Ivana Skálová
Výsledky letošních parlamentních voleb v Bulharsku přinesly mnohá překvapení a zároveň uvrhly bulharskou politickou scénu do patové situace. Poprvé totiž hned po volbách nebylo jasné, která strana či strany budou sestavovat novou vládu a kdo bude novým premiérem. Ani jedna z rekordního počtu sedmi stran, které překročily čtyřprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, totiž nezabodovala tak, aby mohla sestavit většinovou vládu, a nestačil na to dokonce ani součet procent jakýchkoliv dvou stran.
Voliči mohli do 240-členného Národního shromáždění vybírat mezi 22 stranami a koalicemi a 13 nezávislými kandidáty. Masivní, drahá a značně kontroverzní vládní kampaň za zvýšení zájmu občanů o volby se však zřejmě minula účinkem, volební účast byla totiž pouhých 55,7 %. Tato skutečnost je zarážející především vzhledem k neustálé nespokojenosti Bulharů se stavem demokracie v jejich zemi. 76 % z nich má dojem, že demokracie nefunguje jak by měla, a 40 % občanů si ve výzkumu veřejného mínění postěžovalo, že nemělo možnost vyjádřit svůj názor na zásadní otázky života v zemi. To je však námětem spíše pro sociologa či psychologa, zpět k politice…
Figury rozestavěny
Vítězství Koalice pro Bulharsko v čele s Bulharskou socialistickou stranou (BSP) vyvedlo socialisty po osmi letech z opozice, triumfální návrat jim však poněkud zkomplikovala ultralevicová koalice Ataka. Ta odčerpala část hlasů levicových voličů a stala se svými 8,9 % čtvrtou nejsilnější stranou v novém parlamentu. Úspěch této radikální, ultranacionalistické formace, přirovnávané např. k Šešeljově Srbské radikální straně, způsobil šok nejen v Bulharsku, ovšem za současného stavu bulharské společnosti a politiky je mnohými analytiky vnímán jako pochopitelný, a zároveň dočasný.
Naprostým fiaskem skončily volby pro pravicové strany. Sjednocené demokratické síly (ODS) získaly pouhých 8,4 % a skončily páté s 20 křesly. V základech se tak opět začala otřásat pozice jejich šéfky Naděždy Michajlové. Na paty nejsilnější „modré“ formaci (bulharská politická scéna připomíná malířovu paletu – pravice modrá, levice červená, střed žlutý…) šlape jejich někdejší poslanec a bývalý předseda vlády Ivan Kostov. Jeho strana Demokraté pro silné Bulharsko (DSB), kterou Kostov založil v roce 2004, se se 7 % získaných hlasů zařadila na šesté místo a obsadila ve 40. Národním shromáždění 17 křesel.
Podle očekávání dopadlo vládní Národní hnutí Simeon II. (NDSV), které se zařadilo s 21,4 % na druhou příčku, následováno zástupcem turecké menšiny, Hnutím zapráva a svodody (DPS) Achmeda Dogana se 14 %. Poslední stranou, která se dostalado parlamentu, je koalice Bulharský ná-rodní svaz (BNS), která sdružuje svobodné demokraty, zemědělce a VMRO, s 5,7 % a 13 mandáty.
BSP první na tahu
Ihned po sečtení hlasů bylo zřejmé, že možnost vytvořit původně zamýšlenou koalici BSP a DPS se rozplynula. Jako třetí nejpřijatelnější člen k doplnění zmíněného tandemu se jevili „caristé“, ovšem jejich vůdce Simeon Sakskoburggotski se nechal slyšet, že vládu se socialistickým premiérem nepodpoří. NDSV by bylo ochotno sestavit vládu s BSP v případě, že by se premiérem stal právě Simeon. Těžko si však představit, že by se socialisté, coby vítězové voleb, vzdali premiérského křesla. Mezitím se v sofijském hotelu Sheraton sešli také lídři Sjednocených demokratických sil, Demokratů pro silné Bulharsko a Bulharského národního svazu, aby jednali o případném sjednocení pravicových sil a o možném společném postupu. Měli také posoudit možnost sestavení středopravicové vlády. Po schůzce však její účastníci oznámili, že navrhované spojení ve společný parlamentní klub se nekoná, neboť podle DSB by to mělo smysl pouze v případě, pokud by obdrželi mandát k sestavení vlády, což se zatím nestalo.
Všechny zúčastněné strany se opět shodlyna tom, že jednání o nové vládě s mandátem BSP se účastnit nebudou. Ochotné jednat by byly pouze v případě, že by mandát získalo NDSV. K sestavení takovéto většinové koalice by však bylo nutné přizvat také DPS a s tím byly spojeny další překážky. Především by vzhledem k množství subjektů nebyla vláda příliš akceschopná a možnost dohody znesnadňovaly i postoje jednotlivých protagonistů – Ivan Kostov odmítl podpořit Simeona jako premiéra a Achmed Dogan byl toho názoru, že stabilní vláda bez levice není možná; Simeon byl naopak příznivcem široké koalice, čím širší koaliční kabinet, tím lépe pro zákony. Další možností bylo sestavení úřednického kabinetu, což by však značně oslabilo prestiž tří nejsilnějších stran.
Nakonec se díky některým ústupkům od svých předvolebních programů dohodly na základních prioritách budoucí vlády BSP, NDSV a DPS. Byl přijat sedmistránkový dokument s názvem Priority vlády evropské integrace, ekonomického růstu a sociální odpovědnosti. Na bázi tohoto dokumentu pak pokračovala jednání o případném sestavení vládní koalice.
V pondělí 11. července podal demisi kabinet Simeona Sakskoburggotského, který však bude svůj mandát plnit až do jmenování nového kabinetu, a o týden později byl prezidentem Părvanovem pověřen k sestavení vlády předseda vítězné BSP Sergej Stanišev. Jediné, na co se do poslední chvíle čekalo, bylo rozhodnutí NDSV, zda do koaliční vlády vstoupí či nikoliv. Strana jen průběžně informavala, že v jednání pokračuje a že podpoří „takový kabinet, jehož program, struktura a personální obsazení budou garancí prosazování národních priorit, včetně plnoprávného členství země v EU od 1. ledna 2007.“ Zároveň sevšak Politická rada NDSV shodla na tom, že jediným garantem tohoto procesu může být právě jejich předseda. Stanišev tak musel pracovat na několika variantách zároveň, poté prohlásil, že nemíní čekat donekonečna a NDSV vzkázal, že na jejich podmínky nemůže přistoupit.
V pátek 22. července se politická rada NDSV navzdory očekávání ostatních politických sil téměř jednohlasně postavila proti účasti strany ve vládě BSP a DPS, kde jí předběžně bylo vyčleněno 7 ministerských křesel. Podle členů strany i komentátorů si tím strana v podstatě „zachránila kůži“ a nabrala potřebný kredit propřípadné fungování v opozici. Toto rozhodnutí se ukázalo jako prozíravé i z jiného pohledu. Podle ústavy při neúspěchu prvního pověřeného kandidáta prezident vyzve k sestavení kabinetu šéfa strany, která ve volbách skončila druhá, a to je právě NDSV. Ani tyto kalkulace nevyšly, ale nepředbíhejme…
Již při prvním parlamentním hlasování o nové vládě v úterý 26. července poslanci opozice narušili zasedání tím, že při projevu nominovaného premiéra Staniševa opustili sněmovnu a ani po přestávce se nevrátili. Nové zasedání tak bylo svoláno na druhý den. Ve středu pak poslanci většinou jednoho hlasu zvolili Staniševa premiérem, aby ještě tentýž den večer stejnou většinou neschválili jím navrženou vládu. Premiér bez vlády tak byl nucen vrátit mandát do prezidentových rukou. „Jsou dvě věci horší, než předčasné parlamentní volby. Je to dnešní bezprecedentně agresívní a nedemokratický způsob práce Národního shromáždění, vedený pravicí. Je to bezskrupulózní pokus o zformování nelegitimní vlády za podpory koalice Ataka,“ píše se v deklaraci odvržené koalice.
