Snahy vtáhnout nás do válek neměly úspěch Rozhovor s Kirem Gligorovem – prvním prezidentem Republiky Makedonie

Ivana Skálová

Kiro Gligorov se narodil 3. května 1917 v makedon­ském Štipu. Vy­studoval gymnázium ve Skopji a práva v Bělehradě. Po vypuknutí 2. světové války se za­pojil do makedon­ského národně-osvobozeneckého hnutí. Po skončení války a vzniku Federativní lidové republiky Jugoslávie zastával četné funkce v jejích ekonomických a finančních resortech. Byl velkým zastáncem tržní ekonomiky, avšak jeho návrh hospodářské reformy byl v 60. letech z politických důvodů odmítnut. V 70. letech se stal předsedou parlamentu SFRJ, ale poté byl prakticky od­stra­něn z politického života. Na začátku jugoslávské krize se vrátil na makedonskou politickou scénu, kde prosazoval pluralitní systém a zavedení tržní ekonomiky. Díky tomu zvítězil v prvních svobodných prezidentských volbách v lednu roku 1991.

Za Gligorovova prvního mandátu Makedonie vyhlásila nezávislost a už od svého vzniku se potýkala s řadou problémů. Díky Gligorovovi se však stala jedinou jugo­slávskou republikou, jež nebyla zavlečena do válek, které vypukly mezi Srbskem a ostatními členy federace, neboť Gligorov vyjednal dobrovolné stažení Jugoslávské lidové armády z jejího území v dubnu 1992. O rok později, poté co přežila ekonomic­kou a politickou blokádu vyvo­lanou Řeckem, byla Makedonie přijata do OSN. V říjnu roku 1995 Gli­gorov přežil atentát, při kterém byl jeho vůz zni­čen dálkově od­pálenou výbušninou. Při výbuchu prezident utrpěl těžká zranění, jeho řidič zahynul, bylo zraněno několik kolem­jdoucích a poškozeny domy v okolí. Pozadí incidentu do­dnes nebylo uspokojivě ob­jas­něno. Gligorov se do funkce vrátil už následujícího roku a dosloužil svůj druhý mandát do listopadu 1999. V té době se ve věku 82 let stal nejstarším úřa­dujícím prezidentem na světě. V únoru letošního roku zavítal do Prahy a udělil redakci Navýchodu exkluzivní rozhovor.

Pane prezidente, jaký byl důvod Vaší návštěvy v ČR?

Přijel jsem na pozvání Rady pro mezinárodní vztahy a setkal se s mnoha významnými osobnostmi, mimo jiné i s panem prezidentem Václavem Klausem. Pozvání do České republiky jsem s potěšením přijal i jako jakési probuzení svých dávných mládeneckých vzpomínek. Když jsem chodil na střední školu ve Skopji, měli jsme profesora, který studoval v Praze, a ten nabídl všem po­tenciálním zájemcům hodiny výuky českého jazyka. Nejlepší žák tohoto kursu, a tím jsem byl já, byl pozván československou vládou na jeden měsíc do Prahy. Měl jsem možnost navštívit zde i jiná velká města a krása Československa mě nadchla, zvláště demokracie a velmi rozvinuté hospodářství. V srdci mi zůstala láska k čes­kému národu a jeho kulturním hodnotám.

Jak se díváte na činnost současného makedonského prezidenta a makedonské vlády?

Prezident Branko Crvenkovski a makedonská vláda se podle mého mínění plně zaměřují na proces asociace k Evropské unii a NATO, protože věří, že právě zde je budoucnost Makedonie. Podle průzkumů veřejného mí­nění přes 90 % obyvatelstva souhlasí s touto orientací a ne­trpělivě očekává, že se naše země stane plnopráv­ným členem těchto organizací. Věří zároveň, že vzhledem k naší historii a civilizačním hodnotám jsme sou­částí Evropy a že jsme jako země přispěli a budeme i nadále přispívat svými kulturními a jinými hodnotami k obohacení evropské kultury a civilizace.

Je Makedonie schopná bez problémů splnit přístupové požadavky EU? Jaké jsou případné hlavní problémy?

