Boj o mešity v postsovětském Rusku: Republika Karélie a Murmanská oblast

Modlitební dům v Petrozavodsku. Zdroj: mapio.net

Oblast Arktidy asi není tím prvním, co člověku ytane na mysli, když se řekne Rusko a islám. Nejedná se ovšem o žádný protimluv. V severněji položených končinách této země jsou totiž mešity čím dál častějším jevem, a Severozápadní federální okruh není v tomto směru žádnou výjimkou. Podle posledního sčítání lidu, které se uskutečnilo v roce 2010, byli nejpočetnějšími muslimskými národy v rámci zmíněného okruhu Tataři (63 tisíc), Ázerbájdžánci (34 tisíc), Uzbekové (29 tisíc), Tádžikové (15 tisíc) a Kazaši (3 tisíc). Celkové číslo však bude několikanásobně vyšší, neboť mnoho středoasijských migrantů zde pobývá ilegálně. Řada ruských muslimů zase není v SZFO úředně přihlášena. To platí především pro přistěhovalce ze severokavkazských republik (Čečenci, Dagestánci).

Republika Karélie: dlouhý boj o mešitu

Ruská část Karélie je dnes domovem pro 20 000 muslimů, kteří tak tvoří již 3 % z celkové populace republiky. Přesto jim na přelomu tisíciletí nebylo povoleno, aby si v Petrozavodsku, hlavním městě Karélie, postavili mešitu. Svoje zamítavé stanovisko ve věci stavby mešity lokální úřady oficiálně zdůvodnily tím, že iniciátor zamýšleného projektu, Visam Ali Bardvil, je arabské národnosti. Bardvilovi přitom nepomohl ani fakt, že je držitelem ruského státního občanství, což naznačuje, že šlo ze strany úřadů spíše o záminku. Odpůrci mešity navíc Bardvila nařkli z toho, že chce v zemi šířit extremistické myšlenky. Bardvil, u něhož se ruské zdroje nemohou shodnout na tom, zda se jedná o Palestince anebo o Libyjce, se vůči vzneseným obviněním hájil slovy, že „teroristé nestaví mešity a neuznávají stát.“ Podle svého mínění navíc v otázce zakoupení pozemku a zbudování mešity v Petrozavodsku postupoval „zcela v souladu se zákonem.“ Celá situace nakonec zašla až tak daleko (prosinec 2000), že si republikový ministr pro vnitřní záležitosti Igor Junaš dokonce na plánovanou mešitu stěžoval v dopise tamnímu guvernérovi (a pozdějšímu prezidentovi) Sergeji Katanandovi. Muslimové se podle Junaše dříve „nepokoušeli tak vehementně propagovat své náboženství.“ Karelský ministr vnitra proto přišel s plánem na snížení Bardvilova vlivu mezi republikovými muslimy, který počítal s vysláním moskevského muftího do Karélie.

Samotná muslimská obec v Petrozavodsku byla založena již v roce 1990. Hlavní zásluhu na jejím vzniku měla ruská Němka a konvertitka Victoria (Fatima) Weberová. Právě ona významnou měrou přispěla k tomu, že se Bardvil, který do města dorazil v roce 1993, stal imámem zdejší komunity. Fatima Weberová se navíc za Bardvila, jenž byl tehdy ještě mladým studentem, i provdala. Z jejich následného manželství vzešlo pět dětí. Bardvil si mezitím ve vedení obce počínal velice aktivně. Petrozavodští muslimové byli nejprve roku 2000 začleněni pod Duchovní správu muslimů evropské části Ruska (DUMER), a posléze, v květnu téhož roku, proběhla také registrace Duchovní správy muslimů Karélie. DUMER do čela tohoto orgánu jmenoval Bardvila, který se tak stal karelským muftím. V té době už v Petrozavodsku žilo na 6 000 muslimů. Podle Bardvilova odhadu se zhruba dvacítka z nich scházela v soukromých bytech ke společným modlitbám. Praktikujících muslimů ale žilo ve městě více, přibližně okolo stovky. Mezi místními muslimy tedy postupně vyvstala potřeba vlastní mešity, poněvadž žádný z jimi využívaných bytů nedisponoval dostatečnou kapacitou. Zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o nějaký problém. Úřad starosty nejdříve v srpnu 2000 rozhodl o přidělení pozemku v centrálním Okťabrském obvodu. Mešita měla pojmout 400 lidí. „Chtěl jsem jen budovu se čtyřmi místnostmi, ale naši ázerbájdžánští podnikatelé budou sponzorovat mešitu pouze tehdy, když má minaret a kopuli,“ ozřejmil celou záležitost Bardvil.

