Ukrajina a potlačení pražského jara
Před 50 lety se odehrála jedna z nejdůležitějších událostí poválečných dějin Evropy. Do Československa vstoupily sovětské tanky, aby potlačily reformní hnutí pražského jara. Nehledě na to, že se formálně jednalo o společnou operaci států Varšavské smlouvy, v Československu tehdy dobře věděli, že okupaci má na svědomí Kreml a tanky běžně označovali jako „ruské“. Několik dnů před kulatým výročím ale předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip prohlásil, že za invazi nese zodpovědnost Ukrajina, nikoli Moskva. Jak to tedy na Ukrajině v roce 1968 doopravdy vypadalo?
Období po smrti Josifa Stalina a následném nástupu Nikity Chruščova do čela Komunistické strany Sovětského svazu bylo poznamenáno velkými změnami ve společnosti a kultuře. Projev nového generálního tajemníka strany na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 o odsouzení „kultu osobnosti“ zahájil proces tzv. destalinizace a politiky tání (rusky ottěpel). Sovětský svaz začal být o něco liberálnější a pootevřel se západním kulturním vlivům. Ukrajinská SSR byla však jakožto nejzápadnější část státu (případný útok ze strany Západu by mířil právě sem) díky své geografické poloze, ale i neustálé hrozbě šíření ukrajinského nacionalismu pod zvláštním dohledem stranického vedení. Proto na Ukrajině tání probíhalo pomaleji a mnohem komplikovaněji než v jiných sovětských republikách. Nehledě na to se na Ukrajině díky jistému oddechovému času zrodila mladá generace tvůrčí inteligence, která později vešla ve známost jako „šedesátníci“. Mladí lidé se věnovali kultuře a od druhé poloviny 60. let také otázkám národního obrození, nápravě historických křivd a obraně lidských práv. Na Ukrajině se v tomto období zrodil disent a skupiny „nesouhlasících“ s oficiální politikou komunistické vlády.
S Brežněvem přišel konec tání
Relativní liberalizace společenských poměrů definitivně skončila poté, co do čela SSSR nastoupil v říjnu 1964 Leonid Brežněv. První vlna represí namířená proti inteligenci proběhla na Ukrajině již v roce 1965. Na konci srpna a na začátku září 1965 skončil pro desítky Ukrajinců obyčejný život. Zprvu se z oficiálních míst šířily pověsti o tom, že v republice odhalili podzemní „banderovské“ centrum, nelegální tiskárnu spolu se zahraničními penězi a zbraněmi. Později se ukázalo, že z pracovišť a z univerzitních poslucháren zmizelo několik desítek lidí, kteří se ocitli ve vyšetřovací vazbě KGB. Pro potlačení disidentského hnutí a „nespolehlivých elementů“ byla 25. července 1967 na základě rozkazu šéfa KGB SSSR Jurije Andropova vytvořena zvláštní 5. správa, která měla na starosti „ideologické diverze“. Další velká vlna represí, známá v ukrajinské historiografii jako Velký pogrom (Velykyj pohrom) přišla v roce 1972. Tlak na ukrajinskou inteligenci neustal po celou dobu Brežněvovy vlády.
Klíčovým pojmem Brežněvova období v SSSR se stala „stabilita“. Vedení státu se snažilo o šíření jakési podoby „konzumního socialismu“ (pojem dobře známý i z československého prostředí. Hlavní důraz byl kladen na mlčenlivou loajalitu, pokud se občan nijak výrazně neangažoval v politických záležitostech, mohl v zásadě klidně existovat a budovat svou kariéru a osobní blahobyt. Podle tohoto principu se chovala i společnost na Ukrajině. V polovině 60. let po vlně represí se většina ukrajinské společnosti z veřejných aktivit stáhla a v politických záležitostech se nijak neangažovala. Nespokojenost a opoziční nálady se většinou omezovaly na domácí rozhovory. Na druhou stranu po Chruščovově tání na Ukrajině už existovala generace „nesouhlasících“ lidí, kteří se zapojovali do disidentského hnutí a otevřeně mluvili o porušování lidských práv v Sovětském svazu. Aktivistů ale nebylo moc. Jeden z předních disidentů, Jevhen Sversťuk, popsal po svém propuštění z vězení Kyjev, hlavní město Ukrajiny, jako „hluchý a sražený na kolena“. Tento popis situace můžeme vztáhnout na celé období Brežněvovy vlády. Ukrajinská společnost byla perzekvováním jakéhokoli projevu nesouhlasu zkrátka vystrašená. Právě v takovém společenském rozpoložení začali Ukrajinci vnímat reformní hnutí v Československu a změny, které s sebou pražské jaro přinášelo.
