Každá politická a společenská změna má své oběti. Nejvíce ale války a revoluce odnášejí ti nejmenší a nejzranitelnější. Po bolševickém převratu a občanské válce ve 20. letech 20. století v Rusku zůstalo bez domova a rodičů až sedm milionů dětí. Československo tentokrát nabídlo nejen hmotnou pomoc obyvatelům hladovějících oblastí, ale navíc 439 ruských dětí bez domova strávilo několik let v českých a slovenských rodinách.
Kolja
Dne 1. října roku 1926 předal Lidový komisariát zahraničních věcí zastupitelstvu Československé republiky v Moskvě dvanáctiletého Nikolaje Kirillova. Chlapec se zjevně ruským jménem tvrdil, že je české národnosti a do SSSR se dostal přes hranici z Polska, protože hledal svou sestru. Později se přiznal, že pochází z transportu ruských dětí, vrácených do sovětského Ruska po pěti letech v Československu, kde se naučil výborně česky a zřejmě postupně zapomněl svůj mateřský jazyk.
Polévka z koňského hnoje
Koljova cesta do Československa začala v roce 1921. V té době se děsivé obrazy z hladovějícího Ruska, obzvlášť z Ukrajiny a povolžských oblastí, rozšířily po celém světě – a to doslova: například v Praze o Vánocích 1922 uspořádal Výbor československé dobrovolné pomoci hladovějícím v Rusku výstavu fotografií, většinou z Ukrajiny, a artefaktů shromážděných obchodní misí v Moskvě – k vidění byl zejména herbář všeho možného, z čeho se pekl „chléb“.
V Československu se, většinou z iniciativy Červeného kříže, pořádaly sbírky a různé dobročinné akce. Tiskovou zprávu v ruštině o jejích výsledcích v červenci 1922 rozeslala do sovětského tisku obchodní mise: „Československá republika… se stará o výživu… obyvatelstva části Samarské gubernie s 25 vesnicemi s celkovým počtem 15 000 obyvatel… Na Ukrajinu odesláno 60 vagónů s různými potravinami, oblečením a osivem, na cestě je další vlak s 30 vagóny. …Mezinárodní Nansenově komisi pro pomoc hladovějícím v Rusku bylo československou vládou předáno 30 milionů korun českých. Do samotného Česka dopraveno z hladovějících gubernií Ruska 600 dětí…“ Poslední uvedené číslo ovšem bylo spíš plánem a přáním než realitou.
Po bolševickém převratu, letech teroru, občanské války a zničení hospodářského systému v Rusku v roce 1921 zůstalo podle údajů Velké sovětské encyklopedie bez rodičů 4 až 6 milionů dětí; někteří historici uvádějí číslo 7 milionů. Bezprizorné děti zůstaly v sovětských městech běžným jevem do poloviny 30. let.
Na začátku 20. let v některých ruských oblastech vymřely skoro všechny děti ve věku do tří let. Rodiny, které neměly možnost starat se o vlastní potomky, je dávaly do sirotčinců — fakticky to znamená, že je nechaly napospas osudu, protože ani stát péči o sirotky nezvládal. Ruská historička Taťjana Smirnovová ve svém článku o evakuaci hladovějících sovětských dětí do zahraničí uvádí údaje z oficiálních zpráv místních úřadů o jídelníčku dětí v jejich péči: v některých regionech, například v Caricynské gubernii (dnešní Volgogradská oblast) chyběly základní potraviny, proto děti jedly krysy, shnilou slámu a „polévku“ z koňského hnoje, lovily kočky a psy. To všechno samozřejmě ovlivňovalo fyzický a mentální rozvoj celé generace — najednou bylo až sedm milionů dětí schopno kvůli jídlu doslova krást a vraždit.
Právě v této zoufalé situaci začala Moskva dostávat nabídky západních států, že mohou přijmout sovětské děti do dočasné péče. Vláda nicméně rozhodla, že do zahraničí dovolí odjet jen dvěma tisícům z nich — z toho více než čtvrtina měla odjet do Československa. K odmítnutí nabídky vedly ideologické důvody: sovětské vedení vysvětlilo své pochybnosti nedostatkem záruk řádné finanční podpory a hlavně ochrany před vykořisťováním a náboženským vlivem. Jedním z argumentů byla i obava, že děti zapustí kořeny v blahobytném „buržoazním“ prostředí a nebudou se chtít vrátit do vlasti.
Jak divoká zvířátka
Mezivládní jednání o dopravě dětí do Československa začala v říjnu 1921. Už tehdy vyjádřilo přání přijmout do péče ruské děti 400 československých rodin. Dětská komise Všeruského ústředního výkonného výboru spolu s národním komisariátem školství vypracovala podmínky evakuace dětí: tento dokument je měl jednak chránit před vykořisťováním, jednak maximálně pojistit sovětskou stranu před možností, že by této akce zneužila protisovětská propaganda.
V listopadu roku 1921 byla uzavřena mezivládní smlouva, podle níž mělo být do Československa dopraveno 600 dětí z povolžských gubernií. Podle smlouvy šlo o děti výhradně ruské národnosti, přednostně chlapce ve věku 6 až 12 let, „fyzicky normální, mentálně rozvinuté a morálně bezúhonné“. Děti měly odjet na dobu minimálně jednoho roku, po jehož uplynutí československé úřady neměly činit překážky jejich návratu. Smlouva stanovila i termíny odjezdu: 1. nebo 2. prosince měla československá strana převzít 600 dětí ze Simbirska na železniční stanici Něgoreloje u sovětsko-polské hranice.
Hned ze začátku ale všechny dobré plány překazila chaotická realita. Vlak 1. prosince dorazil teprve do Simbirska, kde ještě nebylo nic připraveno. Děti nastupovaly do vlaku ve zmatku bez jakéhokoliv výběru. Československá obchodní mise ztratila nejen kontrolu nad plněním smlouvy, ale i přehled nad polohou samotného vlaku, který byl pět dnů považován za ztracený. Teprve až když vlak vyrazil do Moskvy, zjistilo se, že v něm je místo 600 dětí jen 292 — mezi povolžskými bezprizornými dětmi ve věku do 12 let se jednoduše nenašlo více aspoň přibližně „fyzicky normálních, mentálně rozvinutých a morálně bezúhonných“.
Ani v Moskvě, kam po týdnu vlak dorazil, nebyl transport naplněn. V hlavním městě bylo ke skupině připojeno 164 nedávno odchycených bezprizorných dětí, které měly dlouhodobé zkušenosti s tuláctvím a krádežemi. Několik z nich uprchlo ještě po cestě územím Ruska s věcmi svých kamarádů a doprovázejících zaměstnanců Pedagogického úřadu. Přesto se 20. prosince 1921 transport s 439 dětmi (část pasažérů cestou vážně onemocněla a zůstala v Rusku) konečně objevil na hranici s Polskem a byl předán československé straně.
Podle zpráv sovětských doprovázejících úředníků byly děti pohodlně ubytovány, personál byl přátelský a mluvil rusky. Už na cestě do Pardubic jim v sanitárním vlaku řádu maltézských rytířů bylo pětkrát denně podáváno jídlo. Na stanicích se místní obyvatelé obraceli na doprovod a žádali, aby jim okamžitě bylo do péče vydáno nějaké dítě. Do vojenských kasáren v Pardubicích, kde byl uspořádán provizorní karanténní tábor, děti přijely 24. prosince. Zdálo se, že je jednoduché si představit, jak se najednou u vánočního stromku cítil čistě oblečený sirotek Kolja Kirillov, který ještě před měsícem žebral na studených moskevských ulicích. Ale reálný život rozhodně není pohádka.
Děti, které strávily delší dobu na ulicích, se podle zpráv českých úředníků chovaly jako divoká zvířátka: lekaly se každého oslovení a některé bezdůvodně ničily všechno kolem sebe, ať už to byla kamna a okna v ubytovně nebo nové oblečení a obuv. K těmto problémovým chovancům zřejmě patřil, jak lze usoudit z pozdějších zpráv, i Kolja.
Sovětský doprovod byl ubytován spolu s dětmi a na rozdíl od dětí si stěžoval na nevyhovující hygienickou situaci: v uzavřeném prostoru si všichni obyvatelé vzájemně předávali vši a nebezpečné nemoci. Kromě toho se v táboře objevil i „vnější nepřítel“.
Děti jako ideologická zbraň
Na konci prosince 1921 navštívil sovětský představitel Pavel Mostovenko Pardubice a zjistil, že karanténní tábor sousedí s vojenským táborem, ve kterém se nacházejí bývalí vojáci a důstojníci ruské Dobrovolnické armády, kteří do Československa přijeli studovat. Někteří z nich dokonce pracovali s dětmi jako vychovatelé… Mostovenko napsal oficiální stížnost, ale ruskému emigrantskému tisku byly jeho výhrady jen pro smích. Konstantinopolské ruské noviny Presse du Soir popisují situaci takto: „Do Česka nedávno přijel transport s dětmi ze sovětského Ruska. Když vlak dorazil do Pardubic, v karanténě se ocitli současně ‚bílí‘ studenti z řad bývalých důstojníků a ‚rudé‘ děti. Studenti rychle našli společnou řeč s dětmi a správně jim vysvětlili výsledky činnosti bolševiků.
‚Vyrostete, stanete se dobrými vojáky,‘ řekli dětem, ‚a pak spolu porazíme bolševiky‘.
Účinek těchto rozhovorů byl zcela nečekaný. Když sovětský představitel Mostovenko, který přijel z Prahy na kontrolu, požádal děti, aby zazpívaly Internacionálu, která v té době byla i sovětskou hymnou, kategoricky to odmítly. Následně došlo k řadě incidentů. Mostovenko se ocitl v mimořádně choulostivé situaci, zvláště poté, co některé děti na jeho otázku, kde jsou jejich rodiče, odpověděly: ‚Zavraždili je bolševici.‘.“
Poté sovětská strana začala pečlivěji evidovat stížnosti na ubližování svěřencům jak „bývalými Wrangelovci“, tak českými pedagogy. Samozřejmě je obtížné omlouvat týraní dětí, ale neměli bychom zapomínat, že mezi nimi byly například dvanáctileté bezprizorné děti s dlouhodobými zkušenostmi s tuláctvím a krádežemi… Karanténa skončila 16. ledna. Děti se v malých skupinách vypravovaly do svých prozatímních domovů. Každé před odjezdem dostalo nové oblečení, zakoupené z prostředků Červeného kříže – kožíšky, ve kterých přijely do Československa, byly po dezinfekci odeslány zpět do Ruska, protože stát oblečení dětem jen zapůjčil na cestu.
Novočerkasský masakr 1962V buržoazním prostředí
Pro ruské děti začal nový život, pro každé z nich v jiných podmínkách. Většina dětí se dostala do rodin, některé ale žily v dětských ústavech, kde byl každému přidělen opatrovník z řad učitelů. Opatrovníci posílali České zemské komisi pro péči o mládež každý měsíc zprávy o podmínkách života, školních výkonech, chování a zdravotním stavu svých svěřenců.
Kolja Kirillov, stejně jako nejméně polovina jeho kamarádů, se dostal do rolnické rodiny. Jeho pěstouny se stali manželé Kostihovi ze Želetic u Kyjova.
Prakticky všechny děti se cítily ve svých nových domovech šťastné. Velmi přísný sovětský představitel Mostovenko v květnu 1922 podnikl inspekci do českých rodin a následně v závěru své zprávy pro úřady uvedl: „Děti dělají báječný dojem. Opravdu působivá je jejich velká samostatnost. České rodiny je zřejmě mají vskutku rády. Nedostal jsem od dětí ani jednu stížnost.“.
Mimo jiné se sovětské úřady ze Mostovenkových zpráv dozvěděly, že některé rodiny si opatrovaného sirotka přály adoptovat, což v původních plánech nebylo. Výsledkem se stala žádost sovětské strany o co nejrychlejší návrat dětí do vlasti. A to bez ohledu na to, že většina z nich by se zase ocitla na ulici – důležité bylo, aby sovětské děti nezakořenily v buržoazním prostředí. Nakonec se úřady dohodly na postupném vrácení dětí, které byly rozděleny do tří skupin. Jako první ještě v lednu 1924 odjela skupina 185 dětí, jež buď požádaly o návrat samy, anebo o jejich návrat žádali rodiče, jejichž adresa byla známá.
Do druhé skupiny byly zařazeny děti, které měly v Sovětském svazu žijící příbuzné. Do třetí spadaly sirotci. Tato snaha sovětských úředníků vrátit děti co nejrychleji domů ale narazila na odpor českých rodin a místních úřadů, které trvaly na tom, že jejich chovanci musí získat profesní vzdělání a dokončit školy, do kterých teprve začaly chodit.
„U nás v Uničově máme 2 ruské hochy a sice jest to: Vasil Kislov a Fedor Astafjev,“ psala Okresní péče o mládež v Uničově v žádosti na adresu Zemské péče o mládež na Moravě. „Školu obecnou už vychodili a na náklad Okresní péče o mládež v Uničově vstoupili do učení k německému mistru p. Aloisi Kneflovi v Uničově na zámečnictví. (…) Oba hoši vázání jsou smlouvou učební na 3 roky, po kterou dobu nesmějí místo opustiti. … Z té příčiny nevyplňujeme dotazníky za účelem transportu těchto dětí. Bylo by to nejen k naší, nýbrž i k jejich vlastní škodě, neboť jsou to sirotci, v Rusku rodiče nemají, vyučeni ještě nebyli, tak by je tam nic jiného nečekalo než nádenická práce až do smrti. Až vyučí se zde řemeslu, mohou odejíti — pak život snadněji uhájí. Hoši jsou zde spokojeni a do Ruska jíti nechtějí.“
„Shodil srub na studni“
Kolja naopak zpátky do Ruska chtěl.
Okresní péče o mládež ve Ždánicích se 30. listopadu 1925 obrátila na Českou zemskou péči o mládež v Brně se žádostí o vyřízení přemístění „ruského hocha Nikolaje Kiriljeva“: „Posíláme přiložený zápis sepsaný s Marií Kostihovou, manželkou Josefa Kostihy, rolníka v Želeticích a pěstouna nahoře jmenovaného ruského chlapce. Marie Kostihová i za svého manžela prohlásila, že hocha déle než 8 dní míti nemohou a nechtějí a nebude-li přemístěn, že ho dovedou OPM na krk.
Tato ovšem nemá kam by chlapce dala a prosí aby ČZPM ujala se hocha sama, zařídila jeho vyléčení ze svrabu v nemocnici a potom jeho umístění v Ochranovně mor. krumlovské — poněvadž týž dle výpovědi ohrožuje majetek občanstva (např. shodil srub na studni v Nenkovicích a škodu musil hraditi pěstoun), vyhrožuje pěstounům i učitelům, kazí mravy žactva a vyhrožuje, že uteče pěšky do Ruska.“.
Těžko říct jak přesně, ale úředníci přesvědčili Kostihovi, aby si svěřence po vyléčení nechali i příští rok. Dobrodruh Kolja Kirillov byl zařazen do třetího transportu 190 dětí, většinou sirotků, a odjel do Moskvy teprve 8. září 1926 roku.
Po tomto transportu v Československu zůstalo 63 dětí — většinou na žádost opatrovatelů.
