Його бандура, схоче він, завиє,
Його бандура й вороном закряче,
Мов та дитина, жалібно плаче…
Амвросій Метлинський
Jeho bandura, zachce-li, zavyje
Jeho bandura jako havran zakráká
Žalostně jako to dítě zanaříká…
Amvrosij Metlynskyj
Bandura je nástroj, při jehož poslechu se tají dech a srdce přestává bít. Když se ruce banduristy jemně a citlivě dotýkají jejích strun, zdá se Ti, že to hraje na struny Tvé duše. Na začátku listopadu měli všichni zájemci v Brně a Praze možnost poslechnout si, jak nádherné tóny tento hudební nástroj vyluzuje, když na něj hrají talentovaný virtuos Volodymyr Vojt mladší a nadaný mladý bandurista Bohdan Šutka.
Stručně Vám vysvětlím, co je vlastně tento originální výtvor ukrajinského národa zač. Bandura je strunný drnkací nástroj, který se masově rozšířil koncem 16. století. Ukrajinský muzikolog Hnat Chotkevyč banduru považoval za nástupce původní loutně podobné kobzy, které se vzhledem skutečně podobá. Způsob hry na ni ovšem více připomíná hru na harfu – prsty obou rukou drnkají na struny, kterých může být až 65. Dřívější struny byly střevové, teď se používají kovové. Bandury se tradičně vyráběly z vrbového či lipového dřeva, později se začaly zhotovovat také ze dřeva javoru. Protože na nástroj hrají jen nehty, banduristé si na své vlastní musejí nasazovat ještě nehty umělé, kapronové. V současné době se rozlišují dva základní typy bandury – charkovská a kyjevská. Neméně důležitá je péče o banduru. Například před koncertem je potřeba nějakou dobu věnovat ladění nástroje, aby na něj poté bylo možné hrát. Po zkoušce či koncertě je nutné všechny struny otřít a namazat je vazelínou.
S nápadem přivézt do Česka tento starodávný nástroj, který se podle některých zdrojů poprvé objevil ještě před přijetím křesťanství na Kyjevské Rusi, přišel Bohdan Šutka. Tento šikovný mladík se narodil v roce 1995 v Ivano-Frankivsku, ale v raném věku s rodiči emigroval do Spojených států amerických. Prvním nástrojem, na který se naučil hrát, byly housle, nějaký čas působil v symfonickém orchestru. Později ovládl hru na klavír, banduru a cimbál. Aby získal i vzdělání v oblasti hudební teorie, odjel Bohdan do Německa, kde absolvoval hudební školu. Posledních několik let žije v Rakousku, kde studuje slavistiku. Jeho premiéra v Česku se uskutečnila v roce 2014 v Praze, v Brně pak hrál poprvé v roce 2017, kdy svou hrou doprovázel vernisáž výstavy známého ukrajinského malíře Ivana Marčuka. Právě tam se Bohdan seznámil se členy Ukrajinské iniciativy jižní Moravy, kteří se zabývají popularizací ukrajinské kultury v České republice. Protože má Bohdan Šutka dobré kontakty na ukrajinské banduristy, například na Volodymyra Vojta, zrodila se myšlenka blíže představit tento nástroj, který nemá na světě obdoby, a uspořádat koncerty v několika evropských městech.

