Lukáš Babka
Karen A. Rondestvedt, Ph.D. zastává funkci kurátora slavistických a východoevropských sbírek Knihoven Stanfordské univerzity (Stanford University Libraries). Slavistický fond, spravovaný univerzitou ve Stanfordu, ve spojení s rozsáhlou knihovnou a archivní sbírkou Hooverova ústavu míru, války a revoluce (Hoover Institution of Peace, War and Revolution), který je autonomním pracovištěm v rámci univerzity, vytváří jeden z nejlepších a nejrespektovanějších světových zdrojů pro poznání kultury a dějin slovanských zemí. Kromě své práce ve Stanfordu se Karen Rondestvedt aktivně podílí na mnoha aktivitách amerického slavistického knihovnictví.
Pracujete jako kurátorka pro slavistické a východoevropské sbírky univerzitních knihoven ve Stanford University. Co tato, v evropských knihovnických poměrech nezvyklá, pracovní pozice znamená?
Přesně se to, čím se zabývám, nazývá „výstavba knihovního fondu“ (collection development). Myslím, že ani tento pojem není v evropských knihovnách zcela běžný. Hlavní část mé práce spočívá ve výběru nových knih, periodik, videonahrávek, kartografických map, elektronických databází a všech dalších formátů nesoucích informace vztahující se ke geografickému regionu, za nějž jsem zodpovědná. Tento region zahrnuje Albánii, Arménii, Ázerbájdžán, Bělorusko, Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko, Černou Horu, Českou republiku, Estonsko, Gruzii, Chorvatsko, Kazachstán, Kyrgizstán, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonii, Moldavsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Řecko v moderní éře, dále Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajinu a Uzbekistán. Tematicky se soustřeďuji na dokumenty všech druhů sociálních a humanitních věd, stejně jako dějin vědy a techniky.
Abych mohla systematicky získávat to, co naši pedagogové i studenti ke své práci potřebují a co ve fondu postrádají, snažím se s nimi být v neustálém kontaktu – ať již pomocí formálních setkání, nebo neformálních rozhovorů, e-mailem, telefonicky, ale též účastí na odborných i společenských akcích. Kromě toho sleduji aktuální dění ve všech zájmových oblastech regionu a periodicky je navštěvuji.
Další část mé práce spočívá v pomoci profesorům, studentům i knihovníkům najít relevantní informace ze sbírky, za níž odpovídám. Proto pořádám v knihovně instruktáže pro skupiny studentů magisterského a doktorandského stupně. Rovněž individuálně pomáhám studentům i pedagogům. Má kancelář se nachází ve veřejné části knihovny a oni za mnou mohou kdykoliv přijít.
Čas od času vypracovávám pro různé účely hodnocení sbírky nebo jejích konkrétních částí. Například jsem nedávno s kolegy dokončila zprávu, která zjišťovala, zda je náš rozpočet dostatečný a dokládala to příslušnými údaji. Srovnávám naši sbírku ve vybraném oboru nebo na základě země původu s některou bibliografií nebo sbírkou jiné knihovny. Pokud nám chybí knihy, které bychom měli mít, snažím se je získat. Kromě toho vybírám méně žádané tituly a odesílám je z naší hlavní budovy do depozitářů umístěných mimo univerzitní kampus.
Ve většině amerických knihoven je má pozice nazývána „bibliograf“, ačkoliv většinou žádné bibliografie netvoříme. Jiný název pro naši práci je také „předmětový specialista“. Obvykle máme magisterský nebo doktorandský titul alespoň v jednom z předmětů, které jsou obsahem naší práce a kromě toho máme též odpovídající vzdělání knihovnické. Já například mám titul Ph.D. ze slovanské jazykovědy. Tato funkce zaujímá ve stupnici hodnocení relativně prestižní pozici.
Sbírka slavistické literatury v Cecil H. Green Library, což je hlavní humanitněvědná knihovna ve Stanfordu, čítá kolem jednoho milionu svazků. Co tato kolekce znamená v rámci amerických slavistických univerzitních knihoven a jak hodnotíte její význam ve srovnání s podobnými institucemi v zahraniční?
Když srovnávám ostatní slavistické knihovní fondy v severní Americe, pak ten stanfordský je srovnatelný i s těmi největšími. Nicméně není nerozsáhlejší: přinejmenším Kongresová knihovna, Harvardská univerzita a Univerzita v Illinois mají slovanské sbírky ještě větší. Je velmi obtížné hodnotit tyto kolekce, protože pohledů na to, co si představit pod pojmem „slovanská sbírka“ a co do této definice zahrnovat, je celá řada. Jedním z nejčastějších rozporů bývá rozdílný pohled na to, zda pod pojem „slovanská sbírka“ zahrnovat i materiály, které nejsou publikovány ve slovanských jazycích. Kromě toho, slovanské sbírky nejsou uloženy separátně, jsou rozptýleny v rámci celého fondu, a je proto obtížné přesně určit velikost této kolekce. S pomocí elektronické databáze můžeme určit alespoň přibližný rozsah.
Rovněž při srovnání se slavistickými sbírkami západoevropských univerzitních knihoven lze naši sbírku označit za velkou. Problematické je porovnání především s knihovnami střední a východní Evropy, protože tyto knihovny mají ve fondu všechna témata a obory svých národních literatur, podobně jako četné překlady a dále tematické oblasti, které my v cizích jazycích vůbec nepodchycujeme, jako například matematiku.
Jaké trendy provázejí rozvoj amerického knihovnictví (především jeho slavistické části) v posledních letech? Máte možnost srovnat, v čem je tento vývoj odlišný od evropského, v čem je progresivnější, případně vidíte nějaké rezervy v porovnání s Evropou?
Z evropských zemí znám nejlépe Polsko. Americké knihovny se snaží být na prvním místě, co se moderních knihovnických technologií týče, a dlouhou dobu se jim to dařilo. Počítače ve velkých knihovnách jsme měli již v době, kdy jsem na počátku 70. let začala v knihovnictví pracovat. Například velká meziknihovní databáze (souborný katalog) OCLC začala pracovat, pokud se nemýlím, již roku 1967. Je velmi užitečné, že nyní tato databáze obsahuje většinu knižních záznamů velkých a středních severoamerických knihoven (nyní jí zkvalitňuje skutečnost, že do ní vkládá data též mnoho evropských knihoven). Jejím nedostatkem je například fakt, že mnoho záznamů bylo vytvořeno v době, kdy byly katalogizační standardy podstatně odlišné od těch dnešních, nebo ještě vůbec neexistovaly. Proto je v této databázi jistá nesourodost a dokonce občas i špatné záznamy.
Oproti tomu například polský souborný katalog NUKAT pracuje již od svého vzniku v 90. letech podle moderních a dříve vyzkoušených standardů. To samé ostatně platí i pro český souborný katalog CASLIN. Jelikož oba tyto katalogy jsou poměrně mladé, nemohou být bohužel zcela spolehlivé ve vztahu k záznamům starších dokumentů. Obecně však se evropské knihovny mohou poučit z našich chyb při zavádění moderních technologií a samy se jim vyhnout.
Existuje však jedna oblast technologií, v níž evropské knihovny převyšují knihovny americké. Je jí zvládnutí katalogizace a zobrazování písem nelatinkových (mám na mysli například cyrilici a arabské písmo) a dále zobrazování diakritiky latinkových písem. Náš pomalý rozvoj v této oblasti je příčinou trvalé rozmrzelosti a rozpaků amerických slavistických knihovníků i všech dalších kolegů, kteří jsou v pracovním kontaktu s jinými jazyky než západoevropskými. Americká zavádění a rozvoj knihovnických technologií má stále ještě tendenci ignorovat jiné jazyky než angličtinu. Některé americké knihovny sice v poslední době přešly na systém Aleph, vyvinutý v Izraeli, který používá i řada českých knihoven a který lépe zobrazuje multilingvní záznamy, nicméně většina našich knihoven používá knihovnické systémy vytvořené ve Spojených státech.
Sledujeme neustávající růst role výpočetní techniky na knihovnickou praxi. Kam až může vliv moderních technologií zajít? Neobáváte se toho, že knihovna ve svém původním smyslu – depozitář tištěných dokumentů a centrum poskytování relevantních informací – zanikne?
Mám dojem, že velké odborné specializované knihovny nejsou rozvojem technologií přímo ohroženy. Existuje velké množství dokumentů, které nikdy nebudou digitalizovány. Pokud badatel bude potřebovat tento typ materiálu, bude s ním pracovat v původním papírovém formátu, uloženém v tradičních depozitářích.
Stanford University Libraries nyní dokončují studii, která se snaží určit, jaké procento knih (monografií), získávaných knihovnou, je dostupné rovněž v podobě elektronické. Tato studie může přimět naše vedení ke kladení otázek typu: „Jestliže je nyní vše dostupné on-line, proč potřebujeme knihovny?“ Vybrali jsme náhodný vzorek přibližně 10% titulů získaných během 18 měsíců od září 2004 do února 2006, které byly vydány mezi roky 2002-2006. Tyto knihy byly následně zkonfrontovány s nabídkou několika zdrojů elektronických publikací, ať již placených, nebo dostupných zdarma. Celkový podíl elektronicky dostupných publikací z námi provedeného výběru nedosahuje ani 10%. Dostupnost anglicky publikovaných titulů je přitom výrazně vyšší (mezi 15-20%) než v případě ostatních jazyků (méně než 1%). Čísla podobného typu naznačují, že nové technologie nepředstavují pro sbírky významných specializovaných knihoven bezprostřední hrozbu.
To, co mě straší v souvislosti s novými technologiemi, je rostoucí tendence formulovat výzkumná témata i jejich výsledky výhradně na základě on-line dostupných zdrojů. Stále častěji se setkávám s názory: „Pokud něco není dostupné on-line, tak to neexistuje,“ nebo ještě hůře: „Pokud něco nenajdu pomocí Google, tak jako by to nebylo.“ Tento problém pozorujeme především mezi bakalářskými studenty, pokud jejich profesoři netrvají na tom, aby používali rovněž tištěné zdroje. Tento problém se bezpochyby stane aktuálním i u běžné veřejnosti.
Věřím, že knihovny – především ty veřejné – si mohou udržet opodstatnění pouze tehdy, pokud plně přijmou moderní technologie, zprostředkují je čtenářům, a „prodají“ svou schopnost pomoci jim při práci s elektronickými zdroji, jak při vyhledávání, tak i při vyhodnocování kvality získaných informací. Jakmile už bude uživatel jednou v knihovně, může zjistit, že užitečné a zajímavé dokumenty lze najít i v jiném formátu, než on-line.
Východní EvropaJakou roli bude knihovna, jakožto instituce, hrát ve vztahu k uživatelům v blízké budoucnosti? Vidíte předpoklady pro změnu současného stavu?
Knihovny všech druhů budou i nadále institucemi, které budou poskytovat svým uživatelům žádané informace ve všech dostupných formátech (nebo jim pomáhat při vyhledávání těchto dat). Univerzitní knihovny zůstanou součástí vzdělávacího systému, nejen tím, že budou nadále poskytovat tištěné materiály a přístup k elektronickým databázím, ale knihovníci budou spolu s učiteli učit studenty, jak používat i jiné vyhledávací metody než Google, jak vyhodnotit, co na internetu nalezli, a také jaký význam mají tištěné materiály. Bude-li knihovna uživateli vnímána jako technologicky vstřícná a nikoliv jako pouhý sklad knih, pak se domnívám, že si svou roli udrží.
Jak si stojí americká slavistika po pádu železné opony. Obecně byl rozpad východního bloku provázen dramatickým poklesem zájmu o studium těchto problematik. Sledujete nějaký obrat v tomto trendu?
Americká slavistická studia po pádu železné opony skutečně upadla. Trpíme nejen tím že slavistika již není „žhavým tématem“, ale též představou některých lidí, že odborná znalost jednotlivých zemí již není potřeba. Tato představa je, podle mého názoru, jedním z faktorů přispívajících k růstu ignorantství a arogance některých Američanů. V našich odborných slavistických sdruženích a organizacích opakovaně diskutujeme o těchto problémech i tom, co s nimi dělat. Rovněž se intenzivně zabýváme například otázkou, zda mají být slovanské země střední a východní Evropy, které se staly členy Evropské unie, studovány a regionálně nahlíženy raději společně se zeměmi západní Evropy než ve spojení s Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem.
Já osobně trpím tímto ústupem zájmu o slavistiku méně než mnoho mých kolegů, protože do mé pracovní náplně spadá získávání dokumentů rovněž z celé Střední Asie (kromě Afghánistánu), tedy z oblasti, o níž současný odborný zájem velmi stoupá.
Jaký je vlastně stav amerického slavistického knihovnictví v současnosti? S jakými problémy se nejčastěji ve své praxi vy a vaši kolegové setkáváte?
Pravděpodobně největší problém, kterému musíme čelit, je skutečnost, že velká část z nás, slavistických knihovníků, odchází právě do důchodu, nebo ukončí svou aktivní činnost během příštích 10-15 let. Otázka zní, zda naše knihovnické školy dokáží připravit dostatečný počet vzdělaných slavistických knihovníků, který by nás dokázal nahradit? Bude vůbec o studium této specializace zájem?
Dalším dlouhodobým problémem pro slavistické knihovnictví je často velmi špatné fungování knižního trhu v zemích, které jsou předmětem našeho zájmu. Toto lze přiblížit například na případu Ruska, což je ohromná země s velkým počtem vydavatelství. Dokumenty, vydané v jednotlivých regionech, především pak v těch nejodlehlejších, se k našim dodavatelům a partnerským výměnným knihovnám sídlícím především v Moskvě či Sankt Petěrburgu často vůbec nedostanou. To je jen jeden příklad za všechny. Ostatně toto je problém, s nímž se bezpochyby potýká i Vaše pražská Slovanská knihovna.
Spojené státy jsou sídlem mnoha odborných slavistických sbírek. Funguje vzájemná komunikace mezi jednotlivými knihovnami, existuje nějaká forma kooperace odborných činností?
Aktivně si vyměňujeme informace a novinky formou setkání či panelů například v průběhu pravidelných konferencí Americké asociace pro rozvoj slovanských studií (American Asociation for the Advancement of Slavic Studies – AAASS). Vhodná jsou rovněž různá odborná periodika. Sem patří například NewsNet vydávaný právě Americkou asociací, dále Newsletter připravovaný Slavistickou a východoevropskou sekcí Americké knihovnické asociace (American Library Association) či časopis Slavic & East European Information Resources. Ve Spojených státech pracuje několik regionálních konsorcií sdružujících tematicky spřízněné knihovny, v nichž rovněž dochází ke komunikaci a výměně informací (například East Coast Slavic Consortium, nebo Pacific Coast Slavic Consortium – PACSLAV). Každoročně se konají workshopy slavistických knihovníků organizované Univerzitou v Illinois a mnoho z nás participuje na meziknihovním projektu Slavic and East European Microform Project. Jedním z úkolů posledně jmenovaného programu je vytvářet mikrofilmové kopie vzácných slavistických sbírek, tím jejich obsah zachraňovat před nezadržitelnou degradací materiálu a současně zjednodušit dostupnost těchto dokumentů.
Ještě zpět ke Green Library, v níž pracujete, a jejímu slovanskému fondu. Které části si nejvíce vážíte, co je odborníky nejvíce ceněno?
Podle mého názoru patří mezi nejcennější částí fondu sbírka ruské literatury a rovněž celá sbírka polonik. Sbírka ruské literatury pomáhá našim studentům i členům pedagogického sboru, kteří k její kvalitě vyjadřují velké uznání. O dalších částech našeho fondu slyším ze strany uživatelů méně často.
Jaké jsou vztahy Green Library s jednotlivými slovanskými zeměmi, resp. s jejich knihovními institucemi a jaký charakter tyto kontakty mají?
Prakticky ve všech slovanských zemích máme partnerské knihovny, s nimiž uskutečňujeme vzájemnou výměnu knihovních dokumentů.
Jaké problémy vidíte v otázce doplňování literatury. Jste spokojena s finančním zajištěním akvizice pro slavistickou sbírku Green Library?
Co se způsobů získávání dokumentů týče: v průběhu našeho rozpočtového roku 2005 jsme přímým nákupem získali 87% dokumentů, výměnou 9% a ostatními způsoby (tedy například darem) asi 4%. Tuto strukturu však nelze generalizovat, protože některé americké srovnatelné knihovny získávají třeba výměnou i více než 50% dokumentů.
Ve střední a východní Evropě je vzájemná výměna publikací tradičním typem akvizice, možná Vás proto zarazí nízké procento u této položky v případě Stanfordu. Jedním z důvodů je skutečnost, že Stanford University Press nám neposkytuje zdarma výtisky svých publikací pro výměnu, nebo alespoň nějakou slevu, jako je tomu v mnoha jiných univerzitách. To samé platí i pro specializovanou sborníkovou řadu Stanford Slavic Studies. Kromě exemplářů z našeho duplikátního fondu musíme proto vše, co chceme našim partnerům poslat, zakoupit na běžném trhu. Dalším z řady důvodů je fakt, že výměna publikací je mnohem náročnější na množství pracovních sil, než přímý nákup. Tyto pracovní síly nám chybí.
Uznávám, že rozpočet pro akvizici slavistické literatury ve Stanfordu je velmi štědrý. Nicméně kombinace dlouhodobého poklesu kurzu amerického dolaru spolu s růstem cen knih a periodik ve slovanských zemích způsobuje, že každoročně nakupujeme stále méně svazků. Cena knih vzrostla mezi rozpočtovým roky 2005 a 2006 v průměru o 17% (náš rozpočtový rok je od září do srpna). Ve stejném období však náš rozpočet na akvizici vzrostl pouze o cca 2,5%. Kromě toho nesmíme zapomínat na stále rostoucí počet různých slavistických elektronických databází, které nově vznikají a které naši uživatelé požadují. Velká část těchto často velmi nákladných databází je pořizována rovněž z našeho akvizičního rozpočtu. Samozřejmě, že situace Green Library by mohla být mnohem horší. Někteří moji kolegové z ostatních amerických knihoven právě prožívají období razantního krácení rozpočtů. Doufejme proto, že vývoj nabere postupem času opět pozitivní trend.