Jsem přesvědčen, že Makedonie podmínky pro přijetí do EU splňuje. Problémy pochopitelně exis­tují. Napří­klad naše ústava zakotvuje stejná práva a zá­vazky pro všechny občany země, ale v praxi tomu tak často není. Takzvaná Ochridská smlouva přinesla zlep­šení a nyní v ústavě existují články, které za­kotvují práva a závazky většiny a menšiny. Avšak při implementaci narážíme na problémy v důsledku různých předsudků nebo jiných objektivních příčin, které je nutné překlenout. Také státní instituce nejsou v něko­lika oblastech zcela připraveny zvládnout svoji úlohu. Na druhé straně policie získává stále více multietnický charakter, a to je jednou ze záruk míru, bez­pečnosti a prosperity země. Naše soudnictví se nemůže po­chlubit přílišnou rych­lostí řešení sporů, a proto byly schváleny po­­třebné zákony pro volbu soudců, procesní postupy a anti­korupční opatření k ze­sílení důvěry v soud­nictví, a tím i víry ve stát.

Hospodářství, které je z makroekonomického hlediska stabilní – stabilní ceny, stabilní kurs dináru – se přece jen nevyznačuje vyhovující mírou růstu. Daňová politika je dobrá, ale celková konkurenceschopnost neumožňuje vývozní úspěch, a největším problémem je velmi vysoká míra nezaměstnanosti – kolem 35 % z celkového počtu práceschopného obyvatelstva. Tento problém zasahuje velký počet jednotlivců, zvláště mladých lidí s vyso­ko­školským vzděláním. Narozdíl od jiných zemí v tomto re­gionu, Makedonie i po skončení procesu privatizace má nejnižší příliv zahraničního kapitálu, který je důle­žitý pro implementaci nových technologií, moderní orga­ni­zace práce a marketingu. V těchto podmínkách se roz­šířila kriminalita a korupce, což nestimuluje zahraniční investory ke vstupu, zvláště do některých velkých pod­niků. Proti tomuto zlu se vede rozhodná bitva za jeho maximálně možné vykořenění.

Kdysi jste byl účastníkem politických jednání o uznání státního názvu Makedonie, proti kterému pro­testovalo Řecko. Jaké byly vaše argumenty pro jeho zachování?

Náš národ nemohl souhlasit se změnou jména státu, protože my jsme Makedonci několik stovek let a bojovali jsme za vznik svého státu, který měl mít sociální charakter. My toto jméno máme od roku 1944, kdy jsme osvobo­dili zemi od fašizmu a zahraniční okupace. V ús­tavě bývalé Jugoslávie jsme byli jako Republika Makedonie. Tehdy to pro naše sousedy ne­před­stavovalo prob­lém. Máme také společné smlouvy, které byly v té době podepsány naším ústavním jménem.

Lze porovnat situaci Albánců v Makedonii a v Srbsku? Je situace v Makedonii v tomto ohledu stabilizovaná?

Situace Albánců v Makedonii a v Srbsku je rozdílná. Albánci v Makedonii jsou v ústavě i v praxi uznáni rov­noprávnými občany makedonského státu – bojovali jsme společně proti Osmanské říši, měli jsme společné bri­gády ve válce proti fašizmu, v bývalé Jugoslávii bylo několik významných albánských osobností zastoupeno ve státních orgánech a jiných institucích. V Makedonii Albánci vždycky měli své školy a nyní mají i dvě univer­zity. Albánci, kteří mají vynikající kvalifikaci pro diplomatickou službu, byli velvyslanci nebo jinými diplomaty, dále mají své soudce ve všech soudních institucích. Al­bánská menšina má své divadlo, svá média a široce roz­vinuté kontakty s Albánií. Makedonští Albánci také vždy vyjadřovali svoji loajalitu vůči státu. I nyní jejich představitelé zdůrazňují, že Republika Makedonie je jejich domovem. Z bezpečnostního hlediska je situace stabilizovaná a k žádným střetům s policií a armádou už nedochází.

Jak vidíte vývoj situace v Kosovu? Jaké řešení je podle Vás to správné?

Kdyby nebyly spáchány zločiny v Kosovu ze strany Mi­loševićova režimu, dnes by se o budoucím statusu Kosova vyjednávalo lehčeji. Díky současné zášti Albánců vůči Srbům však všechny albánské strany a osobnosti jednohlasně prohlašují, že se Srby už nemohou žít spo­lečně a že jediným řešením je nezávislost Ko­sova, kde srbská vláda nebude mít už žádné pravomoce.

Nejsem si jistý, že řešení je na dosah nebo že je možný kompromis. Jsem členem Komise pro Balkán, která je založena Evropskou unií. V usneseních této komise je uvedeno, že cesta k nezávislosti Kosova musí projít ně­kolika etapami s postupným přejímáním zodpovědnosti kosovské vlády. V tomto procesu je zapotřebí brát v úvahu opatření, která kosovská vláda uskutečňuje pro rozvoj demokracie a rovnoprávný přístup ke všem ostatním etnickým skupinám žijícím v Kosovu. Pokud budou učiněny rozhodné kroky, které přispějí k pocitu bezpečnosti těchto menšin, budou tím vytvořeny podmínky pro nezávislost Kosova. To bude pravděpodobně ten okamžik, kdy Kosovo bude připraveno pro začlenění do Evropské unie a NATO. V tom konečném procesu by byly převzaty ingerence zahraniční politiky a obrany. Do té doby bude zapotřebí přítomnost mezinárodního společenství s jeho vojenskými jednotkami.

Je to velmi citlivý problém pro Srbsko i pro Kosovo. Pro Srby je to území, z kterého vyrůstá středověké Srbsko, tam byla založena jejich patriarchie a nachází se tam největší církevní a kulturní hodnoty. Bez ohledu na to, jestli jde o mýtus či realitu, Srbové se ne­mohou se ztrátou Kosova smířit. Moji známí ze Srbska jsou pře­svěd­čeni, že by jakákoliv srbská vláda, která by předala nebo pod mezinárodním tlakem ztratila Kosovo, byla nucena odstoupit. Podle nich poté zvítězí ve volbách nějaký ná­sledovník Slobodana Miloševiće.

Na jaká setkání či na jaké okamžiky nejraději vzpomí­náte z období svého „prezidentování“?

Když jsem byl zvolen prezidentem Makedonie, věděl jsem, že makedonský národ nechce válku a tím jsem se řídil. Všechny snahy vtáhnout nás do válek v bývalé Ju­goslávii neměly úspěch. Vyjednáváním s vrchním velitelstvím Ministerstva obrany v Bělehradě a tehdejšího jugoslávského generálního štábu jsme dospěli k úmluvě o stažení Jugoslávské lidové armády z území Makedonie – celé kompletní armády s nejmodernější bojovou výbavou na jižní frontě NATO. My neměli organizovanou armádu ani zbraně a dnes se divím, jak je možné, že se tehdejší vrchní velení JNA jednoduše nerozhodlo pozavírat klí­čové osobnosti našeho státu a s Makedonií udělat co se jim zachce. Pravděpodobným důvodem bylo, že armáda byla tehdy angažována v bojích v Chorvatsku, Bosně a Her­cegovině a v Kosovu, a vydržování armády v Makedonii pro ni bylo značně nevýhodné. Vyjednávání skončila souhlasem se stažením, ale s podmínkou odvezení veškeré výzbroje a vybavení. My jsme s tím souhlasili, a tehdy jsme se opravdu stali svobodnou a nezávislou zemí.

Vzpomínám také na schůzky a rozhovory s lordem Ca­ringtonem, který byl v čele komise, jejímiž členy byli pre­zidenti jednotlivých republik jugoslávské federace. Komise měla za cíl najít řešení budoucnosti Jugo­slávie bez válečných konfliktů a občanské války. Lord Ca­ring­ton ve mě zanechal dojem vyrovnaného a moud­rého člo­věka, který věří ve zdravý rozum politiků a jejich snahu vyhnout se válce a dosáhnout mírového rozdělení země.

Jak žije dnes bývalý makedonský prezident? Zúčast­ňu­jete se ještě aktivně politického dění?

I přes pokročilý věk každodenně pracuji. Je mi to umož­něno novým zákonem o právech bývalých prezidentů, díky němuž mám nárok na vlastní kancelář, tři poradce, plat stejný jaký má současný prezident republiky a ur­čité procento ze státní pokladny na náklady. Nejsem představitelem žádné strany, ani strany sociálnědemo­kratické, která mě dvakrát navrhla jako kandidáta na post prezidenta. Aktivně se však účastním společenského života a veřejně vyjadřuji své názory týkající se otázek národního charakteru.

Myslíte, že se Vám alespoň do jisté míry podařilo naplnit představy, sny a cíle, které jste měl v mládí?

Některé z mých cílů a představ se naplnily, některá svá přání jsem na základě světové i makedonské reality mo­difikoval. Naplňování těchto cílů se budu věnovat dokud mám fyzickou a duševní sílu. Nejdříve se budu snažit napomoci co nejrychlejšímu přijetí Makedonie do EU a NATO, přičemž nejdůležitější je mobilizovat všechny domácí síly ke splnění všech standardů potřebných k tomu stát se civilizovaným evropským státem a společností.