Mešita v Murmansku.
Zdroj: halalguide.me

Zvěsti o chystané mešitě samozřejmě neunikly místním sdělovacím prostředkům. V listopadu 2000 přinesly noviny Stolica rozhovor s vojenským komisařem Alexandrem Ionovem, který na zdejší vyznavače islámu pohlížel s notnou dávkou podezřívavosti. Ionov v rozhovoru odmítl, že by migrace muslimů do Karélie měla být spontánním nebo náhodným jevem, a naopak přišel s konspirační teorií v podobě tvrzení, že šlo o řízenou a předem naplánovanou akci.[1] Objektivní ekonomické důvody této migrace naproti tomu zcela (záměrně?) ignoroval. Ionov se v rozhovoru pozastavil i nad tím, „proč se muslimská organizace objevila právě teď, když v Čečensku probíhá válka?“ Komisař na svoje úvahy o páté koloně vzápětí navázal paralelou s meziválečným Československem, v níž karelské muslimy přirovnal k sudetským Němcům. Čtenáře zároveň varoval před radikálním wahhábismem. „Vzpomeňte si, že v roce 1936 si Němci založili vlastní občinu v Československu a během dvou let bylo Československo obsazeno Německem. Ta samá věc se děje zde. Wahhábismus se může rozšířit po celém světě.“

Mešitu odmítali i někteří členové městské rady. Několik radních, jmenovitě Vladimir Lavrentijev a Alexandr Čažengin z liberální strany Jabloko, se vymezovalo proti tomu, aby mešita vyrostla v hustě obydlené části města, a navíc v těsné blízkosti studentských institucí. Další radní Dmitrij Šeremet z nacionalistické strany Vlast (Rodina), který v petrozavodské městské radě zastupoval právě Okťabrský obvod, nechal mezi jeho obyvateli v lednu 2001 rozšířit letáky, v nichž upozorňoval na to, že nedaleko pozemku určeného pro mešitu stojí pět studentských kolejí, dvě střední školy a technická a dopravní škola. Podle odpůrců mešity by totiž zvýšená přítomnost muslimských věřících v dané oblasti mohla negativním způsobem ovlivnit chování dětí, vysokoškoláků, a dokonce i pacientů nedalekého psycho-neurologického centra. Kritici se rovněž obávali toho, že se z Okťabrského obvodu po vzniku mešity stane muslimská čtvrť. Mešita navíc měla stát přímo u vjezdu do tohoto převážně pravoslavného města.

Na počátku roku 2001 o celé záležitosti v podobně negativním duchu informovaly také místní noviny. Výjimku představoval list Obščaja Gazeta, na jehož stránkách se v únoru 2001 objevilo vyjádření tamního zmocněnce pro náboženské záležitosti Borise Dětčujeva, který se muslimů zastal. Tolerantní postoj ve věci mešity zaujalo i karelské oddělení spravedlnosti. Na konci února 2001 se ale v Okťabrském obvodu uskutečnil průzkum veřejného mínění, ve kterém se z celkového počtu 521 respondentů plných 95,2 % hlasujících (496 osob) vyslovilo proti plánované mešitě, zatímco zbylých 4,8 % (25 osob) její výstavbu odsouhlasilo. Vyznavači islámu proto od záměru vystavět mešitu v centrální části města ustoupili.

Muslimská obec v Petrozavodsku, která je tvořená Tatary a konvertity z řad místních Rusů, Finů a Karelů, se ale svého snu o vlastním modlitebním místě nevzdala, a nakonec se jí podařilo založit modlitební dům v Mujezerské ulici na západním okraji města. Nenápadná třípatrová budova z cihel, která postrádá jakoukoliv vnější výzdobu, je obklopena zelení a novou městskou zástavbou. Uvnitř se nachází nedělní škola, kde se děti věnují studiu islámu.

Bouřlivý vývoj prodělalo také Bardvilovo manželství s Fatimou Weberovou, které skončilo rozvodem. Obě nejvýraznější osobnosti zdejšího muslimského života se následně začaly vzájemně osočovat a napadat. Bardvil svoji ex-manželku dokonce v květnu roku 2010 obvinil z toho, že se nad modlitebním domem v Petrozavodsku pokusila převzít kontrolu. Fatima Weberová bývalého manžela rovněž nijak nešetřila. Podle jejího názoru selhal, jelikož se mu za celou dobu působení v čele karelské muslimské obce nepodařilo vybudovat skutečnou mešitu. Bardvil se později přesunul do sousední Murmanské oblasti.

