Prostá hudba smrti

Přeložila Galina Babak

Srovnáme-li hudbu, která vznikala v Sovětském svazu během druhé světové války, s tou, jež byla vytvořena v pozdějších letech v rámci ritualizovaného vzpomínání na válku, ukáže se, že písně válečných let se od těch pozdějších, skládaných proto, aby připomínaly a oslavovaly domnělé válečné hrdinství, zásadně liší. Postrádají heroický patos, jsou to písně spíš civilní a zcela nehrdinské.

Letos bude stoleté výročí konce první světové války. Na Youtube jsem narazil na hudbu z těch dob. Hudba doprovázela filmový týdeník: v doprovodu bezstarostné polky, valčíku, občas pochodu (někdy dokonce i foxtrotu) šli lidé v dlouhých kabátech do útoku, hnili v řídkém blátě okopů, stříleli z monstrózních děl, vařili si v krytech polévku, sem tam se usmívali, tancovali a jednou si dokonce zahráli fotbal.

Mělo to zničující estetický dojem: s artefakty doslova nasáklými nejčistší absurditou, Absurditou Zla, se ve svém životě setkávám jen výjimečně. To nejstrašnější – jak mi při sledování těchto videí připadalo – bylo to, že lidé z let první světové války neviděli nic zvláštního ve spojení podobných písní s běžícím pásem smrti, který se rozjel 1. srpna 1914. Soundtrack i smrt byly zvlášť.

Obrazový záznam smrti doplňoval zvukový doprovod, který ji měl učinit přijatelnou, ba dokonce snesitelnou. Aby učinil snesitelným svět, sestávající ze smrti. Je zajímavé, že ve všeobecné paměti se z tehdejších písní a hudby nezachovalo skoro nic, samozřejmě kromě Lily Marlen, která z první světové války přešla rovnou do té druhé. Nezapomínejme ale, že Hans Leip v roce 1915 složil jen text, zhudebněný až v roce 1938.

Milosrdný soundtrack války

Válku – zvlášť takovou, jako byly světové války minulého století – psychologicky nelze vydržet bez milosrdné drogy popové kultury. Smrt vylučuje možnost s touto realitou žít, pokud tedy nejste filozof. Převážná většina světového obyvatelstva filozofy není, a války se v našem světě vedou často, takže průmysl vojenského populárního umění, zejména vojenská popová hudba, pracuje prakticky bez přestávky. Čím silnější popkultura je, tím rozsáhlejší je i průmysl.

Zkušenost se soundtrackem první světové války mne donutila, abych se zamyslel nad soundtrackem k druhé světové válce, zejména k Velké vlastenecké válce. Patřím k poslední sovětské generaci, jíž se vojenské písně pevně usadily v hlavě. Pro ty, kteří se narodili řekněme v roce 1969 nebo 1975, představují písně Velké vlastenecké války, „písně Vítězství“, fanfárový a oficiózní Děň pobědy (Den vítězství), píseň od Davida Tuchmanova z roku 1975, spojená s neodmyslitelnými břichatými zpěváky v neforemných uniformách, a důvěrná, intelektuálská, soukromá hymna Bulata Okudžavy Bělorusskij vokzal (Běloruské nádraží) z roku 1970, hraná na kytaru.

Jinými slovy, ti sovětští lidé, kteří se narodili po mně, viděli válku skrz kaleidoskop pozdně sovětské dialektiky „nového oficiózního“ a „nového soukromého“, až nakonec, dvacet let po rozpadu SSSR, slily nové generace, které se v tom už nevyznaly, všechno do jedné směsice. Nemůžu se chlubit tím, že by se mi v šesti letech Okudžavova píseň Bělorusskij vokzal líbila, ale vynořila se v mém zorném poli v okamžiku, když už bylo poměrně hustě osázené staršími písněmi – nikoli „písněmi o válce“, ale „válečnými písněmi“, jež vznikaly nebo se hrály v letech 1941 až 1945.

Za přirozený a jedině možný soundtrack Velké vlastenecké války jsem v té době považoval písně jako Slučajnyj vals (Náhodný valčík), Bombardirovščiki (Bombardovací piloti), o něco později Ťomnaja noč (Temná noc). Okudžava a Tuchmanov do této zvukové krajiny jen přidali moderní barvy.

Popkulturní Den vítězství

Ale to je můj osobní příběh. Pokud jde o historii pozdně sovětské společnosti, došlo k podivné záměně. Sovětská masová kultura, která ostatně byla – kromě programu hromadné bytové výstavby – jediným skutečným úspěchem Brežněvovy éry, v období 70.–80. let téměř zcela nově vytvořila obraz paměti.

Všechno, co sovětský člověk potřeboval vědět o své zemi, její historii, jejích perspektivách, jejích vztazích s vnějším světem, o svých osobních zkušenostech, rodině, sexu, práci, ekonomice, pití, volném čase, sportu – to všechno mu masová kultura té doby nabízela.

