podporován, neboť může stávajícímu režimu pomoci proti sílícímu ruskému tlaku.

Vyšymajka samozřejmě se svým úsilím o podporu národní identity nemůže nahradit chybějící soustavnou podporu vzdělávání, vydávání knih, kina a divadla v běloruštině ze strany státu – stejně tak ani bílé dresy s červeným pruhem nepomohly běloruské fotbalové reprezentaci uhrát alespoň jediné vítězství v kvalifikaci na mistrovství světa. Zůstává otázkou, nakolik zájem o běloruskost a běloruskou kulturu zůstane jen u triček a stávající módní vlny. Vy však můžete alespoň teď přivézt jako suvenýr z Minsku vyšymajku. U těch, díky nimž se v Bělorusku objevila, ji určitě pořídíte – dokonce i tu, kterou nosí sám Lukašenko.