ČERVENÉ STOPY NA ČERNÉM
SNĚHOVÁ KOULE
(úryvek)
Iryna Cilyk
Překlad Jekaterina Gazukina
Na Silvestra ve škole uspořádali besídku a Hasje dali roli Halinky Malinky. Máma jí ušila rozkošný kostým v malinové barvě, vyrobila čepičku ve tvaru maliny a koupila tenké punčošky se třpytkami. Hasja z toho všeho byla celá rozvrkočená a nemohla se dočkat vystoupení. Nezvykle vyparáděná a navoněná Tajisija Ivanivna v růžových šatech už nervózně dávala poslední instrukce třídnímu hereckému souboru, na lavicích bylo dávno přichystané cukroví a limonáda pro následující hostinu, skoro všichni rodiče už seděli na svých místech v malé aule, akorát máma měla z nepochopitelných důvodů zpoždění. Jak jen mohla, myslela si Hasja a zlostí zatínala pěsti.
Mezitím nadešel čas a opona, aniž by čekala na opozdilce, se nemilosrdně roztáhla, ostatně jako v každém normálním divadle. Jako první zarecitovaly svoje veršíky všechny pohádkové postavičky, po nich si svoje odkroutili dědečci Hříbečci a zvířecí mláďátka s plyšovýma ouškama a ocásky, a to už byla na řadě rostlinná říše a na scénu vyběhla Halinka Malinka společně se Saškou Lopuchem. S vyplašeným bušením tam někde v hrudi tančila Hasja svůj taneček a včas pronášela repliky, sama přitom očima hledala mámu, dokud ji s přidušeným výkřikem neobjevila ve třetí řadě! Akorát jakýsi záchvěv neklidu se na okamžik přehnal po mámině kamenné tváři a za chvíli, jen co za stařičkou ošoupanou oponou popadla dech, vycítila Hasja nebezpečí. Ale máma ještě trpělivě přečkala sladký banket a dojemná loučení spolužaček, které se neuvidí až do nového pololetí, a svoje tajemství prozradila až po cestě domů.
„Maminko, stalo se něco?“ zeptala se ke své smůle Hasja a ihned se kousla do jazyka.
„Jsi nevděčný fracek, abys věděla.“ Máma se na ni podívala tak nezvykle tmavýma očima, až z toho Hasje zatrnulo. „Každý večer nebo ráno, i když jsem třeba utahaná jak pes, ti vařím polívku, celou duši do ní vkládám, abys snědla něco pořádnýho, a ty? A ty rovnou do záchodu!“
Tehdy Hasja probrečela celý večer a přitom si pořád představovala, jak máminy ruce ztrhané od práce krájejí cibuli a mrkev, jak lžící míchají žlutou polévku, jak tam přidávají petržel, aby to jí, Hasje, nevděčnému frackovi, co nejvíc chutnalo, zatímco ona… Sice od té doby uplynula spousta času, ale Hasja na tu příhodu stále nerada vzpomíná.
Ale zpátky k máminým nedostatkům, a to nebyly žádné maličkosti! Hasje zkrátka vadilo, že nebylo po jejím! Myslíte si, že máma respektuje Hasjiny potřeby? Tudle nudle! Ještě si z ní utahuje, navrhuje, aby psala ty „vzkazy pro budoucí historiky“. Naposledy včera jí Hasja musela podepsat, že až ona bude mít osmiletou dceru, tak jí dovolí hrát počítačové hry klidně do půlnoci. A co z toho má? Ať podepíše cokoliv, mámě je to šumák a stejně ji pošle spát v jedenáct.