Fascinující dění v Československu
Události pražského jara na Ukrajině vzbudily naději na obnovu reformního hnutí i uvnitř Sovětského svazu. Mezi ukrajinskou inteligencí panovalo naprosté nadšení. Podle tvrzení Jevhena Sversťuka, jednoho z předních ukrajinských disidentů a šedesátníků, „všechno živé na Ukrajině tehdy dýchalo pražským jarem“. Obdobně na toto období vzpomíná i stěžejní postava lidskoprávního hnutí v Sovětském svazu, generál Petro Hryhorenko, který v 70. letech stál u zrodu jak ukrajinské, tak i moskevské helsinské skupiny: „V tuto dobu [červen 1968] bylo naše občanské hnutí naprosto fascinováno tím, co se dělo v Československu. V tu dobu se už přestaly československé noviny veřejně prodávat. Ale ty noviny, které se k nám přece jenom nějak dostávaly, ty jsme hltali. Nejdůležitější věci, jako Dva tisíce slov, se překládaly do ruštiny a šířily prostřednictvím samizdatu. Tomu, co nám občas vyprávěli turisti, jsme naslouchali jako nějaké pohádce. […] Sympatie vůči ČSR byly tehdy natolik silné, že samotná představa intervence vypadala jako naprosté šílenství. Jakmile někdo začal mluvit o událostech v Československu (a mluvilo se o nich opravdu často), ať už to bylo v metru, ve vlaku, v trolejbuse či na ulici, všichni mu naslouchali s neskrývanou pozorností a sympatií.“
Skoro stejně na vliv pražského jara vzpomíná i Jevhen Sversťuk: „Československo zrušilo cenzuru a od jara do léta se dalo nahlas říkat cokoliv se ti zachtělo. […] Čechům se žilo veseleji, spisovatelé napsali Dva tisíce slov a pokoušeli se mluvit nahlas, přičemž ignorovali pravidla a ideologická nařízení. Malíři začali malovat to, co chtěli a jak chtěli. A ukrajinští spisovatelé […] začali do časopisů Dukla a Nový život posílat a předávat své básně a eseje, které cenzura zakázala. Byla to nádherná hra na svobodu, napůl dovolenou a virtuální.“
Oddaný Šelest
Sovětská vláda si byla podobných nálad ve společnosti dobře vědoma. Před srpnovou invazí začala masivní propagandistická kampaň za „správné“ chápání událostí, které se v Československu odehrávaly. Zatímco ukrajinská společnost ve své většině pražskému jaru fandila, vedení Komunistické strany Ukrajiny a zejména generální tajemník Petro Šelest patřili mezi hlavní strůjce a podporovatele budoucí invaze. Už v červenci 1968 jednal právě Šelest v Maďarsku s Vasylem Biľakem, na kterého sázely komunistické špičky v Kremlu. Stejně tak Šelest zařizoval jednaní mezi Brežněvem a Dubčekem v Čierné nad Tisou. I ryze praktické záležitosti, jako přesun sovětské armády přes území Ukrajiny na cestě do Československa, proběhly za maximální podpory místního vedení komunistické strany. V otázkách zahraniční politiky byl Šelest Brežněvovi naprosto oddaný.
Podle toho vypadala i propaganda, kterou komunistická strana vedla mezi ukrajinským obyvatelstvem. V průběhu roku 1968 rozesílal ÚV KSSS dopisy ukrajinským stranickým organizacím. Obsah těchto dopisů se postupně zostřoval. Ještě v první polovině roku zněl následovně: „V poslední době se události vyvíjejí znepokojujícím způsobem. V Československu čím dál tím důrazněji vystupují nespolehlivé živly, které požadují uznat ‚oficiální opozici‘ a projevovat snášenlivost vůči protisocialistickým názorům a teoriím. Chybně se vykládá minulost socialistického budování a zaznívají názory o zvláštní československé cestě k socialismu […] a o návratu k Masarykově a Benešově buržoazní republice,“ V těchto dopisech se rovněž dočteme o odhodlání „poskytnout pomoc” k návratu na správnou cestu socialismu.
