Přeložila Karolina Juráková
Stanislav Asejev, ukrajinský spisovatel a novinář, který pod pseudonymem Vasin po dlouhou dobu přispíval do ukrajinských médií, je v Doněcku za své aktivity od roku 2017 vězněn a jeho další osud je nejistý. Níže najdete několik jeho textů, pocházejících z let 2015 až 2017, kde popisuje poměry ve východoukrajinském Doněcku, ovládaném proruskými separatisty. Na Ukrajině vyšly v roce 2018 souborně v knize V izoljaciji (V izolaci).
„Granát už nezabírá.“ Obyčejná tragédie v Makijivce
Dnes bych se s vámi chtěl podělit o příhodu, která se stala minulý měsíc v jedné z makijivských čtvrtí. Na jejím základě si můžeme udělat dobrý obrázek o tom, co se ve válce stane i z úplně obyčejných civilistů, natož ze samotných vojáků.
Poté co Rusko začalo aktivně podporovat separatisty z Doněcké lidové republiky zbraněmi z Ruska, a také v důsledku značného lajdáctví celého systému DLR, nacházejí se na území Donbasu prakticky v neomezeném množství nelegální zbraně, které „kolují“ mezi místními obyvateli – těmi, již se bojů účastní, i těmi, kteří se jich neúčastní.
Dají se tu snadno získat nejrůznější druhy granátů, samopalů s celými zásobníky, a také další druhy „trofejních“ střelných zbraní. Samotný systém šíření těchto zbraní funguje následovně: část místních, kteří se přidali k DLR, plní vlastní domy a byty granáty a pistolemi, které se dají sehnat „bokem“ ze skladišť. A trofejní zbraně, ukořistěné během bojů s ukrajinskou armádou, se rozprodávají těm, kdo se sice bojů neúčastní, avšak chtěli by je získat pro osobní obranu. Určitá část se jednoduše daruje příbuzným. Výstižným příkladem může být otec mého kamaráda, který měl ve skříni dva granáty F-1.
Po vyhlášení příměří se v našem městě práh citlivosti na nejrůznější mimořádné události razantně snížil – dříve totiž dopad rakety vyvolával u lidí už obvyklou reakci v podobě prostého konstatování faktu: „No jo, raketa“, avšak když se rozhostí ticho, budí jakýkoli neznámý hluk nebo výbuch živý zájem a přiláká na ulicích celý dav zvědavců.
Před několika týdny už v jedné z makijivských rodin k tragédii došlo – separatista přišel domů a vyhodil do povětří sebe a svého otce jedním z granátů, které si na opušťák přinesl. Tentokrát se mi to stalo téměř před očima, ukázalo se však, že nešlo ani tolik o to, že došlo k dalšímu výbuchu, ale o reakci lidí, kteří se na něj přišli podívat.
V jednom z místních altánků se večer shromáždili povstalci, kteří se vrátili na další opušťák. Jeden tam vzal svého dvouletého syna. Část těch lidí znám, takže jsem se s nimi pozdravil a pokračoval jsem svou cestou, ale najednou, když jsem byl jen o pár ulic dál, ozval se ohlušující výbuch.
Výbuch byl natolik silný, že jsem si zpočátku pomyslel, že někam poblíž dopadla raketa nebo že přinejmenším někdo vystřelil z velkorážní zbraně. Jelikož to díky příměří bylo v našich končinách už vzácné, rozhodl jsem se vrátit a podívat se, co se doopravdy stalo. A stalo se tohle.
Jeden ze separatistů vyndal zábleskový granát a omylem z něj vytrhl pojistku. Ozval se ohlušující výbuch, a když jsem dorazil na místo, spatřil jsem následující obrázek – kolem 30 až 40 lidí, kteří vyběhli ze svých bytů a teď stáli kolem, policii DLR, která okamžitě dorazila, a malé dítě, jemuž z uší tekla krev.
Klučina stál u keřů a strašně hlasitě brečel, zatímco několik lidí vedle něj bylo zjevně prostorově dezorientováno. Hned tam taky dorazila i sanitka, která odvezla dítě do nemocnice a ostatní „zotavující se separatisty“ naložili do policejního auta a odvezli neznámo kam. Ale na tom všem neupoutal mou pozornost ani tak samotný výbuch, který byl opravdu ohlušující, jako lidé, co stáli kolem.