 

Murmanská oblast: klidnější než jiné části Ruska

Ještě o něco severněji, v Murmansku, v současnosti žije okolo 20 000 muslimů různých národností.[2] V tomto městě za polárním kruhem byla přednedávnem dokončena nejsevernější mešita v evropské části Ruska. Také zde vedl odpor obyvatelstva k několikaletému odložení projektu. Původní návrh mešity totiž musely místní úřady zamítnout, protože zdejší pravoslavné komunitě se nelíbila představa, že by mešita převyšovala hlavní murmanský chrám. Její minaret měl mít podle plánů na výšku 24 metrů, což by znamenalo, že by čněl nejen nad všemi murmanskými pravoslavnými chrámy, ale také by se výškově přibližoval tamní monumentální soše hrdinného vojáka „Aljoši“. Část obyvatel Murmansku také poukazovala na to, že zamýšlený minaret změní celkové panorama města, a stane se jeho symbolem – pro mnohé nežádoucím.

Zdejší občané proti mešitě v roce 1999 hlasitě protestovali, přičemž došlo i na sepisování petice. Svého cíle, zabránit chystané stavbě mešity, tehdy ještě murmanští dosáhli. Nakonec ale, v roce 2009, město rozhodlo o vybudování mešity ve své centrální části známé jako Kolský prospekt. Murmanský starosta Michail Savčenko ostatně tento záměr předeslal už v říjnu roku 2006, když v rozhovoru s novináři poněkud optimisticky prohlásil: „Jsem si jist, že obyvatelé našeho multietnického města myšlenku vybudování mešity podpoří.“ Do doby, než byla mešita dokončena, si museli murmanští muslimové vystačit pouze s prozatímním řešením v podobě stávající modlitebny v třípokojovém bytě.

Po více než deset let trvajícím martyriu se tedy muslimové v Murmansku konečně dočkali důstojného modlitebního místa. Neobešlo se to ovšem bez kompromisů, neboť dvoupatrová budova o 300 metrech čtverečních postrádá minaret. Zpočátku bylo využíváno pouze druhé patro, avšak v létě roku 2013 se uskutečnila renovace mešity, během níž došlo k úpravám dosud nevyužívaného prvního patra. To dnes slouží mužským věřícím, zatímco část druhého patra je vyhrazena ženám. Po rekonstrukci se v horním patře nachází také kuchyně, výuková a obývací místnost, místnost pro rituální očistu a úřadovna vedoucího mešity. Svou kancelář tu má rovněž imám-chátib. Jako imám-chátib zde v současné době působí Visam Ali Bardvil, známý v souvislosti se zmíněnou kauzou mešity v Petrozavodsku.

Navzdory zmiňovaným protestům se Murmansk mezi muslimskými migranty těší pověsti tolerantního města, ve kterém jsou mezietnické vztahy mnohem klidnější než v jiných částech Ruska. Tato skutečnost staví Murmansk do ostrého kontrastu například s městem Kondopoga v sousední Karélii, kde se na přelomu srpna a září 2006 odehrály násilné střety mezi Rusy a Čečenci, jež nakonec vyústily ve známý protikavkazský pogrom. Nejpočetnější a nejvlivnější přistěhovaleckou komunitou v Murmansku jsou Ázerbájdžánci, kteří se na ruském Dálném severu začali usazovat ve druhé polovině 20. století. První vlnu migrantů z Ázerbájdžánu 50. a 60. let tvořili inženýři a naftaři. Absence ropného průmyslu v Murmanské oblasti ovšem zapříčinila, že se tato migrace týkala města jen okrajově. Další fáze ázerského přistěhovalectví ze 70. a 80. let se už ale v Murmansku projevila naplno. Do města tehdy přicházeli trhovci nabízející ovoce, zeleninu a květiny. V 80. letech Ázerbájdžánci také vykonávali vojenskou službu v místní Severní flotile, po jejímž absolvování se někdy rozhodli ve městě zůstat. V důsledku rozbíhajícího se konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem se na přelomu 80. a 90. let v Murmansku objevili i Ázerové původem z Náhorního Karabachu, kteří pracovali na zdejších bleších trzích anebo prodávali oblečení. Mezietnické násilí v Ošské oblasti Kyrgyzstánu (2010) zase stálo za nedávným příchodem Uzbeků.

Autor je absolventem Kulturní antropologie Předního východu na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.

 

[1]              Není jistě bez zajímavosti, že Ionovova spekulace o „někým řízené akci“ nápadně připomíná názory, které od roku 2015 zaznívají v souvislosti s evropskou uprchlickou krizí. Ruský vojenský komisař tak vlastně se svým tvrzením o půldruhé dekády předběhl dobu.

[2]              Podle posledního sčítání lidu (2010) žilo ve městě zhruba 20 000 Ázerbájdžánců, 7 000 Uzbeků, 500 Tádžiků a 300500 Kyrgyzů. Počet Ázerbájdžánců však později poklesl, v letech 20142015 jich v Murmansku pobývalo už jen 14 000. Samotná Murmanská oblast je v dnešní době domovem přibližně 30 000 muslimů.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *