Rány

Překlad Radko Mokryk

Z rozhovorů s těžce zraněnými ukrajinskými vojáky, kteří se léčí ve vojenské nemocnici v Hamburku (září-říjen 2014)

Nahlas jenom o mrtvých

Serhij žije na Donbase 12 let. Má šedomodré oči, světlé vlasy a hustý plnovous. Narodil se a vyrostl v Chersonské oblasti. Vzpomíná, že když byl ještě dítě, slýchával vyprávění o krymských Tatarech, v nichž byli vždy vylíčeni jako někdejší okupanti.  Dokonce i od své babičky. Proto je Serhij neměl rád. Dokud se neocitl v jednom stanu s krymským Tatarem v praporu „Donbas“. Povídá, že změnil svůj postoj, když společně plánovali, jak osvobodí svou rodnou Ukrajinu od Moskalů.

O Židech ani lidech jiné národnosti si Serhij nikdy nic špatného nemyslel. „Víš, v našem praporu se nikdo na národnost ani neptal. Měli jsme jen přezdívky. Jména neznal nikdo. Začal jsem mít rád všechny národnosti, protože ve všech narazíme na dobré i na špatné lidi. Takže tyhle stereotypy jsou na hovno.“

Serhij mluví ukrajinsky, občas používá i taková barvitá slova, která nezná ani člověk ze západní Ukrajiny. Vypráví, že před válkou byl jako brouk nebo mravenec, který se šťourá a rýpe v zemi a táhne všechno domů. Měl dvě až tři práce. Nadprůměrný plat. Je ženatý, má syna a dceru, které neviděl od května. Když se začalo válčit, přestěhovali se do Kyjevské oblasti. V jeho domě teď hospodaří příbuzný, což je alkoholik, který se dal dohromady se separatisty a tropí tam výtržnosti.

Serhij o tom vypráví se skřípěním zubů a zatíná přitom pěst. Pravou. Levou zatnout nemůže, má zraněnou ruku a ani po několika operacích v ní nemá sílu. Dostal se pod palbu z granátometů u Ilovajsku. Měl přetrženou tepnu. Ruku má celou zmrzačenou od šrámů. Říká, že je dobře, že mu ji vůbec zachránili, chystali se ji totiž amputovat.  Tiskne mi ruku „vší silou“, mně to však připomíná dotek dítěte.

„Jak tě ty události změnily?“

„Materiální věci pro mě ztratily význam. Teď mě zajímají především obecně lidské otázky.“

„Bojíš se něčeho?“

„Strach se s každým bojem zmenšuje.“

„A teď se něčeho bojíš?“

„Bojím se, že Ukrajina přestane existovat. Víš, mám takovou utopickou představu, že všichni ukrajinští vlastenci opustí území Doněcké a Luhanské oblasti, pak tam přijde naše armáda a ten zbytek z ukrajinského území vyžene. A ti, co chtějí do Ruska, ať si jdou, ví, kde jsou hranice. Tak o tom se mi zdá. Ve snech bojuju. Bráním svoje rodné město a osvobozuju ho od separatistů.  Nevolám: „Mami! Vybuchla mina.“ Já jako jediný hrdina osvobozuju Doněckou oblast. Vidím svou továrnu, pobíjím všechny separatisty, jako nějaký nepřemožitelný superman. Vždycky se dívám nepříteli do očí.“

„Jaké jsou ty oči?“

„Takové.“ Serhij zmlkne a dlouze se na mě zadívá skelným pohledem. „Víš, po tolika měsících, kdy jsem žil bok po boku separatistů, mi prapor „Donbas“ připadal jako úplně jiný svět. Od března se v Doněcku nedá sledovat ukrajinská televize. Když nám vypnuli televizní stanice, díval jsem se na Rossija 24. Sledoval jsem události (tehdy jsem neměl ani kabelovku, ani internet, právě jsem se nastěhoval a nestihl jsem si to zařídit). Mám ale „očkování Stepana Bandery“ proti ruské propagandě, neboj. Všiml jsem si zajímavé věci: člověk se dívá na Rossija 24 a hned následující den separatisté informace odtud vydávají za své vlastní myšlenky a přesvědčení. A přitom ještě včera měli jiný názor. Jsou opravdu jako zombie.

Jejich hlavní argumenty spočívají v tom, že přijdou banderovci a všechny tady podříznou. A já jsem pro ně mezinárodní terorista. Takže moc mě těší. Obecně ale nemají ani argumenty, ani logické odpovědi. Když s nimi začínáte diskutovat a všechno jim vysvětlovat krok za krokem, mají jediný argument – „Běž do prdele“.

Představ si, že v dílně pracuje 45 lidí. Čtyřicet z nich jsou separatisti, tři sice mají proukrajinské postoje, které ale otevřeně nehlásají, jeden je neutrální a jeden je otevřeně proukrajinský. A to jsem já.

Podle mě je hlavním důvodem podpory separatistů ekonomická otázka. Kdyby u nás byly vyšší platy než v Rusku, tak by se otázka o nějakém připojení ani nevyskytla. Jsou to chudáci.  Jde jim jen o kus žvance. Ale to se týče jen Doněcku a velkých průmyslových měst. Na vesnici lidé mluví ukrajinsky a nijak Rusku nefandí. Ti, co se rukama hrabou v zemi, jiný stát nechtějí. A ti, co stojí u ponku a zajímá je jenom salám a výplata, ti by klidně za šišku salámu prodali i svoji vlast.  

Promiň, víc ti toho říct nemůžu. Nemůžu vyprávět o živých, protože to pro ně může být nebezpečné.  Ale povím ti o mrtvých:

„Přezdívka Bang. Mladý kulometčík, do armády vstoupil dobrovolně. Sloužil v ozbrojených silách Ukrajiny. Hezký, silný, odvážný. Bylo mu 21. Skončil s utrženou hlavou.

Přezdívka Jacyk. Velitel. Když jsme byli v obklíčení, došly nám náboje. Já jsem odjel 21., a 25. je obklíčili. Sám odešel na vyjednávání, nikoho jiného tam neposlal. A už se nevrátil.

Přezdívka Ulybka[1]. Byl jsem vůči němu tak trochu předpojatý, měl velmi výrazný moskevský přízvuk. Trochu jsem si z něj utahoval a říkal jsem mu „špehoun od separatistů“. Když jsme šli do útoku, byl jediný, kdo si všiml ostřelovačů v okně a vykřikl: «Támhle jsou!». Šli jsme ve stínu, separatisté nikoho kromě něj neviděli. Varoval nás a oni ho zastřelili… A byl to Rus.“

Serhij se začíná třást, vytryskne mu několik slz. Ovládne se, ale hlas se mu stále chvěje.

„Přezdívka Rejder. Zahynul v boji u Karlivky. Účastnil se Majdanu, byl zraněn během bojů v Hruševského ulici. Viděl jsem jeho rány – nohy měl pořezané od střepin.

Skif. Člověk, který prošel celý Afghánistán. Když byl v Afghánistánu, v brigádě pod jeho velením nezemřel jediný voják. U Ilovajsku ho zabila kulka ostřelovače.

Přezdívka Matvěj. Další Rus, ze Sibiře. Dvoumetrový chlap. Náš první náčelník štábu. Zahynul v boji u Karlivky.

…Je jich hodně. A jestli nás nová vláda na Ukrajině podrazí, tak ti politici z ní skončí, nepřežijou to. Jestli s tím něco neudělají a neproběhne lustrace, skončí v popelnici jejich hlavy.“

Serhij mě prosil, abych poděkovala lékařům z oddělení cévní chirurgie z Nemocnice akademika Mečnikova v Dněpropetrovsku a dobrovolníkům. Bez dobrovolníků bychom neměli Celox pro zastavení krvácení: „Byl jsem zraněn kolem půl deváté ráno, do nemocnice v Dněpropetrovsku jsme se dostali až v deset večer. Ruku jsem měl černou, chtěli mi ji amputovat. Rád bych poděkoval šikovným doktorům z cévní chirurgie z Nemocnice akademika Mečnikova v Dněpropetrovsku. Nebýt jich, zůstal bych bez ruky. Nezapomeň to tam napsat.“

Hladový

Mykola z Volyně nemá jizvy – rány má uvnitř. Výbuch miny ho odhodil několik desítek metrů daleko, byly poškozeny vnitřní orgány. Nemůže jíst. Po pokoji chodí s „kapačkou“, pomocí níž se mu do organizmu dostávají potřebné látky v podobě bílé směsi. Je vysoký, hubený, má výrazné kruhy pod očima. Byl v ruském zajetí.

„Kolem oběda mi zavolali z vojenského velitelství, abych se k nim do půlnoci dostavil,“ vzpomíná Kolja na to, jak byl povolán. Mluví tichým a slabým hlasem, jako by ze sebe každé slovo vydechoval. „Tak jsem přijel. V poledne jsme odjeli do Volodymyra, odtud do Rivna, Mykolajiva, pak do Dačna – a dál na východ. Jsem jinak soukromý podnikatel, z vojenské přípravy jsem měl za sebou jen vojenský kurz v rámci univerzity. I když ani ti, co  vstoupili do armády dobrovolně, nemají žádný zvláštní výcvik. Ale okolnosti nás donutily se to naučit. Bojovali jsme na místech, jako je Varvarivka, pak vesnice Nyžně, Starobeševe, potom mezi Ilovajskem a Metalistem. 24. srpna jsme se dostali do obklíčení.  Začali nás bombardovat.  Od 24. do 29. srpna nás dvakrát za den ostřelovali ze samohybných děl.“ 

Mykola na to nechce vzpomínat ani o tom vyprávět. Je vidět, že každá taková vzpomínka jeho stav ještě zhoršuje. Dokážu z něj vytáhnout jen pár slov o tom, jak byl v zajetí u regulérní ruské armády. „Chovali se k nám dobře, dávali nám najíst,“ povídá Kolja. „Bylo to u Novokaterynivky. Zraněné ukrajinské vojáky doslova hned další den vrátili, aby mohli být ošetřeni.  Byli jsme tam v poli za takovým pahorkem, ani nás nesvázali, chovali se k nám dobře. Byli to ale Rusové, ne separatisté. Měli rozlišovací znaky: nášivky, vlajku. Dávali nám vodu, krmili nás, nemučili nás. Dostávali jsme od nich potravinové balíčky. I když sami toho moc neměli. Vyprávěli, že jsou tady, protože dostali rozkaz. Byli to obyčejní kluci, stejní jako my. Mohlo jim být kolem dvaceti, ale byli tam i starší – kolem čtyřicítky.“ Mykola vypráví, že podle toho, co mu povídali jiní, je mnohem lepší  ocitnout se v ruském zajetí než v zajetí separatistů, protože ti jsou krutí a nelidští. „Povídá se, že mohou člověka surově mlátit, mučit, vytloukat z něj informace.“  

Měli nám poskytnout cestu k ústupu. Ale neposkytli.

Bez obličeje

Vadym nemá obličej. Téměř.  Jako když si vezmete kus modelíny a vší silou do ní prstem uděláte rýhu – zůstane vám tam taková „promáčklina“. Vadym nemá nos, má rozdrcené čelo, popálený hrudník a nohy. V srpnu, dvacet kilometrů od Ilovajsku, Vadyma zasáhla 120 milimetrová minometná střela.  Po dopadu vyrazila v budově za nimi všechny dveře a střecha budovy se zhroutila. Vadym kryl odchod dalších vojáků z Ilovajského kotle.

„Z nohy mi vylezla kost a maso, tak jsem to nacpal rukou zpátky,“ chladnokrevně a klidně vypráví Vadym. „Ty sám?“ ptám se ohromeně. „No a kdo jako,“ pokračuje Vadym. „Než by přišli doktoři, mohl jsem vykrvácet. A já, jak sama vidíš, jsem si dovezl i nos i tvář,“ snaží se dokonce žertovat voják. „Utrhlo mi to nos a pravou tvář. Zvedl jsem je ze země a přilepil zpátky. Aby vůbec měli co přišívat.“  

Má za sebou 13 operací, několik ho ještě čeká. Nelituje toho, že se ocitl na východě.

V armádě slouží od svých 17 let. Ještě asi v deváté třídě se rozhodl, že se stane vojákem, a dělal všechno pro dosažení svého cíle. Střední školu vystudoval s vyznamenáním, vysokou školu s červeným diplomem. Začínal jako kadet a postupně získal všechny hodnosti až po zástupce velitele praporu, byl převelen do hlavního velení. Má právnické a ekonomické vzdělání. Narodil se ve městě Zoločiv.  

