Je neuvěřitelné, když máš místo dvou rukou najednou čtyři – otevírají se ti nové horizonty a možnosti. Z jedné strany máš čínskou medicínu, z druhé – naši západní.
Studoval jsem v Olomouci na Palackého univerzitě a také v Turecku a ve Švýcarsku. Díky kurzu tropické medicíny v Bratislavě jsem se dozvěděl o možnosti pracovat jako lékař v Africe. Pracoval jsem tam jako chirurg, traumatolog, gynekolog a dětský lékař – všechno dohromady. Tak jsem si uvědomil, že se chci zabývat nejen mikrochirurgií (cévy, plastika), ale že mě zajímá také oftalmologie a infekční nemoci. Po návratu do České republiky jsem zjistil, že jediná specializace, která to všechno spojuje, je rodinné lékařství a již dva roky provozuji soukromou ordinaci ve Velkých Přílepech.
Vyříznout poškozené cévy a dát dohromady polámané kosti na Západě umějí dobře. Ale bolesti hlavy, alergie, zánětlivé gynekologické procesy stále zůstávají chronické. A přitom jsou léčitelné! Čínská medicína je blízká mému srdci, protože má dlouhou historii, strukturu a logiku. Teď studuji ve druhém ročníku na pražském Institutu čínské medicíny. Celkem studium trvá čtyři a půl roku. Chci být terapeutem – dělat diagnostiku a léčit ty, co chtějí být doopravdy zdraví. Jaké knihy mohu doporučit? Například Petra Hoffmanna nebo Giovanniho Maciocia.
Do České republiky jsem přijel v necelých jedenácti letech. Nejdřív sem odjela maminka sama, a my s bráchou jsme zatím dva roky žili u babičky a dědečka na venkově. Kůň, kráva, pole. Viděl jsem rodit krávu a zabíjet prase. Zajímalo mě, jaké má srdce, játra. Bylo těžké, že vesničtí kluci mě nepřijímali mezi sebe (byl jsem z města a mluvil spisovnou ukrajinštinou). Ale všechno má svůj význam, protože mi to dalo možnost hluboce porozumět mým pacientům a jejich nesnadnému životu.
Myroslav LajukJako dítě jsem na život nahlížel jako na dobrodružství, všechno bylo nové a zajímavé. Nejtěžší byla chudoba, v níž jsme žili. Často jsme měli chuť prostě na chléb se salámem. Maminka měla několik práci a domů se vracela pozdě večer. Jako starší bratr a měl spoustu povinností – doprovodit bráchu do školy, nakoupit, uvařit, uklidit. Od začátku jsem za sebe musel bojovat, protože jsem věděl, že mi nikdo nic nedá. Z naší české třídy jsem vysokoškolského vzdělání dosáhl jen já a ještě jeden kluk. Už v první třídě mi maminka řekla: všechno, co děláš, děláš pro sebe.
Poslední rok a půl přemýšlím o tom, že jsem s Ukrajinou v určitém spojení. Dříve to tak nebylo, možná proto, že jsem se zlobil na otce i na svou zemi. Vyrostl jsem v České republice, jsem tady 22 let a vím, jak to tady chodí. Tam bych žít nemohl. Rád bych ale pomáhal mladým inteligentním Ukrajincům, kteří se chtějí rozvíjet. Možná jednou budu jezdit přednášet na Ukrajinu nebo uspořádám pro studenty z Ukrajiny studijní program Základy čínské medicíny. Bylo hodně případů, kdy mně nebo mým blízkým někdo pomohl. Proto jsem se rozhodl, že lidé, kteří se ocitnou v těžké situaci, bez peněz nebo pojištění, se na mě mohou obrátit a já jim poskytnu lékařskou pomoc.
Těm, co se stěhují do jiné země, chci říct, že, pokud máte jen dva kufry, nebojte se. Cestou potkáte dobré lidi. Nevzdávejte to a neposlouchejte hloupé rady. Učte se jazyk. Jděte za svým snem. Česká republika poskytuje všechny předpoklady k jejich uskutečnění.