Volodymyr Vojt mladší je bandurista, nositel ocenění zasloužilý umělec Ukrajiny. Narodil se v Kyjevě, v rodině známého banduristy a zasloužilého umělce Ukrajiny Volodymyra Vojta staršího, který se stal jeho prvním a největším učitelem. Vystudoval Kyjevskou střední specializovanou hudební školu Mykoly Vitalijovyče Lysenka, Kyjevskou konzervatoř Petra Iljiče Čajkovského, absolvoval asistentskou stáž pod vedením profesora Serhije Baštana. Pracoval v Kyjevské kapele banduristů a nyní je členem orchestru Sboru H. Verjovky. Skládá hudbu k hraným i dokumentárním filmům. Nahrál CD s instrumentální hudbou hranou na banduru, které má název Roxolanin sen (2005). V roce 2006 se podílel na vzniku singlu Veseli, brate, časy nastaly (Veselé nám, bratře, nastaly časy) celosvětově známé ukrajinské rockové skupiny Okean Elzy. Byl také vedoucím ukrajinské části produkce filmu kanadského režiséra Oresta Suška Chorobra simnadcjatka (Sedmnáct statečných), jenž vznikl v roce 2014 a líčí osudy prvních členů Ukrajinské kapely banduristů, kteří přežili krutá 30. léta v SSSR a v roce 1942 byli odvezeni do nacistického Německa na nucené práce. Letos se Volodymyrovi podařilo u příležitosti 100. výročí Kyjevské kapely banduristů zorganizovat Mezinárodní fórum banduristů konané v Kyjevě, kterého se zúčastnili nejlepší hráči na tento nástroj ze čtyř kontinentů.
Malé turné po evropských městech začalo v Brně. Zdejší koncert se uskutečnil 7. listopadu v samém centru města, v impozantním Červeném kostele, který byl postaven ve stylu severoněmecké gotiky v roce 1867. Důležitou roli hrála také atmosféra, která na místě panovala – slabé, tlumené osvětlení, pouze „pódium“ bylo osvětleno dvěma LED světlomety. Ty svými barvami, modrou a žlutou, připomínaly ukrajinský původ bandury. A jaké publikům na koncert přišlo? Tato otázka organizátory před koncertem nejvíce trápila. Bude na koncertě více Ukrajinců, kteří si přijdou poslechnout melodie rodné země, nebo to spíš budou Češi, kteří projeví zájem o něco nového a neznámého? K velkému překvapení pořadatelů převažovali v plném kostele právě „cizinci“, kteří přišli za novými hudebními zážitky. Návštěvníci byli zvědaví, protože do té doby v Brně nic podobného nebylo. Program koncertu zahrnoval lidovou a vážnou hudbu ukrajinských i západoevropských skladatelů, jako například Johanna Sebastiana Bacha, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Dmytra Stepanovyče Bortňanského, Mykoly Vitalijovyče Lysenka a Mykoly Filaretovyče Kolessy. Návštěvníci se usadili a zvědavostí skoro nedýchali. Banduristé posluchače okouzlili a od začátku až do konce koncertu je drželi v magickém napětí. Bezchybný výkon Volodymyra Vojta a Bohdana Šutky udělal na posluchače tak strhující dojem, že po doznění poslední skladby nechtěli hudebníky pustit a vyžádali si tři přídavky. Po skončení koncertu návštěvníci děkovali za nádherný zážitek. Přiznávali, že nejvíc se jim líbily právě skladby ukrajinských skladatelů, ze kterých cítili ukrajinskou kulturu, ukrajinskou duši.
Za několik dní, 9. listopadu, se uskutečnil další koncert, a to v Praze, konkrétně na ukrajinském velvyslanectví. Toto vystoupení se od brněnského v mnohém lišilo. V komornějších prostorách vládla ještě více rodinná atmosféra a publikum tvořili převážně Ukrajinci. Po hlasitém potlesku a slovech díků na závěr odcestovali oba umělci do Vídně, kde také měli možnost představit ukrajinskou kulturu a shromáždit kolem sebe opravdové milovníky hudby.
Na závěr chci poděkovat Volodymyru Vojtovi a Bohdanu Šutkovi za atmosféru, která na jejich vystoupeních panovala. Slovy se dá jen těžko popsat, bylo by potřeba být na koncertě a zažít ji. Vyzařovali jakousi zvláštní energii, která na člověka silně zapůsobila, a po každém koncertu bylo posluchačům velice líto, že tak brzo skončil. Ale i za tuto krátkou dobu stihli hudebníci vytvořit jeden celek s publikem. Proto také lidé tak neochotně propouštěli tyto talentované umělce ze scény a žádali si přídavky. Doufáme, že podobné koncerty se budou uskutečňovat častěji.