Názorný byl příklad Dimitrije Bredichina, o jehož adopci usiloval viceprezident zemského soudu v Opavě František Reinelt. Chlapcovo jméno bylo na seznamu druhého transportu pro návrat do Ruska v prosinci roku 1925. Ale Dimitrij se na nádraží nedostavil – místo toho ministerstvo zahraničních věcí obdrželo hned dva dopisy z Opavy, od manželů Reineltových a ze školy, kam v té době hoch chodil, s prosbou nechat ho v Československu dostudovat. „Když Dimitrij k nám přišel, byl malý, ve vývoji opožděný chlapec, tak, že každý se domníval, že mu je teprve 7 let, jak bylo napsáno na jeho průvodním lístku, ač jak později chlapec sdělil, bylo mu již 9 let,“ psal Dr. Reinelt. „(…) Máme obavy, že Dimitrij ještě není s to, aby dlouhou a namáhavou cestu do Ruska podnikl. Za tu dobu, co Dimitrij je u nás, nedostali jsme ani nejmenší zprávy od jeho rodiny, chlapec sám udává, že otec zemřel a že rodina se rozprchla, zejména neví kde je matka a kde jsou bratři. Také od úřadů jsme žádných dokladů o jeho narození nebo o jeho rodičích neobdrželi. Chlapec by musel tedy býti v sovětské republice Ruské opětně umístěn u cizích lidí. (…) Chlapci je teprve 13 let, jeho rozum ještě je nevyspělý, jeho odolnost fyzická není náležitě vyvinuta… Z těchto důvodů prosíme, aby jeho repatriace byla odsunuta na dobu pozdější, až chlapec vyspěje a aby nám byl dál ponechán na vychování.“.
Jméno Dimitrije Bredichina se neobjevilo na žádném z dalších seznamů spojených s touto akcí, takže možná že přece se přání Reineltových splnilo a chlapec v Opavě zůstal.
Čokoláda pro dospělé dítky
Poslední skupina – 30 repatriovaných ruských chráněnců – odjela do Ruska 20. srpna roku 1929. Přes to, že jejich průměrný věk byl 18 let a nejstaršímu z nich bylo v tu dobu 23 let, v dokumentech se všichni nazývají „dítky“ a na cestu do Moskvy jim ministerstvo zahraničních věcí zakoupilo mimo jiné pět kilogramů čokolády…
V Národním archivu se zachovala společná fotografie „dítek“ na nádraží v Pardubicích. Po 7,5 letech v „buržoazním prostředí“ se někdejší bezprizorné děti proměnily na sebejisté mladíky v hezkém evropském oblečení. Zachovala se jen jedna úřední stížnost — na osmnáctiletého Jegora Malygina, „učně sedlářského od pana J. Slaby na Vysokém Chlumci“: „Hoch dostal v neděli dne 18 t. m. za vyučenou, náležitě ošacen i zásoben prádlem. Sám mistr vyprovodil bývalého svého chráněnce až na nádraží, pěkně se s ním rozloučiv, ačkoliv hoch neuznal za hodné trochu slušněji poděkovat. Byl to mladík příliš svůj. Život jej jistě naučí ještě potřebné uhlazenosti, které se mu tolik nedostává“.
O dalším osudu těchto mladíků nevíme nic, zato můžeme sledovat smutný a skoro poučný konec příběhu Kolji Kirillova.
Koljův, teď už bývalý, opatrovatel Josef Kostiha byl určitě překvapen, když po necelých dvou měsících po chlapcově odjezdu dostal od komise pro péči o mládež dotaz, zda by nechtěl zaplatit jeho cestu z Moskvy zpět do Želetic a adoptovat ho. Jak se zjistilo, Kolja utekl ze sirotčince v Moskvě, kam byl umístěn úřady po návratu z Československa, protože nemluvil rusky a nebyl zvyklý na přísnou disciplínu a místní poměry. Chlapec žádal o návrat do Želetic ke svému českému pěstounovi Josefu Kostihovi, na kterého, jak sám tvrdil na československém konzulátě, si za pět let zvykl a kterého považuje za svého otce.
Komise pro péči o mládež ministerstvu zahraničních věcí ve své odpovědi do Moskvy sdělila, že „pěstoun hocha přijmouti nechce a to pro jeho nevyhovující mravní chování. Česká zemská péče doporučuje, aby hoch byl ponechán v Rusku, neboť za těchto okolností bylo by těžko umístiti jej v bezplatné rodinné péči.“.
Tento příběh nenese žádné ponaučení pro ty, kteří chtějí někomu pomoci – je spíše jen naplněn obrovskou úctu k tomu, kdo je schopen pomáhat slabšímu bez ohledu na to, zda se jeho pomoc dočká ocenění a zda se mu dostane náležitého vděku.