Nebo ty máminy deprese. To se nedá vydržet! V takových chvílích máma jenom mlčí, kouří jednu cigaretu za druhou a odbývá Hasju slovy: „Nech mě!“ Důvody jsou pokaždé malicherné a nestojí ani za řeč. Naposledy máma dostala hroznou depresi po tom, co se vrátila z natáčení nějaké reklamy. Máma tam hrála dívku, která pije čaj se svojí babičkou na prosluněné verandě. Doma pak vyprávěla, jak za celou noc, strávenou ve studeném altánu, vysrkaly spolu s tou druhou herečkou, která je ve skutečnosti zasloužilou umělkyní a hraje v nejvěhlasnějším kyjevském divadle, asi padesát hrnků čaje. Ráno dorazila máma domů a už to jelo…
Anebo před půlrokem! Tehdy je majitelka bytu neznámo proč požádala, aby se vystěhovaly a ony pak dlouho rozstrkávaly své věci do velkých tašek a krabic, aniž by vůbec tušily, kam se budou stěhovat. Pomáhal jim Vitalik: celý den balil máminy náhrdelníky, boty a hrnce, sto tisíckrát někam volal, to minimálně, ale žádný byt se nenašel. Hasja si na to věčné stěhování už dávno zvykla, a tak se ničeho nebála. Kolikrát si našly byt právě takhle, na poslední chvíli, a pak ho celý den pucovaly, vymetaly šváby a zbavovaly se nepříjemných odérů, načež to řádně oslavily. Tentokrát se ale máma chovala hrozně divně. Večer, když se šly projít a vylepit po sloupech pár inzerátů, máma celou cestu mlčela a vykouřila asi půl krabičky. Hasja z dlouhé chvíle nakukovala do cizích rozsvícených oken, v nichž se čas od času daly skrz záclony rozeznat skříně, regály, obrazy, někdy byl vidět i celý pokoj. „Tam by se bydlelo… tamhle, vidíš, v prvním patře, jak je ten zelený lustr?“ Zasněně fantazírovala Hasja a tahala mámu za bundu. „Jé, koukej na ty hezký medvídky, co seděj tamhle na parapetu! To by byla paráda se nastěhovat tam k nim, že jo, mami?“ poskakovala Hasja. Máma zničehonic mrštila krabičku od cigaret do louže a rozbrečela se přímo na ulici. Stejně pak našly byt, proč se teda kvůli tomu tak trápila?
Anebo telefonáty od toho jejího známého Andrije. Nejvtipnější je, že si máma myslí, jak Hasja ničemu nerozumí a nic si nepamatuje. No to určitě! Moc dobře ví, kdy ty máminy deprese začaly. Stalo se to hodně dávno, asi před třemi lety. Hasja zrovna oslavila páté narozeniny.
Bylo to v srpnu, venku bublalo horké a žluté léto jako vroucí zavařenina, lidé se roztékali jako máslo. Takhle to popsal Vitalik. Nejdřív s mámou čekaly před domem a Hasja, vážně tenkrát byla naivní, vystrašeně ohmatávala své horké ruce a nohy, dokud ji máma konečně neodlepila od kouřícího se asfaltu, nepopadla kufr a nerozeběhla se k taxíku, který se pomalu vyplazil zpoza rohu. Jely dlouho, podrážděná máma voněla sprchovým gelem a rozpálenou pokožkou, za oknem se míhaly známé ulice a Hasja přebalovala Aljošu, kterému prozíravě zabalila kapesníky do svojí kabelky. Často se počurával, a tak mu musela trpělivě měnit plínky, nejdřív ale ošetřila zadeček dětským pudrem, který měla v krabičce od sirek. Miminko se rychle uklidnilo a zaklimbalo, a auto po chvíli zastavilo vedle hlavního nádraží. Máma vytáhla Hasju z auta a vláčela ji za sebou, proti nim vyrazilo sto miliónů sukní, kalhot, kraťasů, cizích kufrů, vozíků a psů na vodítkách. Hasja pevněji sevřela Aljošu v dlani a chytla se za mámin kufr, současně poslouchala nějaký hlasitý a huhňavý hlas: „Ivano-Frankivsk… Kišiněv… Sankt-Petěrburg…“
„Toňo?“ Hasja odlepila oči od madla kufru a ohlédla se. Nad ní stál nějaký pán s rozcuchanými vlasy a obří taškou, který si znepokojeně prohlížel mámina záda. Máma mezitím pozorně studovala jízdní řád.
„Toničko!?“ hlasitě zopakoval pán.
„Mamí,“ zatahala ji Hasja tiše za šaty, aniž by odtrhla oči od toho pána, který si mezitím žmoulal límec u košile.
„Hasiendo, nech mě aspoň chvíli v kli…“
„Toňo!“ přerušil ji pán a ona se otočila.
Bleskově zbledla, její obličej se zničehonic napjal jako nějaká maska, ale už za chvíli povolil, nerovnoměrně zrůžověl a roztáhl se do neznámého úsměvu.
Myroslav Lajuk„Andriji,“ řekla máma. „Ahoj, Andriji.“
„Toňo,“ rozcuchaný pán položil tašku na zem.
„Andriji,“ jakoby se máma ujišťovala, že se tak opravdu jmenuje.
„Ta… je tvoje?“ Andrij se usmál nějak nejistě a konečně si rozepnul límec u košile.
„Ráno byla moje.“
Rozcuchaný Andrij se překvapeně podíval na Hasju a usmál se. Načež si nervózním pohybem dlaní setřel úsměv jako obratný cirkusový klaun, vážně se podíval a za chvíli se zase začal usmívat. Díval se přitom střídavě na mámu a na Hasju.
„Vypadá úplně jak ty,“ řekl konečně Andrij.
„Ve skutečnosti vypadá úplně jako její otec,“ nečekaně zamumlala máma a Andrij se z nějakého důvodu začervenal, zvedl tašku a zase ji položil.
„Zinulja říká,“ vložila se do toho Hasja, „že se mu podobám jenom ušima.“
„A taky jsi stejně nevychovaná!“ Tiše dodala máma a zúžila oči. „A co ty? Jedeš na dovolenou?“
„Ano.“ Andrij znovu setřel úsměv dlaní. „Manželka se synem už jsou v Karpatech, ale já… až teď…“
„Manželka. Se synem.“ Máma se podívala na svoje sandály a znovu zvedla oči. „Přeju ti to.“ Dodala tiše.
Asi dva měsíce před tímto setkáním za mámou najednou přiběhla její sestřenice. Chovala se divně, chvíli křičela, pak zase šeptala, v rukou mnula Aljošu, kterého popadla u zrcadla v předsíni, a pak se s mámou zavřely v kuchyni, kde dlouho něco potichu řešily. Tenkrát Hasja stejně jako teď každým pórem svého těla cítila, že se něco děje, a tohle tajemné něco jí svou nesrozumitelností způsobovalo až fyzickou bolest. Tak zarputile natahovala uši, aby zachytila aspoň něco z mámina neklidného hlasu, tak moc zatajovala dech, aby se nedej bože, neprozradila, až nakonec pocítila nasládlou nevolnost někde pod žebry a svezla se dolů po dveřích od kuchyně a nejenže se přitom prozradila, ale ještě způsobila rozruch. Až později, když si Hasja dala do souvislosti divné chování dospělých, jejich nezvyklé černé oblečení, prostěradlem zakryté zrcadlo v Zinuljině bytě a celou hromadu jiných skrytých detailů, usoudila, že to všechno je nějak spojené s tím, že prababička Frosja „teď svými pochoutkami krmí andělíčky“, jak řekla teta. Tentokrát to ale bylo mnohem složitější a Hasja nejdřív vůbec nemohla pochopit, proč se máma tak divně a legračně chová.
„Tak jo, my už musíme,“ nečekaně bodře zvolala máma a jemně šťouchla Hasju do ramene.
„Chceš pomoct s kufrem?“ Zamračeně se zeptal Andrij.
„Ani ne, děkuji.“ Máma znovu zářila, akorát u toho pořád tahala Hasju za tričko. „Pozdravuj Karpaty! Manželku… Syna.“
Rozcuchaný Andrij to přešel mlčky, rukou přejel po mámině tváři a splynul se sty miliony sukní, kalhot, kraťasů, cizích kufrů, vozíků a psů na vodítkách. Máma celou cestu plakala, slzami máčela sýr a zvadlá rajčata, odháněla od sebe Hasju a uklidnila se teprve v Koktebelu, když si sundala sandály a po kolena si stoupla do moře.
Od té doby je všechno jinak. Hasja už je větší a chodí do školy. Ale máma pokaždé brečí, když jí ten Andrij napíše e-mail nebo zavolá na mobil. Máma jí samozřejmě neříká, kdo to byl, ale Hasja se už naučila jisté souvislosti domýšlet sama. Vitalik se zase vždycky rozzlobí, když se dozví, že máma plakala, a jeho obličej u toho legračně zflekatí. Hasja moc nechápe, proč máma mezi sebou a Andrijem nedokáže postavit čtvrtou stěnu, protože to byla právě ona, kdo to Hasju naučil. Víte, co je to čtvrtá stěna? Představte si herce v divadle. Když hraje, tak zároveň dokáže vnímat, že se na něj dívá tisíc cizích lidí. Jak se pak má tvářit, že se právě probudil ve vlastní posteli a v klidu se drbe na koleni? Existuje taková metoda: mezi scénou a diváky se musí postavit čtvrtá stěna, stačí si ji jednoduše představit, pak už se dá celkem přirozeně zahrát, že je člověk sám v pokoji a žádní diváci tam s ním nejsou. Dokonce i Hasja umí postavit takovouto stěnu mezi sebou a Tajisijí Ivanivnou nebo Tolikem alkoholikem ze třetí B… Třeba už to máma zapomněla, protože v divadle dala výpověď.