Dopisy z ÚV KSSS se probíraly na oficiálních sjezdech stranických organizací na různých úrovních, za účasti co největšího počtu příslušníků strany. V Charkovské oblasti činil počet takto „vyškolených“ aktivistů 3000, v Ivano-Frankivské 1600, v Ternopilské 2620. Obdobně vypadala situace i v jiných ukrajinských městech. Tyto sjezdy měly za cíl vytvořit na Ukrajině „správné“ veřejné mínění o pražském jaru.
Neúspěch propagandy
Stranická propaganda aktivně fungovala i v prvních dnech po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Již 21. srpna proběhlo rozšířené zasedání oblastních stranických výborů Kyjevské a Lvovské oblasti. Oficiální rozhodnutí v Kyjevě určilo cíl „nasadit stranicko-hospodářský aktiv, zkušené lektory, politické informátory a agitátory, aby pracujícím objasnili, že učiněné kroky byly nezbytné pro uchování výdobytků socialismu v Československu“.
Svého cíle ale propagandistický aparát dosáhl jen částečně. Na Ukrajině se nekonaly demonstrace podobné protestu „osmi statečných“ v Moskvě, nespokojenost společnosti ale byla viditelná. Největší dopad měl na veřejné mínění na Ukrajině samotný fakt vyhlášení vojenské pohotovosti a mobilizace mladých lidí do sovětské armády. V červenci 1968 příslušníci KGB vládu informovali, že „v některých regionech republiky pozorují panické nálady. Občané hromadně nakupují sůl, sirky, konzervy a jiné předměty základní potřeby, v obchodech se tvoří fronty. Podobné jevy pozorujeme ve městech Oděsa, Kaniv a Ivano-Frankivsk“. V průběhu srpna a září 1968 hlásili extrémní zvýšení prodeje oleje, soli a jiných základních potravin také v Ternopilské oblasti, ale i v oblastech centrální Ukrajiny. Ukrajinský historik Volodymyr Dmytruk cituje výpovědi očitých svědků událostí z konce srpna 1968 ze Zakarpatské oblasti: „Bez přehánění zde panuje mrazivá panika. V obchodech není nic.“ Je tedy zřejmé, že Ukrajinci, kteří si ještě pamatovali druhou světovou válku, nevnímali invazi do Československa jako „poskytnutí pomoci“, ale spíše se připravovali na plnohodnotnou válku.
Jak se blížila invaze, cenzura československého tisku sílila. Sovětská společnost (a tím víc ukrajinská, jakožto nejzápadnější svazová republika) ale úplně odříznuta od pravdivého zpravodajství o událostech v Československu nezůstala. Existovalo hned několik informačních kanálů:
„Lidová diplomacie“: dopisování mezi občany ČSSR a SSSR bylo v 60. letech běžnou záležitostí. V roce 1968 ovšem již nešlo jen o soukromé dopisy, ale i o kolektivní dopisy zaměstnanců československých podniků, adresované jejich kolegům z podniků sovětských. V takových dopisech ujišťovali občané ČSSR své sovětské protějšky o tom, že československé reformní hnutí má širokou podporu společnosti. Do Ždanovské metalurgické továrny přišel 19. července 1968 dopis od dělníků z Vítkovic; 15. července psali dělníkům továrny Zaporižstal z československého Gottwaldova; svaz žen města Nižyn dostal 22. července obdobný dopis od svazu žen Pardubického kraje; ředitelství Lvovské továrny televizních obrazovek obdrželo 23. července dopis pracujících továrny Stavosklo, atd. Po invazi počet podobných dopisů stoupal. Některé z nich byly publikovány i na Západě. Předseda Československé akademie věd František Šorm poslal dopis svému sovětskému protějšku Mstislavu Keldyšovi: „Ve jménu přátelských vztahů mezi vědci SSSR a mé vlasti, vztahů, kterým jsem vždycky přál, jak je vám dobře známo […] Vás prosím využít svoji autoritu a udělat všechno možné pro osvobození mé země z pout okupace a nechat ji […] pokračovat v budování socialismu vlastními silami.“
Důležitým kanálem zůstával rozhlas, ale i televizní vysílání, jež bylo možno přijímat především v západní části Ukrajiny. Značný význam mělo také živelné amatérské rozhlasové vysílání. Do konce srpna 1968 lokalizovaly sovětské bezpečnostní služby celkem 68 takových vysílání. Tradičním zdrojem opozičních informací zůstávaly rozhlasové stanice BBC, Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.
