Yveta Matysová
Počátkem prosince loňského roku zahájila bulharská Rada pro rozhlasové a televizní vysílání výběrové řízení na post ředitele Bulharského státního rozhlasu (BSR). Pět kandidátů bylo počátkem ledna zamítnuto, mezi nimi i bývalý ředitel Alexandr Velev, jemuž vypršelo funkční období v lednu. V únoru byl pak vybrán ředitel Rádia Christo Botev – Ivan Borislavov, nominovaný částí Svazu spisovatelů a Obcí překladatelů.
Novináři BSR však okamžitě vyjádřili svůj nesouhlas s touto volbou. Protest se nevztahoval pouze na osobu nového ředitele, básníka a překladatele Ivana Borislavova, ale především na nekompetenci členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). A to přesto, že podle bulharského mediálního zákona jsou její členové nominováni nevládními organizacemi z řad zkušených novinářů, kritiků či umělců. 4 ze 7 jejích členů je pak jmenováno parlamentem a tři prezidentem. Problém tedy není ve znění mediálního zákona jako v České republice, nýbrž v jeho naplňování.
S výjimkou dvou členů RRTV, docenta Georgi Lozanova (přednáší žurnalistiku na sofijské universitě) a Světlany Božilové, nemají podle protestujících její členové dostatečné zkušenosti pro uskutečnění profesionálního výběru. Tito dva byli jediní, kteří ze sedmičlenné rady nevolili Borislavova, ale Rajnu Konstandinovu, současnou ředitelku Rádia Bulgaria, jež se těšila i velké podpoře zaměstnanců rádia.
I když protestující považují svůj protest spíše za profesionální než politický, otázka vlivu politiků na bulharská média je (stejně tak jako v České republice) nasnadě. Kritizovala ho také březnová zpráva Rady Evropy zaměřená na nezávislost médií v kandidátských zemích (mimo České republiky a Bulharska bylo kritizováno také Maďarsko).
S častou výměnou vlád v 90. letech se totiž v Bulharsku vždy měnili také lidé na významných postech ve státních médiích. Jedním z příkladů tlaku politických struktur na média je (podle Rádia Svobodná Evropa) nynější mluvčí prezidenta Stojanova. Neri Terzieva byla jednou z osob odvolaných z vedení státní televize ihned po odstoupení pravicového premiéra Filipa Dimitrova v říjnu roku 1992. Svou pozici si neudržela, přestože (nebo možná právě proto), že byla považována za velmi schopnou novinářku s novátorským způsobem práce v západoevropském duchu novinářské etiky a důrazem na zdroje a objektivitu. Patřila rovněž k lidem, kteří se zasloužili o vytvoření druhého státního kanálu Efir 2.
Scénář protestů jinak nápadně připomínal ten pražský. Alespoň jeho první polovina: Borislavov se nesetkal s ovacemi ze strany svých zaměstnanců, určitou dobu jejich tlaku odolával, pak se však ze zdravotních důvodů stáhl ze scény (bylo oznámeno, že prodělal infarkt myokardu, ze kterého se nyní zotavuje). Momentální vývoj je pak již odlišný. Protestující se všeobecně nesetkali s velkou podporou a jejich protest získal přívlastek „neprofesionální“. Protestujícím pak policie brání ve vstupu do budovy rádia a dva hlavní organizátoři protestů dostali výpověď.
I když chabý protest zaměstnanců bulharského rádia nevzbudil velký ohlas ani na domácí scéně ani v zahraničí, jeho význam by se neměl podceňovat. Tentokrát šlo jen o rádio, tedy médium, jež se co do vlivu na veřejnost nedá například s televizí srovnávat. Nastolilo však otázku kompetentnosti důležité instituce jako je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jež je, stejně tak jako v České republice, zpochybnitelná. V příštím roce čeká tuto instituci výběr nového ředitele právě bulharské státní televize a chybné volbě by se mohlo předejít, nebudou-li požadavky protestujících úplně smeteny ze stolu.
Krátká historie rozhlasového vysílání v Bulharsku:
První hudební a diskusní pořad byl v Bulharsku vysílán v roce 1921, zúčastnil se ho velký počet pokrokumilovných Bulharů, včetně krále Borise III. Kvalitou vysílání však byli zklamáni, neboť bylo často přerušováno. Za opravdový začátek rozhlasového vysílání v Bulharsku by mohl být považován prosinec roku 1929, kdy byl postaven první vysílač a vzduchem se šířilo „Zde rádio Sofia“, měsíc nato zaregistrované jako „Rodno radio“. U mikrofonu se tehdy vystřídali ti nejváženější operní zpěváci, herci, spisovatelé či vědci a za svou práci nedostávali žádnou mzdu. V roce 1935 byl schválen první rozhlasový zákon. Téhož roku byl nominován první ředitel, jímž byl umělec a intelektuál Panajot Todorov, známý pod pseudonymem Sirak Skitnik. Ten inicioval první zahraniční vysílání ve třech jazycích a dal podnět ke sbírání a nahrávání bulharského folklóru. Zahájil rovněž výuku cizích jazyků prostřednictvím rádia. Za jeho vedení byla také postavena budova rádia, dokončená roku 1941.
Bulharský státní rozhlas vysílá na následujících stanicích:
Horizont: Informační a zábavný program, jež si naladí 60% posluchačů v zemi. Poskytuje přehled zpráv, analýzy či komentáře přímo ze studia. Je srovnatelný s českým Radiožurnálem. Jeho poslech možný na internetu (viz níže).
Christo Botev: Nekomerční program zaměřený na kulturní a vzdělávací pořady. Představuje alternativu ekonomickému a politickému vysílání programu Horizont. Nabízí pořady nejen z oblasti literatury, ale také například psychologie, historie, integrace do Evropy, technologie či cizích jazyků. Hudební režie dává přednost především vážné či folklórní hudbě. Je srovnatelný s českou Vltavou.
Radio Bulgaria: Tento program vysílá v deseti jazycích ve více než 100 zemích světa (bulharsky, rusky, anglicky, francouzsky, německy, španělsky, srbsky, řecky, albánsky a turecky). Jeho poslech je možný na středních a krátkých vlnách v Evropě, Severní a Jižní Americe, Asii a Africe. Podle průzkumů mezi posluchači ve Velké Británii, řadí se tento program na 10. místo popularity mezi světovými stanicemi a na 1. místo mezi zeměmi Východní Evropy. Jeho poslech je také možný na internetu.