Je přesvědčen, že za situaci v zemi je odpovědná vláda: „Naše vláda to dopustila. Ale aby došlo ke změnám, aby se s tím něco udělalo, musí každý začít u sebe. Existuje jedno přísloví: ‚Čisto není tam, kde se uklízí, ale tam, kde se nedělá nepořádek‘.“ A dokud se člověk nenaučí vyhazovat nedopalky do koše, a ne na zem, nebude tady nic. Nejjednodušší je házet vinu na někoho jiného. Všichni viděli, že se tam schyluje ke konfliktu. Všichni vyčkávali; vznikla jiskra, schylovalo se ke konfliktu, který začal doutnat, a vzplanul oheň. A když už se změnil na velký požár, chopili jsme se hasicího přístroje a běželi jsme ho hasit, místo abychom prstem uhasili jiskru. Neudělali jsme nic pro to, abychom konfliktu předešli. Vláda z něj těží. Profitují z něj výrobci zbraní. Dodávají se zbraně a léky. “ 

Separatismus Vadym považuje za projev menšiny. Stejně jako Majdan. „Pamatuju si na ten den, jako by to bylo dneska. Po práci jsme pili kafe, když se konala ta pokojná demonstrace, která byla předem ohlášená, byla oficiální. Náměstí byla uzavřená, silnice zatarasené, aby z toho davu náhodou někdo nespadl pod auto. Aby nedošlo k žádným provokacím. Velitel z Ministerstva vnitra a organizátor demonstrace se dokonce vzájemně oslovovali jménem.“  Vadym na Majdanu byl – na opačné straně[2]. Byl nasazen na Chreščatyku i v Institutské ulici. Vypráví, že 29. listopadu[3] zmlátili studenty, protože svou roli tu sehrály emoce: „Lidé byli umoření. Stáli tam několik dnů v zimě, byli vyčerpaní. A po vydání rozkazu zafungoval davový instinkt. Několik lidí vybuchlo a další už je prostě následovali. Myslím, že tak to vzniklo. Nikdo vám nedá rozkaz, abyste někoho surově mlátil hlava nehlava…”

Vadym jako voják potvrzuje, že neví, zda proti demonstrantům na Majdanu stáli jenom Ukrajinci. S výjimkou únorových událostí[4]. „Myslím, že když se začalo střílet do davu, byla tam už i nějaká třetí síla. Chceš, abych ti řekl, kdo střílel na demonstranty? Řeknu ti to, ale nejdřív mi řekni ty, kdo střílel na kluky z mojí jednotky. Jenom z mého oddílu zabili dva. Bylo jim osmnáct. Nastoupili základní vojenskou službu. Odsloužili tři měsíce. Jeden dostal kulku do krku, druhý do hlavy. Co k tomu dodat? Jeden zemřel hned, další cestou do nemocnice. Přivezli jsme je, koupili rakev a odvezli je rodičům. Oba byli z Černihovské oblasti. A nešlo o žádné Molotovovy koktejly, ale o devítimilimetrové kulky z pistole Makarov. Tyto kulky způsobily celkem 21 zranění. A to mluvím jenom o své jednotce. Dohromady bylo zraněno přes jeden a půl tisíce příslušníků bezpečnostních složek. A teď si představ, že vedle tebe padají k zemi dva mrtví  lidi, co asi budeš cítit vůči té opačné straně? Nenávist narůstala. Nebyla to volba těch chlapců, jenom plnili rozkaz.” Vadym povídá, že je jedno, kdo je u vlády – Kučma, Juščenko, Janukovyč nebo Porošenko. Rozkaz je rozkaz. „Plnili jsme svoji povinnost.” Ptám se, jestli se jenom bránili. „Čím jsme asi mohli útočit?” diví se Vadym. „Gumovým obuškem? Ten je ti celkem na nic. Člověk tam stojí a mává jím kolem sebe, jinak mu prostě rozbijí hlavu. To je celé.  Umělohmotné přilby, co jsme měli, praskaly jako ořechová skořápka.“

„Vznik Nebeské setniny byla tragédie, teď už je z ní tisícovka. Jak jí budeme říkat – Nebeská tisícovka?“ říká ironicky Vadym. „Nebeských deset tisíc? Nebeských sto tisíc? Všichni vyšli do ulic kvůli asociační dohodě, a nakonec z vězení pustili Juliji Tymošenkovou. Evropský soud ji uznal vinnou, ale u nás ji pustili z vězení… Co má Tymošenková společného s asociační dohodou? Taky si myslím, že se musíme sbližovat s EU. Že musíme vstoupit do NATO. Ano, chápu, že v takovém případě budou naši vojáci bojovat na územích cizích států, účastnit se mírových misí. Ale naši tam i beztak jezdí. A to za mnohem menší peníze a bez sociální ochrany. Musíme se rozvíjet a ne ustrnout na místě. Pokud se staneme součástí Evropy, bude to velký krok kupředu. Sám sebe považuju za Evropana.  Do Evropy jsem se poprvé dostal v roce 1992 a už tehdy jsem viděl rozdíl. Jedna věc jsou lidské ambice a něco jiného je konat svoji povinnost. Když se každý začne chovat podle svých ambicí, nebude to demokracie, ale  anarchie. Já jsem pro zákonný způsob řešení problémů. Když mě mlátí holí po hlavě, má to snad být záruka naší evropské integrace? To opravdu nevypadá jako první krok do Evropy. Když najeli bagrem do davu a vojákům zpřelámali nohy, to měla být cesta do Evropy?“

Když jsem Vadymovi vysvětlovala, že se neví, kdo to udělal, reaguje zlostně: „Promiň, taky bych mohl říct, že demonstranty mlátili provokatéři. Jestli jste něco zorganizovali, tak za to neste odpovědnost. Mějte to pod kontrolou. A pokud to neumíte, zatleskejte si a běžte domů. Naši kluci skončili se zlámanýma nohama, jeden o nohu dokonce přišel, museli mu ji uříznout. Ať někdo přijde a řekne rodičům: „Anno Ivanivno, já můžu za to, že vašemu synovi uřízli nohu. My jsme se jenom strašně moc chtěli dostat do Evropy.“ Všechno musí začít u vlastní odpovědnosti. U toho nedopalku, který se musí vyhodit do koše.“ 

Vadym je unavený. Všechno ho pálí.

Jdi, rabótaj

„Vidíš tady, na fotce. To jsem já.“  Saša ukazuje prstem na muže ve vojenské uniformě, který drží samopal a váží dvakrát tolik. „Ano, hodně jsem zhubl, ale co sis myslela, že máme ve válce pětihvězdičkový hotel? Hvězdičkový sice byl, ale jenom proto, že jsme spali v děravých stanech a v noci jsme opravdu mohli skrz ně pozorovat hvězdy. Často jsme byli o hladu, protože od státu jsme dostávali jenom šproty v rajčatové omáčce a nějakou kaši.“ Oleksandrovi z 25. brigády výsadkářů je 37 let a během pěti měsíců zhubl přes  patnáct kilo. Před válkou pracoval ve společnosti  Arcelor Mittal, která se dřív nazývala Kryvorižstal. Doma ve městě Kryvyj Rih na něj čeká žena, tchýně, otec a pětiletý syn Dmytro.   

Na fotografii, kterou mi Saša ukazuje, je celá četa – dvacet lidí stojí před  tankem, někdo se dívá na nebe, někdo se usmívá. Saša ukazuje: „Tady ten vlevo a tenhle umřeli, a taky tenhle, tenhle a tenhle, a ten taky, tihle dva  utekli, a  tady ti – ani  nevím. Dohromady nás zůstalo míň než polovina.“

24. března byl Oleksandr povolán do armády a 27. března už byl v Doněcké oblasti, v Amvrosijivském okrese. „Náš úkol spočíval v tom, že jsme čekali na nepřítele. Na koho? Na zelené mužíčky, na Rusy. My jsme ale čekali, že přijede ruská armáda, zatím ale dorazili speciálně vycvičení lidé, kteří poštvávali místní proti nám. Začali se tam objevovat křiklouni, kteří řvali, že „Rusko je síla!“. A ti, co jsou pro Ukrajinu, mlčí, protože je můžou zabít, přijít v noci a zastřelit je.“

„Myslíš tím uskupení separatistů?“

„Myslím, že jsou to zločinci, kteří vyšli z vězení a dali se dohromady – utvořili bandu, zvolili si vůdce a teď křičí, že jsou pro DLR. A jsou tu i vycvičení lidé, které sem poslali, a ti se zabývají podvratnou činností – poštvávají lidi proti ukrajinské armádě. Například ty babičky, co chodily na mosty s ikonami a nenechávaly ukrajinské vojáky projít. Myslím si, že spousta z nich to dělá pro peníze. Když ale začnou nepokoje, všichni se chovají jako stádo. Dav pohlcuje i ty, kteří jsou proti.“ 