Vojáci, kteří nechtějí bojovat za cizí zájmy
Zatímco většina občanů se snažila sehnat potřebné zásoby pro případ válečného konfliktu, v jistých společenských kruzích narůstala nespokojenost a nepochopení celé válečné akce. Jako příklad této nespokojenosti může posloužit armáda. Starší seržant sovětské armády Kaniosa tvrdil, že „ani velitelé vojenských jednotek nedokázali pořádně vysvětlit cíl vojenské akce“. K jeho svědectvím se přidává i seržant Savčuk – vojáci nechápali, proč „mírová akce armád Varšavské smlouvy vyvolává u místního obyvatelstva natolik negativní reakci, že jsou ochotni bránit se i se zbraní v ruce.“ Ještě ostřejší byl inženýr major Sultajev: „Naše vláda asi nemá nic lepšího na práci než se vměšovat do cizích záležitostí. Ať si Češi vládnou, jak se jim chce.“ Obdobné nálady hlásily i velitelé KGB: „Je nám hlášeno, že nacionalistické nálady se projevují i mezi povolanými záložníky. […] Vojáci vyslovují svoji nespokojenost s vojenskou službou, celá řada z nich požadovala demobilizaci a otevřeně mluvila o své neochotě bojovat za cizí zájmy. Některé osoby zpívaly na vojenských základnách nacionalistické písně. V důsledku této situace byla část záložníků ukrajinské národnosti demobilizována a na jejich místa byli povoláni noví vojáci.“
Myroslav LajukOficiální média se předháněla ve snaze zdůraznit jednotnou podporu invaze do Československa ze strany sovětské společnosti obecně, inteligence zvláště. Odhalené archivní dokumenty ale ukazují, že ani místní inteligence zdaleka nebyla tak jednotná, jak by si sovětská vláda přála. O tom svědčí například zpráva ředitele ukrajinské pobočky KGB V. Nikitčenka ze 4. března 1969, v níž autor zdůrazňuje „tendenční postoje řady členů Svazu ukrajinských spisovatelů ohledně událostí v Československu“ a obviňuje je „z ideologických úchylek“. Především šlo o spisovatele Olese Hončara a Leonida Novyčenka. O tom, že ne všechno šlo podle plánu, svědčí i fakt, že tajemník ukrajinské komunistické strany Petro Šelest pozval členy svazu na vyjížďku lodí po Dněpru, kde s literáty probíral i československé události: „Zaznívalo také hodně otázek ohledně Československa. Je vidět, že toto téma je zajímá a zneklidňuje,“ napsal později do svého deníku.
Perzekuce studentů a inteligence
Případy, že byli představitelé inteligence kvůli svým názorům na potlačení pražského jara perzekvováni, nebyly ojedinělé. Rozhlasový redaktor z Dněpropetrovska Volodymyr Zaremba byl propuštěn z práce kvůli svým snahám dostat se k neoficiálním informacím z Československa. Vědeckého pracovníka Ústavu literatury Jurije Smolyče propustili kvůli jeho názorům na československé události. Obdobné procesy probíhaly i ve Svazu umělců Ukrajiny. Historik Dmytruk napočítal minimálně 77 případů trestního stíhání, v nichž mezi body obžaloby figurovalo i obvinění ohledně událostí v Československu.
