Země „Měsíc autorského čtení“

přeložil Radko Mokryk

Tři prostá slova, která fgurují v našem každodenním slovníku – měsíc, autor, čtení –, jsou mezi sebou propletena příběhy, knihami, cestou a setkáními: již 18 let překonávají hranice mezi čtenářem a spisovatelem, a především mezi sousedními státy. Více než 90 spisovatelů, kteří vystoupí v rámci festivalu Měsíc autorského čtení (dále jen „MAČ“), každý rok cestuje mezi městy – účastníky festivalu –, aby promluvili o tom, co mají naše literatury a země obecně společné a co naopak odlišné.

Tři prostá slova, která figurují v našem každodenním slovníku – měsíc, autor, čtení –, jsou mezi sebou propletena příběhy, knihami, cestou a setkáními: již 18 let překonávají hranice mezi čtenářem a spisovatelem, a především mezi sousedními státy. Více než 90 spisovatelů, kteří vystoupí v rámci festivalu Měsíc autorského čtení (dále jen „MAČ“), každý rok cestuje mezi městy – účastníky festivalu –, aby promluvili o tom, co mají naše literatury a země obecně společné a co naopak odlišné. Podvědomě vnímáme naše země jako prostorově propojené, navíc je ještě obepíná společný mýtus středovýchodní Evropy. Nedávno jsem o tom měl možnost diskutovat na knižním veletrhu Svět knihy v Praze s českou spisovatelkou Marií Iljašenko, což bylo velmi obtížné, protože na toto téma již bylo řečeno a napsáno mnoho paradoxních, rozumných a hlubokých věcí. Na druhou stranu, charakterizovat nějak tento společný prostor stejně jako mýtus středovýchodní Evropy, je velmi složité, jelikož se jedná o obrovské území s tisíci detaily, stovkami historických exkurzů a paralel, s miliony podobností a stejným množstvím odlišností.

Pět hostitelských měst festivalu – Brno, Vratislav, Ostrava, Košice, Lvov – má rovněž své podobnosti i odlišnosti. Jedna velká rodina, v níž každý je osobnost, v jejíchž metropolích je zbytečně mnoho patosu, v níž jsou si všichni rovni a žijí podle svého vlastního rytmu a svým vlastním stylem. Když jsme před třemi lety, v roce 2014, přemýšleli o připojení Lvova k hostitelským městům, museli jsme si klást jinou otázku: Co dnes tato města a naše země spojuje?

Hodně jsem o tom přemýšlel a pochopil jsem, že bez ohledu na přátelské vztahy mezi Ukrajinou, Polskem, Slovenskem a Českou republikou v oblasti kultury toho o sobě navzájem ve skutečnosti víme jen velmi málo. Přestože byly polský jazyk a kultura Lvovu vždycky blízké, vůbec to neznamená, že vystoupení polských spisovatelů se těšila výraznější popularitě. A to přesto, že situace byla rozhodně lepší než v případě Čechů a Slováků, o kterých se vědělo jen málo a bylo o nich slyšet jen příležitostně. Zejména o spisovatelích, ale i o kultuře obecně. A to se netýká jenom nás Ukrajinců. Kdy naposledy četl běžný polský čtenář něco od slovenského autora? A Slovák od ukrajinského? A Čech – od polského? Odpovědi na tyto otázky by mohly tvořit tichý uzavřený kruh.

Když se Lvov k projektu přidal, stěžejní myšlenkou pro mě byla aktualizace společného prostoru, který můžeme pojmenovat různě. Tehdy jsem ho identifikoval jako pomyslnou reinkarnaci mýtu středovýchodní Evropy. Třebaže si každý spisovatel, který přijížděl na Ukrajinu, musel přeřadit hodinky, chtělo se mi věřit, že literární čas máme společný. Přestože si každá literatura vybrala svou vlastní cestu, stále přicházejí na přetřes společná témata i myšlenky. Jeden ukrajinský autor po návštěvě letošního MAČe řekl: „Kdyby byl náš knižní trh jako v Česku, čtenáři jako v Polsku a elán jako na Ukrajině – to by bylo něco!“ Ptal jsem se ho, co se Slovenskem: „A na Slovensko budeme jezdit odpočívat.“ Hlasitě se smál a připil si na nádherné město Košice, ve kterém pil včera borovičku a bydlel v krásném hotelu.

V průběhu festivalu proběhlo mnoho debat o společném prostoru, ale MAČ není jen obyčejná „slovanská sešlost“. Festival si každý rok pozve hosta – zemi, jejíž spisovatelé mají den co den vystoupení společně s domácími autory. V roce 2016 se takovou zemí stalo Španělsko, letos Gruzie. Bez ohledu na odlišnou velikost obou zemí a literatur se v praxi ukázalo, že gruzínská literatura je ukrajinskému čtenáři povědomější. Tím se Ukrajina liší od ostatních hostitelských zemí festivalu. Do roku 2016 byli Španělé hojně představováni a vydáváni v Česku, Polsku a na Slovensku, zatímco u nás se toho o španělské literatuře moc neví. Naprosto odlišná situace nastala v roce 2017. U nás na Ukrajině je totiž dost gruzínských knih i překladů, ale pro naše evropské sousedy zůstává gruzínská literatura něčím spíše exotickým. Pro mě osobně to znamená, že bez ohledu na naše snahy stát se součástí „evropské rodiny“ se zatím nemůžeme pochlubit výraznými překladatelskými úspěchy, když tak velká literatura, jako je španělská (a jak vím z přechozích osobních profesních zkušeností – i francouzská), zůstává na našem knižním trhu jen málo známá.

Tento text píšu v době, kdy MAČ 2017 probíhá. Zatím do Lvova přijelo deset gruzínských spisovatelů. Kdybychom měli mluvit o letošním ročníku, řekl bych, že se jedná o ročník, kde jsou vidět první výsledky: stálé publikum, známí i noví autoři, zvýšený zájem o festival v médiích. MAČ není jenom festival, ale i možnost inspirovat se novými myšlenkami a najít si podobně smýšlející lidi. V průběhu let se tady přihodilo ledacos zajímavého – spousta autorů byla na Ukrajině poprvé. Lvov je snad tou nejlepší volbou, kde se začít s Ukrajinou seznamovat. Ve městě, které je pro naši zemi samo o sobě trochu mýtem, trochu pohádkou.

Za tři roky se tady staly podivuhodné věci: jeden ukrajinský spisovatel byl zatčen na polské hranici (své čtení ve Vratislavi ale stihl), Petro Miďanka jel do Lvova s Filipem Springerem (jehož prvním románem je Miedzianka), český spisovatel a muzikant Igor Malijevský tady zůstal několik měsíců, hudebníci kapely Kafa Band čekali na ukrajinsko-slovenské hranici osm hodin a museli proclít veškerou svou techniku, Taras Prochasko zachránil život české spisovatelce Radce Denemarkové, Viktor Neborak provázel Lvovem legendu české poezie Ivana Motýla, dvě starší zpěvačky ze sboru zpívaly Pawłu Smoleńskému lemkovské písně, Artem Poležaka roztrhal svou zpáteční jízdenku do Kyjeva (ach, ty bohémské kyjevské zvyky!), gruzínský spisovatel, který bydlí v Nepálu, Beso Chvedelidze naučil celý Lvov říkat „namasté“, český novinář Jiří Peňás snědl v Dzyze veškerou soljanku a Španěl Ernesto Pérez Zúñiga přitom zpíval píseň Keď my pryjšla karta s ukrajinsko-slovensko-španělským přízvukem. Všechno se trochu promíchalo a zároveň zůstalo velmi emocionálně celistvé. A samozřejmě nemůžu zapomenout na to, jak jsme zde ukrajinským čtenářům poprvé představili Pavola Rankova, Witolda Szabłowského a Ziemowita Szczereka, jejichž knihy pak začala vydávat ukrajinská nakladatelství. České a slovenské překlady knih Sofije Andruchovyčové nebo Pavla Korobčuka začala po účasti těchto autorů na MAČi naopak vydávat česká a slovenská nakladatelství. Obecně vzato – a statistika nelže – jsme v Polsku, na Slovensku a v Česku představili 40 ukrajinských spisovatelů, Lvované zase měli možnost seznámit se s 31 autory ze Španělska a Gruzie a s více než 70 spisovateli z Polska, Slovenska a Česka. Jisté je, že naše „imaginární světy“ se díky tomu hodně sblížily.

Pro mě však v tomto společném prostoru zůstává spousta nezodpovězených otázek. Ale snad právě v tom spočívá myšlenka intelektuální akce – klást otázky, a ne na ně odpovídat. To je důvod, proč není literatura možná bez festivalu. Protože potřebuje otázky. Odpovědi nalezne ve čtení samotném, které představuje nejdůležitější složku festivalu. Co je středovýchodní Evropa a kde končí? Začíná vůbec někde? Asi ano, protože pořadatelé festivalu mezi sebou mluví vlastním jazykem bez tlumočníka, což mi dotvrzuje, že není snadné se zbavit společného základu, jenž všechny čtyři země spojuje. Sbližování národů tedy není možné bez sbližování kultur, pochopení jejich hodnot a traumat. Imaginární literární země „Měsíc autorského čtení“, jež umožňuje souznění a porozumění mezi různými lidmi, však existuje i ve skutečnosti. Rozprostírá se totiž od Brna až ke Lvovu přes Vratislav, Ostravu a Košice. A hranice v ní neexistují. Stejně jako v literatuře samotné.