Znovu se Saši ptám, zda místní skutečně separatisty podporují. „Jasně že ano. Protože za nimi chodí lidé a povídají jim ty ‚správné věci‘. My jsme ty separatisty viděli. Vyvolávali ve vesnici nepokoje se slovy: ‚Kluci, vzdejte se. Přidejte se na naši stranu. Přijdou sem zelení mužíčci a všechny povraždí.‘ Víš, co je nejhorší? Nikdo se ani nesnažil je zadržet. Pokaždé dorazila naše statečná policie, promluvila s nimi a odjela. Jsem vcelku přesvědčen, že tohle všechno by se nestalo bez podpory ze strany vlády a policie. Sama o sobě by se taková myšlenka neujala. Všechny nepokoje dříve či později utichnou.”

„Zůstaly ti nějaké vlastenecké pocity?“

„Po tom všem – už ani nevím. Nejprve jsem necítil nějaké vlastenectví, měl jsem jen pocit, že musím bránit svou vlast. Cítil jsem se jako obránce. Ptají se mě: «Jsi hrdý na to, že jsi šel bránit Ukrajinu?» Povídám: «Ne.» A proč ne? Vždyť jsi to mohl odmítnout. Já si ale nemyslím, že když žena připravuje jídlo, tak je na to přímo hrdá. Je to prostě něco, co jsem musel udělat. Byla to moje povinnost.“

Saško říká, že ničeho nelituje – přeci jen zůstal naživu a může se léčit v Německu. Spousta jeho přátel se léčí v Oděse, vybírají tam peníze na jednoho z našich, aby mohl jet do Izraele, protože potřebuje operaci páteře.    

Sám Oleksandr má dvě střelná a jedno střepinové zranění. Všechna se zlomeninami. Už podstoupil transplantaci kůže. Čeká, až se rána zahojí, pak mu spojí kost a budou na ní dělat další zákroky. Lékaři říkají, že je všechno v pořádku.  Sašovi se stýská po domově.

Všechno se odehrálo v Šachťorsku: „Šli jsme na pomoc nějaké četě, která se dostala do obklíčení, ale sami jsme byli obklíčeni žoldáky a separatisty. Bylo to hned poznat. I když mezi nimi byli i ‚naši‘.“

„Komu říkáš ‚naši‘? 

„Ruská armáda a žoldáci organizovali nepokoje. Pak ale ustoupili do pozadí, už bojovat nemusí. Protože si najímají různé nezletilce. Ptáme se jich: ‚Proč ses dal k separatistům?‘ Povídá, že všichni z vesnice šli bojovat, tak šel taky. ‚Chápeš, že za dva tisíce hřiven jdeš vraždit lidi, a ne kopat zahradu?‘ Odpovídá, že takhle o tom nepřemýšlel. Dva tisíce hřiven měsíčně. Jsou tam dvacetiletí kluci, některým bylo kolem třicítky. Protože nemají práci: Mamka mi už lezla krkem, dokola do mě hustila, proč pořád sedím doma, že mě má na krku, ať si najdu rabótu.’“

A tak šli.

[1] Česky „úsměv“

[2] Za „opačnou stranu“ na Majdanu bývá často označována policie a další ozbrojenci (mzj. později rozformovaný zvláštní oddíl „Berkut“, jehož příslušnicí byli  obviněni z vražd demonstrantů na  Majdanu.  

[3] 29. listopad 2013 se považuje za začátek revoluce – v noci proběhl krutý zásah oddílu „Berkutu“ proti pokojné studenstké akci.

[4] Vyvrcholení revoluce 19.-21. února 2014, kdy na Majdanu proběhly masové vraždy demonstrantů. Oběťmi ostřelovačů a policejních oddílů se stalo více jak 100 demonstrantů, tzv. „Nebeská setnina“. Únorové vraždy na Majdanu dodnes nejsou objasněny. Jedna z hlavních teorií vyšetřovatelů spočívá v tom, že ostřelovači, kteří vraždili na Majdanu, byli posláni do Kyjeva z Ruska.