Radek Novák
V lednu si Litva připomněla 10. výročí událostí, které urychlily vývoj politické krize v tehdejším SSSR. Událostí, které byly tehdy srovnávány s děním v Budapešti v roce 1956 nebo v Praze v roce 1968.
Po období národního uvědomění a tzv. „zpívající revoluce“, kdy v roce 1988 probíhaly demonstrace v celém Pobaltí za zpěvu národních písní, přišly na řadu i politické změny. V roce 1989 se konaly volby, jichž se mohla účastnit i nekomunistická a národní hnutí. Jejich důsledkem bylo vyostření vztahů s Moskvou.
17. března 1990 vyhlásil nový parlament Litvy, který vzešel z republikových voleb konaných v únoru, její plnou nezávislost a obnovil ústavu z roku 1938, aby tak byla vyjádřena státoprávní kontinuita. V zápětí však ústavu z autoritativního období zrušil a nahradil jí novou, prozatímní. Do funkce předsedy vlády byla jmenována reformní komunistka Kazimiera Prunskiene. Celá událost překvapila nejen moskevské vedení, ale i západní diplomaty. Nejradikálněji reagoval všesvazový Sjezd lidových poslanců, který sice zrušil mocenský monopol KSSS a zvolil Michaila Gorbačova sovětským prezidentem, ale také anuloval litevské rozhodnutí. 18. dubna byla zavedena hospodářská blokáda Litvy. Pod tlakem této blokády litevský parlament své rozhodnutí pozastavil. K jednání a zklidnění situace ale nedocházelo. Naopak – rostoucí vliv konzervativního komunistického křídla stupňoval své výhrůžky. 20. prosince odstoupil tehdejší ministr zahraničí SSSR Eduard Ševarnadze (dnes je prezidentem Gruzie) na protest proti nebezpečí nástupu diktatury.
V lednu 1991 bylo moskevským vedením zneužito hospodářské krize a mezinárodní situace, kdy se pozornost světa zaměřila na válku v Perském zálivu. V Pobaltí byly radikálně zvýšeny ceny potravin. Pod tlakem demonstrací došlo v Litvě k vládní krizi. Novým předsedou vlády se 10. ledna stal Albertas Šimenas, kterého za tři dny vystřídal Gedomiras Vagnorius. Prezident Gorbačov zároveň požadoval okamžité obnovení platnosti sovětského práva v Litvě.
Patnáct let časopisu věnovaného litevsko-českým vztahům. A co dál?11. ledna došlo k výjimečné situaci, kdy byly vojensky obsazeny redakce litevských novin ve Vilniusu. O den později prohlásili litevští konzervativní komunisté, že přebírají moc prostřednistvím „Výboru na záchranu Litvy“. K nejkritičtější situaci došlo v noci z 12. na 13. ledna, když sovětská armáda zaútočila na televizní a rozhlasové centrum a vysílač. Přiblížila se také k budově parlamentu, zde však s dalším útokem váhala. Výsledkem celé akce bylo 15 mrtvých a přes 500 zraněných. O týden později se podobný útok opakoval v hlavním městě Lotyšska Rize.
Nicméně lidé se nenechali zastrašit a vyšli bránit vládní instituce vlastními těly. Podpora západní diplomacie i tehdejšího předsedy ruského parlamentu Borise Jelcina znemožnila obrat situace ve prospěch konzervativců. Na obranu demokratizačních procesů v Pobaltí se konala půlmilionová demonstrace v Moskvě. V sázce nebylo jen Pobaltí, ale demokratizace celého SSSR. Protest proti zásahu armády vyjádřilo i tehdejší vedení ČSFR (tehdy ještě jako členská země Varšavské smlouvy). První mezinárodní uznání Litvy jako samostatného státu přišlo z Islandu 12. února 1991. Na jaře r. 1991 probíhala jednání o nové svazové smlouvě SSSR, která měla být podepsána 20. srpna bez účasti pobaltských zemí. Ruský parlament vyhlásil 12. června nezávislost a v červenci podepsal smlouvu s Litvou, která nesla prvky mezinárodního práva. Podobnou smlouvu Rusko podepsalo s Lotyšskem a Estonskem již na jaře.
Napětí bylo vyřešeno až v létě. 19. srpna se snažili sovětští konzervativní komunisté sdružení do Státního výboru pro výjimečný stav převzít moc v Moskvě za podpory armády a KGB. Díky osobní odvaze obyvatel Moskvy pod vedením Borise Jelcina se pučistům dílo nepodařilo, což předznamenalo definitivní rozpad SSSR. Radikálně se tak změnila mapa východní Evropy, vzniklé nebo obnovené státy začaly psát novou kapitolu dějin…