Autobiografie (v literární formě)

Překlad Petruška Šustrová

V povídce, která poprvé vyšla spolu s dalšími jeho krátkými prozaickými texty v knize Rasskazy (Povídky, 2015), vzpomíná vězněný ukrajinský režisér Oleh Sencov charakteristickým lakonickým způsobem na své dětství a mládí.

Narodil jsem se v pondělí třináctého. Určitě mám i kvůli tomu veselý život.

Dětství, jak už to tak bývá, jsem měl krásné. Vyrostl jsem na vsi, v  rodině skoro vzdělanecké: matka byla vychovatelkou, otec řidičem. Nežili jsme si bohatě, ale na nic špatného se nepamatuji.

Ve škole jsem se dobře učil, byl jsem první ze třídy. Hodně jsem četl. Úkoly jsem dělal, ale šprt jsem nebyl – vezl jsem se na tom, že mám dobrou paměť a táhne mě to k vědomostem. Ve třídě jsem byl za vyvrhele. Hubeňour. Bili mě.

Ve dvanácti letech jsem hodně nastydl. Nachlazení se projevilo na nohou – zánět kloubů. Ochrnuly mi. Půl roku trvalo léčení, pak jsem začal zase chodit.

Na druhém stupni jsem se hádal s učiteli – někdy k věci, jindy prostě z drzosti – dráždí mě lidé, kteří se pokládají za chytřejší než ostatní, ale nejsou. Zapojil jsem se do školní party a začal se kamarádit s chuligány – život mi ukázal novou tvář. Začal jsem sportovat, ačkoliv mi to lékaři zakazovali. Medicína se ode mne odřekla a já od ní také. Zesílil jsem, zocelil se.

Po škole jsem přijel do města S., abych nastoupil na vysokou – prestižní, na státní oddělení. Doklady nechtěli:

– Odkud jsi, chlapče?

– Z vesnice S.

– Máš zlatou medaili?

– Ne.

– Stříbrnou?

– Ne.

–Tak co tedy chceš?

– Studovat.

Učil jsem se sám. Prošel jsem s tou nejslabší známkou. Nejšťastnější den mého života. Za půl roku přišlo zklamání: studenti dělají, že studují, přednášející dělají, že učí. Zapomněl jsem na ostatní. Učil jsem se: trojka – beru. Chodil jsem ven. Bavil jsem se s rockery a muzikanty. Byla legrace. Veselá bída. Takové to už nikdy nebude.

Vysokou jsem dokončil. V oboru (marketing) jsem nenastoupil. Od devíti do šesti – to není nic pro mne, k večeru bych všechny kolegy pozabíjel.

Když mi bylo dvacet, zemřel otec. Dokážu o tom mluvit až po deseti letech. Veselý život skončil. Přivydělával jsem si od třinácti, teď jsem musel vydělávat. Pracoval jsem na trhu. Herbalife, rok jsem z lidí tahal peníze. Pustil jsem se s kamarádem do podnikání. Půjčil jsem si spoustu peněz –spálil jsem se, kamarád zmizel. Já jsem to přežil – psal se rok 1996.

Dělal jsem administrátora v počítačových klubech, pak jsem tam byl manažerem. Věnoval jsem se progamingu. Čtyři roky jsem profesionálně hrál síťové počítačové hry. Dotáhl jsem to na mistrovství, byl jsem přeborníkem Ukrajiny. Něco jsem se najezdil. Dal jsem dohromady progamingový tým, shromáždil kolem sebe stejně smýšlející lidi, byl jsem vůdce e-sportu na Krymu.

Posledního půldruhého roku jsem se věnoval otevření největšího internetového centra v Simferopolu. Otevřel jsem ho. Vynášelo to.

Když mi bylo dvacet, chtěl jsem mít hodně peněz – nebyly a nijak se je nedařilo vydělat. Ke třicítce se moje vidění světa úplně změnilo, peníze teď zdaleka nejsou na prvním místě v mém systému hodnot, ale přišly… Nejspíš to tak mělo být. Nevím.

O osobních věcech jen maličko: déle než deset let žiju se stejnou ženou, jsem s ní ženatý. Mám dvě malé děti, také s ní. Všechny je miluji.

Nikdy jsem nesnil o tom, že se stanu filmařem. Ale film jsem v dětství měl moc rád. Dobrý film. Čím jsem byl starší, tím víc jsem si brousil umělecký kinematografický vkus, jako vždycky samostatně. Čím jsem víc rostl, tím víc se zužoval okruh lidí, s nimiž jsem si o filmu mohl povídat. Dnes jsou to dva tři známí.

Knihy jsem četl vždycky. A to hodně. Ve škole jsem psal slohy. A vždycky na výbornou. Pod vlivem progamingu jsem o něm začal psát publicistické články – myšlenky ve mně kypěly, nemohl jsem se udržet. A jak řekl Michal Michalyč (Michail Michajlovič Žvaněckij, ruský satirik ukrajinského původu –pozn. MT), kterého si převelice vážím: „Psát se má stejně jako chcát jen tehdy, když už člověk nemá sílu trpět.“ Sílu trpět jsem neměl – ale sílu psát ano. Ze začátku mi to moc nešlo, ale bylo to veselé. Po desítce článků jsem si vypiloval techniku a vypracoval si vlastní způsob. Napsal jsem pár povídek nebo esejů – ani sám přesně nevím. A teď píšu knížku.

Chci točit filmy.  Zase to ve mně kypí a papír nemá takové výrazové schopnosti jako film. Snažím se dostat na režisérské studium. Prý je dobré. Když se tam nedostanu, budu se probíjet jen tak, sám, bez přípravy – nebude to poprvé.

Nemám rád Grebenščikova, ale jednou dobře odpověděl na otázku o svém hudebním vzdělání: „Třicet let poslechu hudby a dvacet let jejího provozování.“ Já se už třicet let dívám na filmy – je na čase hnout se dál.