Rusko v syrské válce

Mezinárodní politika někdy vážně připomíná cirkusovou manéž, v níž jsou mezinárodní právo a morální apely na lidskost obvykle jen způsobem, jak zakrývat vlastní národní zájmy. A podle toho se také hovořívá (nebo mlčí) o těch či jiných civilních obětech, nenapravitelných škodách na světovém kulturním dědictví, anexích a podobně.

V této souvislosti je zajímavé hodnocení role Ruské federace na území Sýrie, které jí už také, krom posudků nanejvýše příznivých, vyneslo – viz paralelu s kauzou Novičok – mediální nálepku možného uživatele chemických zbraní.

Aplikace dvojího metru je v kontextu proxyválky, tedy války, kterou proti sobě prostřednictvím válčících stran vedou jiné státy, nepřehlédnutelná. Stačí si všimnout, kolikrát jsme z médií veřejné služby slyšeli, že letecké údery oficiálního spojence Damašku sprovodily ze světa desítky civilistů. Kdežto například Američany nelegálně prováděné letecké operace tamtéž – a týmiž prostředky vedené – dopadaly na islamistické cíle, na hlavy nepřátel lidstva, s nimiž se vlastně již od 11. září 2001 vede další „světová válka“…

Bohužel jak se to vezme. Uveďme si jeden výmluvný příklad za všechny. Dokud stál v čele USA představitel Demokratické strany a nositel Nobelovy ceny za mír Barack Hussein Obama, ohledně strategického areálu Syrské arabské republiky platilo, že košile prý umírněného islamisty je bližší než Asadův kabát. Jako nejpalčivější starost dost neurčitého „mezinárodního společenství“ se tak prezentovalo, že v syrské metropoli vládne Bašár Asad. Tvrdý diktátor, jenž vyrůstal za přísně prosovětské a nevybíravě protiislamistické vlády svého obratného otce Háfize. Navíc, a v tom je zřejmě „jádro pudla“, spojenec teokratického šíitského Íránu, který je solí v očích sunnitským monarchiím Arabského poloostrova. S Íránem jej pojí nepřátelství vůči jaderně ozbrojenému Izraeli, který po šestidenní válce v roce 1967 anektoval strategické Golanské výšiny a je neochvějným regionálním spojencem Washingtonu. 

A byl to právě proklamovaný záměr taktéž vyvinout atomovou zbraň, co ze zmíněného Teheránu na dlouho učinilo terč západní propagandy. Když se ale tato záležitost k veliké nelibosti Jeruzaléma smlouvou z roku 2015 urovnala, informační válka doslova mávnutím kouzelného proutku utichla. I proto jsou další nejisté osudy této mezinárodní úmluvy, od níž americký prezident Donald Trump na jaře 2018 odstoupil, mimořádně významné.

Z padoucha znovu prezidentem

Vypočítavé, dlouhodobě nemoudré využívání extrémně religiózních sil v boji za svržení nepohodlného syrského zřízení, připomínající někdejší západní pomoc protisovětským Talibáncům, začalo postupně ztrácet dech. Zatímco však Obamova administrativa nemohla oficiálně připustit skutečnost, že si Putin a další prosadili svou, tedy Asadovo mocenské přežití, s Trumpem je to přeci jen trochu jiné. Konečně došlo také na formální změnu. „Dědičný“ syrský prezident je pro Washington kýmsi novým. Dlouho zůstával postavou vysloveně „nečestnou a nesportovní“; cílem odsudků, výhrůžek nebo spektakulárních „odvetných“ akcí za údajné chemické útoky, leč nedávné tweety šéfa Bílého domu ho už opět označují za „prezidenta“…

Damašská elita, podporovaná zejména Ruskou federací a Íránem s jejich mocenskými ambicemi, se ukázala být životaschopná. Pravděpodobnost vojenského triumfu povstalců, včetně ISIS, je nyní zcela zanedbatelná a hlavní představitel státu získal znovu veřejné uznání nejdůležitějších hráčů. Prezident Trump dokonce utrousil, že jednotky USA ze Sýrie zanedlouho odejdou a zvládnutí komplikované konfrontace „nechají jiným“. Těžko říct, co to v jeho podání znamená. Zároveň je též jasné, že různé domácí lobbistické skupiny nebo zahraniční spojenci se realizaci jeho nepromyšlených nápadů brání, seč mohou.