Masová kultura byla ideologická (filmové epopeje o straně, písně o BAMu a „mladém Říjnu“ a tak dále), byla „lidová“, počínaje seriálem Těni isčezajut v polděň (Stíny mizí v poledne, 1972) a konče Gajdajovými komediemi, počínaje televizními humoristy po Allu Pugačovovou a Vladimira Vysockého, byla ale i intelektuální – to, co se v angličtině jmenuje middlebrow – počínaje Rjazanovovými a Danělijovými filmy a písněmi Okudžavy, knihami Pikula a Orlova, básněmi Vozněsenského a Achmadulinové konče.

Dokonce i samizdat, kulturní podzemí a kultura emigrace přispěly k výstavbě obrovské budovy pozdně sovětské popkultury; můžeme připomenout Vilena Willi Tokareva, Arkadije Severného, Borise Grebenščikova, Juza Aleškovského, Josifa Brodského a další. V průběhu patnácti až dvaceti let Brežněvovy vlády a za jeho krátkodechých nástupců vytvořila sovětská společnost vlastní obraz všeho, co ji zajímalo a čím žila. Tento obraz je v jistém smyslu dosud živý a stále má na vědomí postsovětského člověka vliv, jen ho z nějakého důvodu neoznačují za „sovětský“, ale za „ruský“. Spočívá v něm jediný skutečný význam jedovatého slovního spojení „ruský svět“. Není „ruský“, ale „pozdně sovětský“.

Lidská katastrofa Velké vlastenecké války, nešťastná událost hromadné smrti, ustoupila do pozadí, neboť ji zastínila novější kulturní produkce, která ji situovala do podoby popkulturní výpovědi, poskytla jí nový jazyk a udělala z ní Den vítězství. To, co kvůli nevýslovnosti prožité hrůzy nelze vyslovit, bylo v důsledku znovu vynalezeno jako událost, již můžeme docela dobře popsat různými triumfálními způsoby.

Dokonce i fakt, že Den vítězství, se všemi jeho vojenskými, vzpomínkovými a ideologickými rituály, se začal slavit až v roce 1965 (9. květen byl za Stalina dnem pracovního klidu pouze tři roky, od roku 1945 do roku 1948, poté byl  zrušen), vypovídá o tom, že Velkou vlasteneckou válku začali „znovuvytvářet“ dvacet let po jejím skončení. Zejména její zvukovou krajinu, její soundtrack. Ti, kteří se narodili ještě před první oficiální oslavou Dne vítězství (nebo na oné časové hranici), zachytili zbytek předchozího světa, kde válka byla jen částí, byť třeba jednou z nejhorších, totálního utrpení, které lidé na území Ruské říše a SSSR zažili v první polovině 20. století.

Civilní písně o válce

Když jsem zhlédl filmové týdeníky z první světové války a prozkoumal její zvukovou krajinu, dokázal jsem se s odstupem podívat na ty „válečné písně“, které mi hrály v hlavě, na skutečné písně, ne na ty, složené v dobách Brežněva. A pochopil jsem. Sovětské písně z let 1941–1945 byly většinou psány proto, aby skryly, zahalily okolní dění. Na této jejich funkci není nic špatného, naopak, jedna z hlavních věcí, která zachraňuje náš svět, je „útěcha z umění“. V těch písních se o samotné válce moc nemluví. Jejich náměty jsou propletencem obyčejných pocitů obyčejných lidí, kteří se ocitli v neobvyklých situacích; jsou to písně o naději, že nelidské okolnosti skončí a všechno se vrátí do vyjetých kolejí. Nejsou to heroické písně, spíš písně civilní, buržoazní, dokonce měšťácké.

Soundtrackem Velké vlastenecké války jsou písně o sentimentálních myšlenkách a intimních pocitech. Není v nich žádný patos, téměř žádné „my“. Podivný paradox spočívá v tom, že právě tento druh hudby doprovázel nejnelidštější, nejnehumánnější, nejodosobněnější válku v moderní historii lidstva.

V masových hrobech na bojištích, v odpadních jámách strašlivých táborů a na hřbitovech věznic ležely mrtvoly milionů lidí, kteří byli zbaveni práva na individuální lidský život (včetně práva na strach ze své vlastní smrti), ale nad vší tou hrůzou se nesly písně o tichých rodinných, milostných radostech, o domově a rodině, o právu být sám sebou, užívat si života a neumírat kolektivně (s národem a třídou), ale soukromě. Vojáci ve skutečnosti umírali za to, nikoliv za vítězství komunismu anebo triumf tyrana. Je v tom strašlivá ironie. Hlavním omylem 20. století je to, že lidé doufali v jedno a umírali za něco úplně jiného.