Opoziční nálady se daly pozorovat i mezi studentskou mládeží. Na začátku září 1968 se Šelest sešel se studenty kyjevské univerzity a vysvětloval správnost invaze do Československa. Po přednášce si zapsal do deníku: „Další den po našem setkání jsem obdržel dopis s vulgárním a urážlivým obsahem. Proč se cpu mezi studenty, prý jsem lhal o Československu a přikrášloval stav věcí v naší společnosti. […] bylo to až bolestivě nepříjemné a já jsem se dlouho nacházel pod dojmem tohoto dopisu“. Nešlo o ojedinělou záležitost. V prvních měsících po okupaci odhalili na stejné univerzitě dopisy a letáky vyzývající studenty ve jménu solidarity s jejich československými protějšky ke stávce. Na vysoké škole pedagogické v Kremenci se v únoru 1969 rektor na jednání stranického aktivu ptal: „Jak se máme chovat ke studentům? Jak jim máme vysvětlovat události v Československu? Vždyť oni poslouchají zahraniční rozhlas, který nesprávným způsobem informuje o činu Jana Palacha!“
Zatímco ukrajinští studenti probírali oběť Jana Palacha, sovětská vláda se snažila zamlčet informaci o stejném činu Ukrajince Vasyla Makucha, který se upálil o dva měsíce dřív než Palach.
Vasyl Makuch, jedenačtyřicetiletý Ukrajinec, který se za války účastnil partyzánského boje Ukrajinské povstalecké armády, za sebou měl už deset let vězení a vyhnanství. Po odpykání trestu se vrátil na Ukrajinu. Svůj čin provedl 5. listopadu 1968 na nejlidnatější třídě Kyjeva – Chreščatyku. Za bílého dne se polil benzínem a zapálil. Běžel hlavní ulicí Kyjeva a křičel: „Pryč s kolonizátory, ať žije svobodná Ukrajina!“ a „Pryč z okupovaného Československa!“. Zemřel po několika dnech na popáleniny. Bezpečnostní služby se poté delší dobu zabývaly perzekuci Makuchovy rodiny a neúspěšně se pokoušely dokázat jeho napojení na „nacionalistické organizace“.
Lidskoprávní hnutí posiluje
Potlačení pražského jara mělo výrazný dopad na disidentské a lidskoprávní hnutí uvnitř SSSR. Není pochyb, že nejznámější protestní akcí proti okupaci Československa byla demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě 25. srpna 1968. Následující soudní procesy nad demonstranty výrazně oživily lidskoprávní hnutí v SSSR, ve kterém snadno objevíme i ukrajinskou stopu. V roce 1969 vznikla Iniciativní skupina pro obranu lidských práv v SSSR, která se věnovala procesům s účastníky demonstrace ze srpna 1968. Mezi zakladatele skupiny patřili i Kyjevan Leonid Pljušč a aktivista z Charkova Henrich Altuňan, který byl kvůli svým aktivitám záhy odsouzen ke třem letům vězení. Jednou ze stěžejních postav lidskoprávního hnutí se stal vůdce krymských Tatarů Mustafa Džemilev.
Džemilev nejenže neskrýval svůj postoj k okupaci Československa, ale jeho podpis navíc najdeme pod všemi nejdůležitějšími dokumenty iniciativní skupiny. V září 1969 ho stejně jako Altuňana zatkli a obvinili ze „sepisování a šíření dokumentů hanobících sovětskou moc“. Na základě tohoto obvinění šel na tři roky za mříže. Toto angažmá krymskotatarského aktivisty mělo symbolickou dohru v roce 2014. Po ruské anexi Krymu v březnu 2014 se český prezident Miloš Zeman stal snad jedinou hlavou státu EU, který de facto uznal okupaci Krymu. V Praze se poté objevily billboardy s fotografií Mustafy Džemileva a jeho výrokem: „Za veřejný nesouhlas s okupací Československa v roce 1968 jsem byl tři roky vězněn. Dnes mne prezident České republiky žádá, abych přijal anexi Krymu Ruskem.“