Rošáda pokračuje
Na začátku dalšího pokusu o stabilizaci situace v Bulharsku pomocí sestavení nové vlády byla výzva NDSV a pravicových stran prezidentovi, aby mandát svěřil kandidátovi navrženému „žlutou“ stranou, tj. NDSV, přestože zatím nebylo jasné, kdo konkrétně by to mohl být. Tři malé pravicové strany tak vyjádřily ochotu spojit se s centristy, ovšem ani to by nestačilo na parlamentní většinu. Zároveň sílily hlasy pro sestavení úřednického kabinetu, ve kterém by místa straníků zaujali odborníci. Lídr DSB Ivan Kostov to viděl jako jedinou možnost, jak vyřešit politickou krizi v zemi. Složité vztahy mezi jednotlivými formacemi situaci ještě více ztěžovaly, a tak ve vzduchu stále visela hrozba předčasných voleb. Společnost nebyla tomuto řešení příliš nakloněna, pravděpodobně by také stouply preference radikálních stran v čele s koalicí Ataka. Především by to ovšem značně zkomplikovalo pozici Bulharska na mezinárodní scéně. Evropská komise totiž znovu varovně zvedla prst směrem k Bulharsku a upozornila, že stav bez stabilní a silné vlády může ztížit a prodloužit proces přípravy země na vstup do Evropské unie.
Ve čtvrtek 28. července bylo sestavením vlády pověřeno NDSV, které hned od počátku dalo na srozuměnou, že jednání povede se všemi stranami, včetně představitelů koalice Ataka. Bylo také zřejmé, že prosazování lídra strany Simeona Sakskoburggotského na post premiéra veškerá další jednání značně komplikuje, centrála hnutí tedy dala najevo, že na této kandidatuře netrvá. Tento záměr již krátce na to potvrdila v praxi. V pondělí 1. srpna, když začala nová kola politických jednání, vybídlo socialisty, aby navrhli premiéra ze svých řad. Celý proces hledání nové vlády se tak jakoby vrátil na začátek. Jediným novým prvkem bylo přizvání nejmenší parlamentní strany BNS k účasti ve vládě.
Socialisté byli krokem „žlutých“ postaveni do nezáviděníhodné pozice – mají si zachovat tvář a nespojit se se „zrádcem“, který potopil jejich první navrhovanou vládu, zároveň se tím ovšem připravit o zasloužený podíl na moci, nebo toto vše spolknout jako hořkou pilulku a zasednout na ministerská křesla? Takové rozhodnutí nelze učinit přes noc, a tak se BSP snažila získat čas kladením dalších podmínek. Hnedv úterý 2. srpna odeslala do centrály NDSV dvanáct otázek týkajících se především složení a struktury budoucí vlády a jejích priorit. Při následné schůzce představitelů obou stran zjevně došlo k obroušení hran vzniklých fiaskem prvního navrhovaného kabinetu a obě strany se tvářily, že dohoda je nadosah. Přesto si „červení“ nechávali konečné rozhodnutí až po obdržení odpovědí na své otázky. V dohodu však nevěřili představitelé ostatních stran ani mnozí komentátoři. A tak se také stalo.
Druhý den po doručení odpovědí do centrály BSP na ulici Pozitano 20 strana oznámila, že do vlády pod mandátem „caristů“ nevstoupí. Zároveň se obě strany shodly na sformování široké koalice, do níž vstoupí také Hnutí za práva a svobody a Bulharský národní svaz, to ovšem až na základě třetího mandátu. Premiér by měl být nominován socialisty a již nějaký čas se v této souvislosti hovoří o dnešním poradci prezidenta Părvanova Ivajlu Kalfinovi. Vláda sestavená na základě těchto předběžných jednání by měla v parlamentu podporu 182 hlasů. Že to až příliš připomíná situaci z před tří týdnů? To je dnešní bulharská politika… NDSV odmítlo podpořit vládu BSP, aby ji při svém mandátu mohlo opět přizvat. BSP odmítla podpořit vládu NDSV, aby s ním mohla opět zasednout k jednacímu stolu při třetím mandátu… Slovy komentátorů deníku Dnevnik: „Jak a kdy skončí ‚konzultace o sestavení vlády‘, v souvislosti s nimiž trpký povzdech Stanisława Jerzyho Lece ‚Zastavte svět, chci vystoupit‘ zní stále aktuálněji, není stále jasné. Jasné je jen, že naposled se bude smát Ataka a jí podobní.“
V době, kdy digitální hodiny u Městské zahrady den za dnem odpočítávají dobu do vstupu Bulharska do Evropské unie, kdy je celá bulharská společnost znechucena vnitropolitickou situací a kdy se počet obyvatel díky emigraci mladých lidí rychle snižuje, jsou takovéto politické hry značně nebezpečné, nejen jako ohrožení magického 1. ledna 2007. Odložení vstupu o jeden rok zřejmě neublíží této balkánské zemi tolik jako právě neschopnost politických elit a zároveň celé bulharské společnosti najít „pevnou půdu pod nohama“.