Co mění Berďansk?

Hanna Ostrovercha, spolupracovnice projektu Ukraїner

Bogdan Logvynenko, cestovatel a novinář

Autor všech foto: Dmytro Bartosh

Berďansk je vyhledávané ukrajinské přímořské letovisko a Oleksandr Velyčko tam provozuje úspěšný penzion. Založil ho už dlouho před válkou, začátek konfliktu pro něj ale stejně jako pro celé město znamenal velkou změnu. Tato reportáž projektu Ukraїner patří do série věnované  podnikání ve všech koutech Ukrajiny.

V roce 2017 Berďansk patřil k nejlepším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskům na Ukrajině. Podle údajů Googlu Ukrajinci do vyhledavače nejčastěji zadávají právě „dovolená v Berďansku“. Není se čemu divit. Za prvé, Berďansk je skoro jediný mezi ukrajinskými letovisky u Azovského moře, kam se dá dostat vlakem. Za druhé, teplé a mělké moře vytváří ideální podmínky pro rekreaci s dětmi. V létě toto letovisko navštíví až půldruhého milionu turistů, což je na město se 115 000 obyvateli poměrně vysoké číslo.

První výrazné změny do Berďanska přišly s Majdanem a válkou. Fronta se posouvala směrem k městu, v důsledku válečných událostí pak řada místních hotelů a penzionů odmítla ubytovávat turisty z Ruska. Změnilo se i biochemické složení Azovského moře. Voda začala být průzračnější a slanější.

Další důležitou změnu pak přináší začátek a konec turistické sezony. Ta trvá přibližně čtyři měsíce. Už v září většina turistické infrastruktury zmizí. Počet turistů i vlaků postupně klesá. Přímé železniční spojení zůstává pouze se Záporožím.

Sezónní úbytek hostů nebrání Oleksandru Velyčkovi, aby se maximálně věnoval své práci. V rámci svého byznysu se pokouší co nejvíc odlišit od ostatních podnikatelů. A zřejmě se mu to daří. Rok co rok turisti jedou odpočívat právě k strýčku Sašovi.

Ďáďa Saša

Majiteli penzionu Domeček u moře všichni už dlouho říkají ďáďa Saša (strýček Saša). „Proč ďáďa Saša? Penzion je dětský, proto mi tak všechny děti říkají a ze setrvačnosti mi tak začali říkat i jejich rodiče. Takže teď mi i sedmdesátiletí dědové říkají ďáďa Saša. Roku 2014 přijeli demonstranti z Majdanu a ubytovali se tady. Na otázku, jak se jmenuji, jsem jim řekl, ať mi říkají strýčku. Protože takhle je to po našem. Domácky se pak říká ďáďa Saša.

Dřív do Berďansku jezdila většina turistů z Ruska. Všechno se jim tady přizpůsobovalo: od směnáren, které byly na každém kroku, až po sezónní vlaky z Moskvy.

Až poté, co se na jaře roku 2014 v Berďansku objevili první uprchlíci z východu, místním došlo, že tady možná  budou čelit proruským separatistům. Tehdy mezi obyvateli Berďansku poprvé zarezonovala vlna patriotismu. Třebaže válka město minula, obyvatelé města si uvědomili, že je opravdu velmi blízko. Od uprchlíků také poprvé uslyšeli příběhy o útocích a drancování a uvědomili si, že se to může stát i jim. Pak přišlo léto a místo ruských turistů do Berďansku přijeli Ukrajinci. A místní pochopili, že jejich byznys nezávisí jenom na Rusech.“

Tehdy se s ruskými hosty rozloučil i strýček Saša:

„Celých 9 let ke mně jezdila babka Světa z Moskvy. V březnu mi zavolala a zeptala se: ‚Sašo, co to tam děláte? Krym je náš…‘. Byl jsem v šoku. Bylo to poprvé, kdy jsem uslyšel: ‚Krym je náš.‘.“

V létě roku 2014 děti na rekreaci nepřijely. Oleksandr Velyčko působil jako dobrovolník, zajišťoval zásobování pro prapor Azov, sbíral na ně peníze. V penzionu zatím několik měsíců bydleli přesídlenci, vojáci a dobrovolníci. Dvě rodiny z Doněcku tu dokonce strávily celý rok. K ukrajinským vojákům se Oleksandr opravdu chová jako jejich vlastní strýček a nikdy jim nic neodmítne:

„Když kolem projíždějí kluci směrem na frontu, občas mě poprosí, aby se tu mohli vykoupat. Nebo si tu mohou vyprat prádlo, vyspat se a ráno pokračovat dál.“

Oleksandr se narodil a vyrostl v Berďansku, později se přestěhoval do Charkova, kde 18 let pracoval jako podnikatel. Prodával počítačovou techniku. Rodné město navštěvoval jen čas od času, když vyrážel na ryby k Azovskému moři. Teprve po několika letech se rozhodl, že si v rodném městě pořídí člun a domek k přespání. Uvědomil si, že ho Charkov unavil, a Berďansk se pro něj stal nejen městem k odpočinku, ale i pro život. Později se rozhodl do Berďansku přestěhovat natrvalo i se svou rodinou. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval:

„Žijí tu naprosto neuvěřitelní lidé. Jsou to takoví jižané, námořníci, srdeční a upřímní lidé. Občas až moc. Dlouho mě tady nebrali. V Charkově jsem mohl 18 let bydlet v jednom domě a nevěděl jsem, jak se jmenují moji sousedé. Tady žiju jako na vesnici. Už mě ale vzali mezi sebe, jsem jeden z nich a je to v pohodě.“

Broďaha

Behem sezony Oleksandr Velyčko vozí své hosty na malém člunu jménem Broďaha (Tulák). Výlety na moře pomáhají hostům odpočinout si a seznámit se navzájem. Člun strýček Saša opravuje a vylepšuje sám: „Stáří lodi poznáte podle toho, jak často jste ji opravovali nebo předělávali. Už byla hodně svařovaná, motor má nový, kormidlo z Tavrije (vůz ukrajinské výroby z 80. let – pozn. překl.), čelní sklo pak z gazíku.

Když potřebuje načerpat nové síly, nasedne Saša do svého Broďahy a pluje na ostrov Dzendzyk poblíž Berďanské kosy. Plavba tam mu zabere přibližně pět hodin. Za tu dobu si odpočine a stráví nějakou dobu o samotě:

„Občas potřebuju být sám. Zvlášť v létě. Jezdí sem hodně lidí. Jsou fajn. Ale jsou jako oheň v kamnech. U rozžhavených kamen taky nevydržíš stát dlouho. I od lidí si někdy musíš odpočinout.“

Podle Oleksandra se biochemické složení Azovského moře postupně mění: voda je čím dál tím průhlednější a zároveň slanější. Zmizel kvůli tomu zvláštní druh ryby z řádu cípalů. Ryby si tak musí hledat potravu někde jinde. Hodně vody se do Azovského moře přelévá ze slaného jezera Syvaš – to může být jedna z příčin těchto změn. Mají i pozitivní dopady: rybáři teď méně vyplouvají na moře a už se nesnaží vylovit vše, na co se svými sítěmi narazí. U Berďansku se opět objevily slávky. Nedávno byl zakázán průmyslový lov hlaváče.

Hlaváč se považuje za jeden ze symbolů Berďanska, mají tady i pomník této rybě. Jeho hromadný lov ale poškozuje ekosystém:

„Hlaváč, ten má štěstí. Týden byl normální lov, pak přišla bouře. A už po 1. květnu vydali zákaz průmyslového lovu. Velmi přísně se to kontrolovalo. To jsem zažil poprvé: nikdo nevyplouval na moře, všichni stáli u břehu. Snad už je moři líp. Kdyby se podařilo lov ještě víc utlumit, moře by se obnovilo. I teď se ale loví méně, tak doufám, že všechno bude v pohodě. Berďansk je teď opravdovou perlou Azovského pobřeží. Byl a bude. Teď máme možnost tu perlu očistit, nechat ji vyrůst do krásy. To holt stojí spoustu peněz.“

Domeček u moře

Penzion strýčka Sašy se poprvé otevřel v roce 2005. První léto ovšem znamenalo zklamání. Hosté, kteří k Sašovi jezdili, hlavně pili a dělali výtržnosti. Po první sezoně tak Oleksandr zklamaně svěsil hlavu. Cítil, že Domeček by měl mířit na jiné hosty.

„Na konci první sezony jsem byl velice skleslý. Nejde o peníze, které jsem si skoro nevydělal. Říkal jsem si: fakt se budu celý život dívat na tu hrůzu? Zima 2005–2006 byla velmi tuhá. V Berďansku bylo -27°С, moře zamrzlo, vymrzla vzdušná vlhkost. Tehdy jsem přemýšlel, co dál. Hledal jsem ve vzpomínkách světlé chvilky. Ty nejsvětlejší pro mě představovali  lidé, kteří přijeli s dětmi. Jsou tu pro ně ideální podmínky: uzavřený pozemek, malá pláž, mělko. Pochopil jsem, že musím udělat webové stránky, které by to jasně říkaly. Vyhnu se tak náhodným a nevítaným hostům. Uvědomil jsem si, že chci mířit především na děti. Vlastně mě to napadlo ze zoufalství. Ale teď vím, že je to ono.“

Začal tedy pracovat na vybudování penzionu rodinného typu. Už příští léto přijely k strýčku Sašovi na rekreaci první rodiny s dětmi. Každý rok Oleksandr své služby vylepšoval, aby mohl rodinám nabídnout co nejkomfortnější dovolenou. V penzionu tak nyní pracují vychovatelé, trenéři, zdravotní sestry a další obsluhující personál.

Rodiče se před svými dětmi snaží chovat vzorně. Dětský křik je v penzionu vnímán jako cosi zcela přirozeného. Večer si s dětmi hraje vychovatel. Děti tak alespoň na chvíli zapomenou na svoje tablety a chytré telefony a můžou si zahrát třeba na schovávanou.

„Hosté si tady často vzájemně pomáhají. Je tu běžné, že tatínek, který hází své dítě do vody, tam hází i čtyři nebo pět cizích. Nebo maminka si hraje se svým dítětem a stane se animátorkou i pro jiné. Máme tu takovou kolektivní výchovu. Možná je to i tím, že sem jezdí na rekreaci podobná skupina lidí. Nemyslím si ale, že by to byla náhoda. Lidi zkrátka pochopili, o které hosty máme zájem.

Oleksandrův hlavní úkol je vytvořit pro hosty co nejpříjemnější atmosféru. Každá maličkost je proto důležitá. Poblíž domu je zakázáno kouřit, u baru se zase nesmí hlasitě křičet. Pro hosty je důležitá přítomnost majitele, i když jde jen o krátká posezení jako například hromadný úklid pláže od mořských řas. Hosté k Sašovi jezdí jako k sobě na chatu, mezi sebou se už většinou znají.

„Je úplně běžné, že se uklízečka zastaví na schodech, uklízí a vykládá hostům, co v Berďansku stojí za návštěvu.“

Díky neúnavné práci strýčka Saši, jehož pracovní sezóna začíná v březnu a končí v říjnu, tak vzniká pocit pravé bezstarostné rekreace. Nejlepší odměnou za každodenní práci jsou nejen opakované příjezdy hostů, ale i to, že se hosté mezi sebou spřátelí a jezdí i s rodinami společně.

„Některé věci  jsou pro mě skutečným vyznamenáním. Přijede k nám rozmazlené dítě zvyklé na svůj tablet a návštěvy obchodních center. A už za dva týdny se tady naučí hrát si s jinými, zapomene na mobil a sní o pohybových hrách. Děti u nás najdou opravdové dětství.“