Jenže ať Washington další blízkovýchodní pozice vyklidí, nebo ne (a zostření poměrů rozhodně nelze vyloučit!), má v tomhle bodu prezident Trump pravdu – nebezpečnou ruletu v oblasti stále častěji roztáčejí jiní hráči. Zejména jakýsi „pragmatický trojúhelník“, osa Moskva – Teherán – Ankara. Jejich vychytralá konjunkce „z rozumu“, jež přispěla i k zásadní změně tureckého politického režimu, také nejspíš rozhodne o dalším vývoji v Sýrii.

Všichni zúčastnění samozřejmě prosazují vlastní geopolitické cíle. Kreml se k obraně syrského režimu rozhodl z čistého pragmatismu. Jestliže za Borise Jelcina zájem Ruska o Blízký východ poklesl, s nástupem prezidenta Putina se trend zcela obrátil. Kromě postsovětské nostalgie zde zafungoval také plán zklidnit kavkazský region, kde na sklonku minulého tisíciletí proběhly dvě bezohledné čečenské války. Zesílené pronikání do blízkovýchodního či afrického areálu tak mělo mimo jiné přispět k omezení vlivu zahraničního muslimského, zejména arabského prostředí v neuralgických oblastech Ruské federace.

Za Asadem stojí Rusko

Prosazování ruských ambicí napomohl rozsáhlý zbrojní byznys, který se týkal též Damašku, později zasaženého vlnou nestability tzv. arabského jara, jež se promítlo do mnoha států inkriminovaného regionu. Masová revolta zasáhla nejvíce Tunisko, lidnatý Egypt, sousední Libyi, maličký Bahrajn v Perském zálivu a Sýrii s jejími úzkými vazbami na sousední Libanon, Jordánsko či Irák.

Zatímco ke změně režimu v Tunisku, Egyptě a Bahrajnu projevila Putinova exekutiva souhlasný nebo diplomaticky opatrný postoj, v Libyi, kde došlo k masivnímu ozbrojenému vměšování Západu a svržení později zavražděného diktátora Kaddáfího, byla situace podstatně složitější. Kategoricky nesouhlasný názor Rusko zaujalo ke snaze o změnu v Sýrii. Od počátku stálo za mezinárodně uznaným režimem, v jehož prospěch dokonce počátkem roku 2013 uspořádala fórum Rusko – Liga arabských států, kde usilovalo o nalezení kompromisního řešení. Roli mocného patrona a prostředníka zaujímala Moskva také na podzim téhož roku, kdy USA oznámily záměr intervenovat kvůli údajnému použití chemických bojových prostředků.

Ve spolupráci s Čínou blokovalo Rusko také protisyrské kroky na půdě Organizace spojených národů, na což poté navázalo zásadním krokem – přímým ozbrojeným angažmá. Ruský úspěch znamenal také skvělou reklamu jeho vojenskoprůmyslového komplexu, pomohl zemi omezit vliv militantních kavkazských islamistů, ale i zachovat si nadstandardní pozice a základny ve strategickém regionu. V neposlední řadě zamezil také budování konkurenčních přepravních potrubních systémů v regionu.

V dalších měsících či letech, v nichž bude proxyválka s její důležitou mediálně-propagandistickou složkou ještě pokračovat, půjde svým způsobem o totéž, jako když vleklý internacionalizovaný konflikt začínal. Jen snad obráceně, protože nejvíc se v něm prosadili nezápadní aktéři. Zkrátka: co je ještě přijatelný kompromis a co už by znamenalo ztrátu velmocenské tváře v postamerickém světě.