Mirna Šolić
Ranko Marinković, jeden z nejznámějších chorvatských spisovatelů druhé poloviny dvacátého století, zemřel po dlouhé nemoci v neděli 27. ledna 2001 v nemocnici v Záhřebu.
Byl to poslední člověk staré a zároveň první člověk nové doby v chorvatské literatuře. To je fakt. V jeho tradicionalizmu se zrodila modernita a s jeho modernitou začala pro chorvatskou literaturu nová doba – řekl Vjeran Zuppa, děkan Akademie pro divadelní vědu k poctě Ranka Marinkoviće – Nevím, jestli bude chorvatská literatura dost silná na to, aby z Marinkoviće samotného, z Marinkoviće jako zvláštního intelektuála v chorvatské kultuře, měla užitek, který ale on z tradice nikdy nechtěl přijmout. V Marinkovićovi bylo přirozené to tradiční i to současné. Marinković byl a zůstal na hranici mezi klasikou a modernitou, na tom nepříjemném místě.
Ranko Marinković se narodil 22. února 1913 v Komiži na ostrově Visu, vystudoval Filozofickou fakultu v Záhřebu. Spolupracoval na vydávání některých časopisů v meziválečném období (Dani i ljudi, Ars 37). Roku 1941 odjel do Splitu a potom do svého rodného města, aby byl poté deportován do italského tábora ve Ferremontě. V roce 1944 se z uprchlického tábora El Shatt vrátil do Záhřebu, načež se v roce 1950 stal profesorem dramaturgie na Akademii pro divadelní vědu.
Do literatury se zapsal po druhé světové válce dramatem Albatros, které bylo uvedeno v Chorvatském národním divadle, a první novelou v Krležově časopise Pečat. Vydal četné sbírky povídek, dramat a románů, největší úspěch měla novela Poniženje Sokrata (Ponížení Sokrata, 1959), Ruke (Ruce, 1953), a drama Glorija (premiéra byla v roce 1955, knižní vydání v roce 1956). Marinkovićův román Kiklop (Kyklop, 1965) je určitě jeden z nejlepších románů chorvatské literatury dvacátého století, je to román o záhřebských intelektuálech a polointelektuálech před blížící se druhou světovou válkou,o obrazu naděje a ztracenosti a otázce humanity moderní civilizace. Román Kiklop spolu s několika dalšími povídkami uvedl do filmové podoby chorvatský režisér Antun Vrdoljak. Za romány Kiklop a Never more dostal literární cenu Ivana Gorana Kovačiće.
V knize povídek Ruke se Marinković ukázal jako výjimečný stylista, analytik a psycholog, a tady se objevil také jeho sklon ke stylizaci namířené k symbolice. Glorija se považuje za jedno z nejlepších dramat naší literatury, je komponována na základě kontrastu mezi kostelem a cirkusovým stanem.
Prvními satirickými prózami sarkastického tématu Marinković otevřel novou kapitolu v chorvatské literatuře. Jsou to Proza (1948), Ni braća ni rođaci (Ani bratři ani příbuzní, 1949), Pod balkonima (Pod balkony, 1953), Poniženje Sokrata (Ponížení Sokrata, 1959). Marinković oživil typické mediteránní charaktery a popsal je prostřednictvím bizarních situací, dialogů a observací.
Marinković vydal i další sbírky novel a povídek – Koštane zvijezde (Kostěné hvězdy), Karneval i ostale pripovjetke (Karneval a jiné povídky), Geste a grimase (Gesta a grimasy, divadelní eseje a kritiky, 1951), dramatický mirakul Politeia (1977), drama Pustinja (Poušť, 1977), antiromány Zajednička kupka (Společná koupel, 1980) a Never more (1993). Souborné dílo Ranka Marinkoviće bylo vydáno v Záhřebu v roce 1988.
Bohatý realista, invenční, drsný analytik, s prvky fantazie, bystrý, satirik, průzračný lyrik – byla první literární charakteristika Ranka Marinkoviće, kterou napsal známý chorvatský básník Ivan Goran Kovačić v záhřebském časopise Novosti (1940).