Snad nejdál šel ve své podpoře pražského jara generál Petro Hryhorenko. Byl jedním z autorů „Dopisu pěti“, který otevřeně podporoval reformní hnutí v Československu. V okamžiku, kdy byla hrozba invaze čím dál tím reálnější, napsal generál osobní dopis Alexandru Dubčekovi: „Nenapsal jsem ho ve formě otevřené rady. Obával jsem se, přesněji řečeno – nevylučoval jsem, že můj dopis se může dostat do rukou KGB. Pokud by se tak skutečně stalo, dopis by se neměl stát důvodem pro obvinění z vlastizrady. Proto jsem to napsal ne jako radu, ale jako vyjádření obdivu nad tím, co dělá. Přál jsem mu hodně úspěchů a zdraví, a na konci jsem napsal přibližně následující: nemyslím si, že opravdoví komunisté by Vám chtěli překážet ve Vaší ušlechtilé činnosti, a tím více nevěřím v možnost sovětské intervence. Brežněv je komunista, ale také voják. Dobře chápe, že Československo dokáže překazit sovětskou invazi velmi lehce. Stačí jen zablokovat hlavní cesty z východního Německa, Polska a SSSR a zabezpečit obranu letišť. Maďarsko lze zastavit jednoduchou hrozbou odvety. Brežněv dobře chápe, že to všechno by zapříčinilo válku, která je dnes pro SSSR nebezpečnější než pro Československo.“
Invaze přinesla konec iluzí
Všechny naděje a očekávání, která ukrajinská společnost a disent do reformního hnutí v Československu vkládali, byly marné. Invaze 21. srpna 1968 se pro občanskou společnost na Ukrajině stala obrovským rozčarováním. „Ráno 21. srpna půlmilionová armáda Varšavské smlouvy vstoupila do Prahy. Ten den se pro mě stal koncem iluzí o socialismu. Brežněvův režim se pro mě stal nelegitimním a morálně nepřijatelným.“ Tak vzpomíná disident Jevhen Sversťuk. Invaze se stala zlomovým bodem nejen pro Ukrajince, kteří se již profilovali jako opozičníci, ale i pro ty, kteří stále pokračovali ve stranických aktivitách. Pozoruhodná postava ukrajinského lidskoprávního hnutí, Mykola Rudenko, který se v roce 1976 stal zakladatelem a hlavou Ukrajinské helsinské skupiny, prošel velkou osobní transformací – z věrného stalinisty k přesvědčenému opozičníkovi. Ve svých pamětech Mykola Rudenko vzpomíná, že právě nelegitimní nasazení armády v Maďarsku roku 1956 a v Československu roku 1968 výrazně přispělo k tomu, aby se změnil své názory a zbavil se iluzí o sovětském státním uspořádání.
Ve smyslu občanského hnutí neměla Ukrajina před potlačením pražského jara mnoho co nabídnout. Ukrajinská společnost nebyla v důsledku represí, jež přišly po Brežněvově nástupu k moci, a díky masivní propagandě, kterou šířila vládnoucí strana, na velké a výrazné protesty připravena. Ukrajinská SSR se tehdy velmi podobala dalším republikám SSSR a státům socialistického tábora. Na protest proti okupaci Československa se v Lotyšsku o sebeupálení pokusil Ilja Rips (byl zachráněn), ve Varšavě se upálil Polák Ryszard Siwiec, na Ukrajině Vasyl Makuch. V Bulharsku byla kvůli protestním letákům zatčena skupina studentů v čele s Alexandrem Dimitrovem a Eduardem Genovem. Stejně tak na Ukrajině Zorjan Popaďuk. Ukrajinec Oles Serhijenko šel do vězení mimo jiné i kvůli tomu, že u něj byl nalezen manifest Dva tisíce slov. V Lotyšsku zatkli Aldise Cilinskise kvůli tomu, že psal po zdech hlavního města protestní nápisy. To všechno jsou ale spíš ojedinělé případy odporu. Ač v celém SSSR jde o desítky a možná stovky protestů, nemohla v roce 1968 ani Ukrajina ani kterýkoli jiný stát, v němž vládla socialistická diktatura, nabídnout nic většího. Propaganda a pevná ruka Kremlem řízených tajných služeb nenechávaly prostor občanské společnosti.
Nejpozorněji sledovali vývoj v Československu v prostředí disentu. Jak lze hodnotit vliv disidentského hnutí na situaci ve státě? Sám Džemilev například vliv disentu na politiku SSSR rozhodně nepřeceňuje. Na druhou stranu je nepochybné, že aktivity disentu, šíření samizdatu a veřejných dopisů publikovaných na Západě smýšlení lidí v Sovětském svazu ovlivňovaly. Promítalo se to i v protestních náladách řadových občanů. Události v srpnu 1968 nejenže naladily spoustu občanů Ukrajinské SSR proti komunistické vládě, ale staly se i hybnou silou vývoje lidskoprávního hnutí jak na Ukrajině, tak i v celém SSSR.