Viděl jsem tváře, které nebyly jen lhostejné. Někdo stál a louskal slunečnicová semínka, někdo se smál zábavné historce o čemsi podobném, kterou tam kdosi vyprávěl, další dokonce i ve chvíli, kdy se separatisté stoprocentně sami, bez krvavé ruky „strýčka Sama“, vyhodili do povětří, dál postaru ze všeho obviňovali Porošenka a rozvíjeli myšlenku, že nebýt Porošenka, nebyla by ani tahle válka a u vchodu do domu by se teď neválelo zkrvavené dítě.
Mezi všemi těmito lidmi jsem si všiml jednoho svého známého, šel jsem za ním a možná proto, že jsem byl naštvaný nebo snad proto, že jsem byl na rozpacích, na rovinu jsem se ho zeptal: „Poslyš, proč se všichni smějí? Co je na tom k smíchu?“ Na to mi se stejným úsměvem odpověděl: „Granát už nezabírá.“
Práh vnímání lidského neštěstí se skutečně kvůli válce ocitl prakticky na nule, takže lidé se dívají téměř znuděně na granáty, které vedle nich vybuchují, a na děti zkrvavené výbuchem. V počáteční fázi války jakákoli střelba, i ta ze samopalů, vyvolávala mezi místními obyvateli značnou paniku a i sebemenší zranění způsobovalo mdloby a křik. Teď už ale může srdci lidí pohnout nanejvýš raketa Grad nebo Uragan, která na ně skutečně dopadne a donutí je sejít do sklepa. Krev a utrpení v donbaských ulicích už zevšedněly a donutily místní obyvatelstvo, aby samopaly a střepinové granáty zcela nezúčastněně kupovalo na černém trhu, jako by to byl obyčejný chleba.
Na závěr nebude od věci uvést, že zraněnému dítěti hrozí úplná ztráta sluchu, zatímco jeho lajdácký otec byl už propuštěn na svobodu a pokračuje ve své hrdinské službě. Brání svou „posvátnou vlast“ s groteskním názvem DLR.
- května 2015
Myroslav LajukKulturní život během okupace: město Doněck
Život okupované části Donbasu je dle postřehů lidí z města dualistický. Výjimkou není ani kulturní prostředí na území kontrolovaném uskupením DLR. Valná většina kulturních podniků a akcí na území, jež Kyjev nemá pod kontrolou, je soustředěna právě v Doněcku. V jiných městech – v Makijivce, Charcyzku nebo Horlivce je kulturní prostor omezen na místní dům kultury. Ale v Doněcku je všechno jinak. Ve městě naplno fungují divadla, kina i filharmonie. To ukazuje, co tady lidi nejvíc znepokojuje.
V podnicích na území uskupení DLR je stanoven přísný ideologický filtr. Oficiální linie tak zvaných „ministerstev kultury a školství DLR“ spočívá v oslavě sovětské minulosti ve všech jejích projevech. Všechno, co souvisí s financováním rozpočtu kulturních akcí v Doněcku, ať už jsou to výstavy nebo fotoshow, musí odrážet hrdinství sovětských vojáků či průmyslových dělníků, velikášství ruských dějin. To vše lze najít v místních školách, na vysokých školách a ve vlastivědných muzeích
Avšak jakmile jde o komerční otázky, „sovětizace“ jde stranou. Navzdory oficiální „stranické linii“ se v doněckých kinech, ve filharmonii, v činoherním divadle promítají filmy a hrají táž díla, která se zde uváděla i před okupací. A finanční sektor v tomto směru ukazuje, čemu místní inteligence skutečně dává přednost.
V doněckém činoherním divadle se úspěšně hrají hry od Dumase, Sladea, Sinclaira, Gibsona, Hervého, Clauda Magniera. Jistě, dávají i Gogola, Čechova a Bulgakova. Ale žádné ideologické přehánění, dokonce ani pokusy o zdůraznění Bulgakovovy sovětské stránky v tom nejsou. To říkám jako divák. Obzvláště populární je inscenace Show pokračuje. V ní se umělecky zpracovávají a hrají západní hity od Stinga, Queenů, Lary Fabian a dalších. Dobře ale také vím, že sami interpreti a herci jsou prorusky smýšlející aktivní příznivci DLR.
Zhruba tatáž situace se opakuje i v doněcké filharmonii a v kinech. Na konci září bude například symfonický orchestr ve filharmonii hrát pouze západní hity – skladby od Mercuryho, Nirvány a Scorpions. Zároveň jsou u filharmonie všechny reklamní plochy polepeny podobiznami Zacharčenka, Stalina, který tu propaguje jednu restauraci, a také sděleními ve stylu „když zvítězili naši dědové, zvítězíme i my“. Pokud jde o doněcká kina, jako je např. Zvjozdočka nebo Ševčenkovo, promítají se zde výhradně západní filmy. Na nic jiného diváci prostě chodit nebudou.
Jinými slovy, v Doněcku nyní existují dvě skutečnosti. Jedna je zaměřena na propagaci všeho sovětského ve školách a na univerzitách, kde se nepřipouští žádný alternativní názor. Důraz se zde klade především na mladé pokolení, jehož názory se teprve utvářejí. Druhá realita souvisí s finančním ziskem, a odráží skutečné západní preference místních spotřebitelů. Nepřipouští se zde nic, co má přímou souvislost s Ukrajinou. Avšak u západního původu se přivírají oči.
- října 2016
Jak separatisti připravují děti pro nelegální ozbrojené skupiny
V uskupení DLR je vytvořen výkonný systém tak zvané „vojensko-vlastenecké“ výchovy mládeže, na jejímž základě se děti vychovávají v duchu ideálů „ruského světa“ a nenávisti ke všemu ukrajinskému. Tato práce se provádí na všech úrovních vzdělávacího procesu. Avšak existuje celá řada organizací, které cíleně připravují nové kádry pro vojenské struktury bojůvek a bojové linie.
Řadí se k nim i internátní lyceum G. T. Beregového s intenzivní vojenskou a fyzickou přípravou, jež se nyní nachází v gesci tak zvaného „ministerstva obrany uskupení DLR“. Do lycea se přijímají mladí muži po 9. třídě a připravují se tak kádry pro posílení řad nelegálních ozbrojených skupin.
Je třeba říci, že na tento druh vojenských vzdělávacích zařízení se peníze skutečně vyčleňují – na rozdíl od již existujících vojenských útvarů, kde často chybí i to nejpotřebnější. Děti však dostávají stravu, novou uniformu a jsou aktivně vychovávány v duchu „antifašismu“ – škola často zve veterány druhé světové války a ukrajinská armáda se tu přirovnává k Wehrmachtu.
Na škole pořádají také plesy studentů lycea, kteří na ně chodí oblečeni do bílé uniformy s pásky ve svatojiřských barvách a se sovětskou hvězdou na přezce. Na podzim roku 2016 bylo toto lyceum reorganizováno tak, že se sloučilo s dalším vojenským vzdělávacím zařízením – s Doněckým vyšším všeobecně vojenským velitelským učilištěm („DonVVVVU“).
Tak zvané DonVVVVU – to je další úroveň v ideologické masáži mládeže z uskupení DLR. Na studenty tohoto učiliště lze poslední dobou narazit po celém Doněcku a stále jich přibývá. Není se ostatně čemu divit, jelikož pro místní je to něco jako Suvorovské učiliště a dostat se na DonVVVVU se snaží dokonce i mládež z uskupení LLR (Luhanská lidová republika).
Kromě toho zde připravují kádry pro budoucí velitelský sbor separatistů se čtyřmi specializacemi – rozvědka, tankové vojsko, pěchota a oddíl politruků. V současné době se vyplácí peněžitá podpora ve výši přibližně jeden a půl tisíce rublů. A po dokončení studií se absolventům uděluje hodnost poručíka. Ideologická příprava je zde již mnohem důkladnější, jelikož se jedná o ty, kdo v budoucnu budou sami zpracovávat nové brance pro boj s imaginárním „ukrajinským nacizmem“.
A konečně jedním z nejuzavřenějších je zařízení s názvem „akademie ministerstva vnitra“ uskupení DLR, které sídlí v „ukořistěné“ budově bývalé Univerzity informatiky a umělé inteligence. Zde kromě budoucích státních zástupců a policistů vychovávají i kádry pro tak zvané Ministerstvo státní bezpečnosti DLR. Dostali se sem studenti, kteří získali protekci od lidí, kteří v uskupení DLR už zastávají významné funkce.
V „akademii“ připravují nejen velitelské kádry pro celý policejní systém, ale také zde vyučují metody výslechu a získávání informací. To zaručuje, že ti, komu je dnes 17–20 let, budou vystřídáni novou generací. Část mládeže odsud se o zvlášť významných svátcích, kdy v uskupení DLR obzvlášť intenzivně očekávají příjezd ukrajinských záškodníků a špiónů, už zacvičuje na kontrolních stanovištích. V takových případech zkušeným čekistům pomáhají tyto donedávna ještě děti.
- ledna 2017