Všechny barvy bulharské politiky

Ivana Skálová

Výsledky letošních parlamentních voleb v Bulharsku přinesly mnohá pře­kvapení a zároveň uvrhly bulharskou politickou scénu do patové si­tu­ace. Poprvé totiž hned po volbách nebylo jasné, která strana či strany budou sestavovat novou vládu a kdo bude novým premiérem. Ani jedna z rekordního počtu sedmi stran, které překročily čtyřprocentní hranici nutnou pro vstup do parla­mentu, totiž nezabodovala tak, aby mohla sestavit většinovou vládu, a nestačil na to dokonce ani součet procent jakýchkoliv dvou stran.

Voliči mohli do 240-členného Národního shromáždění vybírat mezi 22 stranami a koalicemi a 13 nezávislými kandidáty. Masivní, drahá a značně kontroverzní vládní kampaň za zvýšení zájmu občanů o volby se však zřejmě minula účinkem, volební účast byla totiž pouhých 55,7 %. Tato skutečnost je zarážející především vzhledem k neustálé nespokojenosti Bul­harů se stavem demokracie v jejich zemi. 76 % z nich má dojem, že demokracie nefunguje jak by měla, a 40 % občanů si ve výzkumu veřejného mínění postěžovalo, že nemělo možnost vyjádřit svůj názor na zásadní otázky života v zemi. To je však námětem spíše pro sociologa či psycho­loga, zpět k politice…

Figury rozestavěny

Vítězství Koalice pro Bulharsko v čele s Bulharskou socialistickou stranou (BSP) vyvedlo socialisty po osmi letech z opozice, triumfální návrat jim však poněkud zkomplikovala ultralevicová koalice Ataka. Ta odčerpala část hlasů levicových voličů a stala se svými 8,9 % čtvrtou nejsilnější stranou v novém parlamentu. Úspěch této radikální, ultranacionalistické formace, při­rovnávané např. k Šešeljově Srbské ra­dikální straně, způsobil šok nejen v Bul­harsku, ovšem za současného stavu bulharské společnosti a politiky je mnohými analytiky vní­mán jako pochopitelný, a zároveň dočasný.

Naprostým fiaskem skončily volby pro pra­vicové strany. Sjednocené demokra­tické síly (ODS) získaly pouhých 8,4 % a skončily páté s 20 křesly. V základech se tak opět začala otřásat pozice jejich šéfky Naděždy Michajlové. Na paty nejsilnější „modré“ formaci (bulharská po­li­tická scéna připomíná malířovu paletu – pravice modrá, levice červená, střed žlutý…) šlape jejich někdejší poslanec a bý­valý předseda vlády Ivan Kostov. Jeho strana Demokraté pro silné Bulharsko (DSB), kterou Kostov založil v roce 2004, se se 7 % získaných hlasů zařadila na šesté místo a obsadila ve 40. Národním shromáždění 17 křesel.

Podle očekávání dopadlo vládní Národní hnutí Simeon II. (NDSV), které se zařadilo s 21,4 % na druhou příčku, následováno zástupcem turecké menšiny, Hnutím zapráva a svodody (DPS) Achmeda Dogana se 14 %. Poslední stranou, která se dos­talado parlamentu, je koalice Bulharský ná-rodní svaz (BNS), která sdružuje svobodné demokraty, zemědělce a VMRO, s 5,7 % a 13 mandáty.

BSP první na tahu

Ihned po sečtení hlasů bylo zřejmé, že možnost vytvořit původně zamýšlenou koa­lici BSP a DPS se rozplynula. Jako třetí nejpřijatelnější člen k doplnění zmí­něného tandemu se jevili „caristé“, ovšem jejich vůdce Simeon Sakskoburggotski se ne­chal slyšet, že vládu se socialistickým pre­miérem nepodpoří. NDSV by bylo ochotno sestavit vládu s BSP v případě, že by se premiérem stal právě Simeon. Těžko si však představit, že by se socialisté, coby vítězové voleb, vzdali premiérského křesla. Mezitím se v sofijském hotelu Sheraton sešli také lídři Sjednocených demokra­tic­kých sil, Demokratů pro silné Bulharsko a Bulharského národního svazu, aby jed­nali o případném sjednocení pravicových sil a o možném společném postupu. Měli také posoudit možnost sestavení středo­pravicové vlády. Po schůzce však její účast­níci oznámili, že navrhované spojení ve společný parlamentní klub se nekoná, neboť podle DSB by to mělo smysl pouze v případě, pokud by obdrželi mandát k se­stavení vlády, což se zatím nestalo.

Všechny zúčastněné strany se opět shodlyna tom, že jednání o nové vládě s mandátem BSP se účastnit nebudou. Ochotné jednat by byly pouze v případě, že by man­dát získalo NDSV. K sestavení takovéto většinové koalice by však bylo nutné při­­zvat také DPS a s tím byly spojeny další překážky. Především by vzhledem k množ­ství subjektů nebyla vláda příliš akceschopná a možnost dohody znesnadňovaly i postoje jednotlivých protagonistů – Ivan Kostov odmítl podpořit Simeona jako premiéra a Achmed Dogan byl toho názoru, že stabilní vláda bez levice není možná; Simeon byl naopak příznivcem široké ko­alice, čím širší koaliční kabinet, tím lépe pro zákony. Další možností bylo sestavení úřednického kabinetu, což by však značně oslabilo prestiž tří nejsilnějších stran.

Nakonec se díky některým ústupkům od svých předvolebních programů dohodly na základních prioritách budoucí vlády BSP, NDSV a DPS. Byl přijat sedmistrán­kový dokument s názvem Priority vlády evropské integrace, ekonomického růstu a sociální odpovědnosti. Na bázi tohoto dokumentu pak pokračovala jednání o pří­padném se­stavení vládní koalice.

V pondělí 11. července podal demisi ka­binet Simeona Sakskoburggotského, který však bude svůj mandát plnit až do jme­no­vání nového kabinetu, a o týden později byl prezidentem Părvanovem pověřen k se­s­tavení vlády předseda vítězné BSP Sergej Stanišev. Jediné, na co se do poslední chvíle čekalo, bylo rozhodnutí NDSV, zda do koaliční vlády vstoupí či nikoliv. Strana jen průběžně informavala, že v jednání pokračuje a že podpoří „takový kabinet, jehož program, struktura a personální obsazení budou garancí prosazování národních priorit, včetně plnoprávného členství země v EU od 1. ledna 2007.“ Zároveň sevšak Politická rada NDSV shodla na tom, že jediným garantem tohoto procesu může být právě jejich předseda. Stanišev tak musel pracovat na několika varian­tách zároveň, poté prohlásil, že nemíní čekat donekonečna a NDSV vzkázal, že na jejich podmínky nemůže přistoupit.

V pátek 22. července se politická rada NDSV navzdory očekávání ostatních politických sil téměř jednohlasně postavila proti účasti strany ve vládě BSP a DPS, kde jí předběžně bylo vyčleněno 7 minis­terských křesel. Podle členů strany i komentátorů si tím strana v podstatě „zach­ránila kůži“ a nabrala potřebný kredit propřípadné fungování v opozici. Toto roz­hod­nutí se ukázalo jako prozíravé i z jiného pohledu. Podle ústavy při neúspěchu prv­ního pověřeného kandidáta prezident vyzve k sestavení kabinetu šéfa strany, která ve volbách skončila druhá, a to je právě NDSV. Ani tyto kalkulace ne­vyšly, ale nepředbíhejme…

Již při prvním parlamentním hlasování o nové vládě v úterý 26. července pos­lanci opozice narušili zasedání tím, že při projevu nominovaného premiéra Stani­ševa opustili sněmovnu a ani po přes­távce se nevrátili. Nové zasedání tak bylo svoláno na druhý den. Ve středu pak poslanci většinou jednoho hlasu zvolili Sta­niševa premiérem, aby ještě tentýž den večer stejnou většinou neschválili jím navrženou vládu. Premiér bez vlády tak byl nucen vrátit mandát do prezidentových rukou. „Jsou dvě věci horší, než před­­časné parlamentní volby. Je to dnešní bez­precedentně agresívní a nedemokratický způsob práce Národního shromáždění, ve­dený pravicí. Je to bezskrupulózní pokus o zformování nelegitimní vlády za podpory koalice Ataka,“ píše se v deklaraci od­vr­žené koalice.

Rošáda pokračuje

Na začátku dalšího pokusu o stabilizaci si­tuace v Bulharsku pomocí sestavení nové vlády byla výzva NDSV a pravico­vých stran prezidentovi, aby mandát svěřil kandidátovi navrženému „žlutou“ stranou, tj. NDSV, přestože zatím nebylo jasné, kdo konkrétně by to mohl být. Tři malé pravicové strany tak vyjádřily ochotu spojit se s centristy, ovšem ani to by nestačilo na parlamentní většinu. Zároveň sílily hlasy pro sestavení úřednického kabinetu, ve kterém by místa straníků zaujali odborníci. Lídr DSB Ivan Kostov to viděl jako jedinou možnost, jak vyřešit politickou krizi v zemi. Složité vztahy mezi jednotlivými forma­cemi situaci ještě více ztěžovaly, a tak ve vzduchu stále visela hrozba před­časných vo­leb. Společnost nebyla tomuto řešení pří­liš na­kloněna, pravděpodobně by také stouply preference radikálních stran v čele s ko­­a­licí Ataka. Především by to ovšem značně zkomplikovalo pozici Bulharska na mezinárodní scéně. Evropská komise totiž znovu varovně zvedla prst směrem k Bulharsku a upozornila, že stav bez stabilní a silné vlády může ztížit a prodloužit proces přípravy země na vstup do Evropské unie.

Ve čtvrtek 28. července bylo sestavením vlády pověřeno NDSV, které hned od počátku dalo na srozuměnou, že jednání po­vede se všemi stranami, včetně před­sta­vitelů koalice Ataka. Bylo také zřejmé, že prosazování lídra strany Simeona Sakskoburggotského na post premiéra veš­kerá další jednání značně komplikuje, centrála hnutí tedy dala najevo, že na této kandidatuře netrvá. Tento záměr již krátce na to potvrdila v praxi. V pondělí 1. srpna, když začala nová kola politických jednání, vybídlo socialisty, aby navrhli premiéra ze svých řad. Celý proces hledání nové vlády se tak jakoby vrátil na začátek. Jediným novým prvkem bylo přizvání nejmenší parlamentní strany BNS k účasti ve vládě.

Socialisté byli krokem „žlutých“ postaveni do nezáviděníhodné pozice – mají si za­cho­vat tvář a nespojit se se „zrádcem“, který potopil jejich první navrhovanou vládu, zároveň se tím ovšem připravit o zas­lou­žený podíl na moci, nebo toto vše spolknout jako hořkou pilulku a zasednout na minis­terská křesla? Takové rozhodnutí nelze učinit přes noc, a tak se BSP snažila zís­­kat čas kladením dalších podmínek. Hnedv úterý 2. srpna odeslala do centrály NDSV dvanáct otázek týkajících se pře­devším složení a struktury budoucí vlády a jejích priorit. Při následné schůzce představitelů obou stran zjevně došlo k obroušení hran vzniklých fiaskem prv­ního navrhovaného kabinetu a obě strany se tvářily, že dohoda je nadosah. Přesto si „červení“ nechávali konečné roz­hod­nutí až po obdržení odpovědí na své otázky. V dohodu však nevěřili představitelé ostatních stran ani mnozí komentátoři. A tak se také stalo.

Druhý den po doručení odpovědí do cen­trály BSP na ulici Pozitano 20 strana ozná­mila, že do vlády pod mandátem „caristů“ nevstoupí. Zároveň se obě strany shodly na sformování široké koalice, do níž vstoupí také Hnutí za práva a svobody a Bulharský národní svaz, to ovšem až na základě tře­tího mandátu. Premiér by měl být nomino­ván socialisty a již nějaký čas se v této souvislosti hovoří o dnešním poradci pre­zidenta Părvanova Ivajlu Kalfinovi. Vláda sestavená na základě těchto předběžných jednání by měla v parlamentu podporu 182 hlasů. Že to až příliš připomíná situaci z před tří týdnů? To je dnešní bulharská politika… NDSV odmítlo podpořit vládu BSP, aby ji při svém mandátu mohlo opět přizvat. BSP odmítla podpořit vládu NDSV, aby s ním mohla opět zasednout k jedna­címu stolu při třetím mandátu… Slovy komentátorů deníku Dnevnik: „Jak a kdy skončí ‚konzultace o sestavení vlády‘, v sou­vislosti s nimiž trpký povzdech Sta­nisława Jerzyho Lece ‚Zastavte svět, chci vystoupit‘ zní stále aktuálněji, není stále jasné. Jasné je jen, že naposled se bude smát Ataka a jí podobní.“

V době, kdy digitální hodiny u Městské zahrady den za dnem odpočítávají dobu do vstupu Bulharska do Evropské unie, kdy je celá bulharská společnost znechucena vnitropolitickou situací a kdy se počet oby­vatel díky emigraci mladých lidí rychle snižuje, jsou takovéto politické hry značně nebezpečné, nejen jako ohrožení magic­kého 1. ledna 2007. Odložení vstupu o jeden rok zřejmě neublíží této balkánské zemi tolik jako právě neschopnost poli­tic­kých elit a zároveň celé bulharské spo­lečnosti najít „pevnou půdu pod nohama“.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *