V průběhu posledních let se Ukrajina stala prostorem informační války. Jeden z nejrozšířenějších stereotypů, který se o Ukrajině po Majdanu šíří, je údajný pravicový radikalismus tamních politických elit a obecná radikalizace společnosti. Jakousi vlajkovou lodí tohoto procesu se stala postava Stepana Bandery, kontroverzního vůdce ukrajinských nacionalistů v období 30-40. let. Bandera je dnes nejenom hrdinou řady fake news z Ukrajiny, ale i příčinou mnoha mezinárodních politických skandálů. Polsko a Ukrajina, kdysi spřátelené země, dnes zápasí o své dějiny. A nezdá se, že by aspoň jedna strana hodlala v nejbližší době ustoupit.
„S Banderou Ukrajina do Evropy nevstoupí,“ prohlásil už před rokem Jarosław Kaczyński, předseda polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) na setkání s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Tím odstartoval kolotoč vzájemných obvinění, ultimativních prohlášení a historických debat. Dějiny se staly předmětem diskuzí především mezi politiky, což samo o sobě není dobré znamení. Vztahy mezi Ukrajinou a Polskem se rychle dostaly na bod mrazu. Na historické otázky kolem druhé světové války mají Ukrajinci a Poláci naprosto odlišné odpovědi. V čem tkví problém?
Západní Ukrajina mezi válkami
Na konci první světové války prožila Ukrajina podobný příběh jako Československo. V Kyjevě byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika, na západních ukrajinských územích pak Západoukrajinská lidová republika. Později proběhlo i sjednocení těchto států. Na rozdíl od Čechoslováků ale Ukrajinci tehdy svůj boj o nezávislost prohráli. Zprvu diplomaticky, když nedokázali přesvědčit západní země o nutnosti existence ukrajinského státu. Později i vojensky – několikaletá válka skončila porážkou ukrajinského osvobozeneckého boje. V Kyjevě se zabydleli ruští bolševici, v západoukrajinském Lvově naopak Poláci. Západ v podstatě neměl námitek.
Západní Ukrajina – Halič a Volyň – nesla vojenskou porážku a nezájem Západu těžce. Měla k tomu své důvody: mlčenlivý souhlas spojenců ponechat Halič Polsku byl v naprostém rozporu s principy, které na konferenci ve Versailles hlásal americký prezident Woodrow Wilson: právo na sebeurčení místního obyvatelstva bylo pošlapáno. Na území, o které se přetahovali Ukrajinci s Poláky, byla většina obyvatelstva etnicky ukrajinská – podíl Ukrajinců dosahoval až 65%. Ukrajinci se cítili být ukřivděni i kvůli tomu, že Polsko fakticky ignorovalo své závazky ohledně práv národnostních menšin. V roce 1922 Ukrajinci bojkotovali volby do polského Sejmu. Následující rok byla Halič na základě rozhodnutí konference rady velvyslanců Společnosti národů definitivně připojena k Polsku.
Ukrajinci v Haliči a na Volyni se pomalu, ale jistě radikalizovali. Polsko bylo vnímáno jako nepřítel a polská vláda jako vláda okupantů. Mladá generace Ukrajinců žila v přesvědčení, že snahy o získání nezávislosti selhaly kvůli přílišné diplomatičnosti a toleranci. Pokud chceme nezávislou Ukrajinu, musíme jednat radikálně a drsně: „Okupantům musí hořet země pod nohama“. Mladí lidé se v průběhu 20. let seskupovali v různých nacionalistických organizacích, výraznou roli pro novou generaci Ukrajinců hrála skautská organizace Plast. Mezi nacionalistickými uskupeními během prvních let polské správy hrála prim Ukrajinská vojenská organizace (UVO) v čele s Jevhenem Konovalcem. V roce 1929 byla nahrazená Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN), která se později stane symbolem tvrdého boje za ukrajinskou nezávislost v meziválečném období.
Stepan Bandera, OUN a UPA
Slovy jednoho z pozdějších předáků OUN Stepana Bandery byl jejich cíl natolik posvátný, že by pro něj bylo možné a správné obětovat i miliony životů, bude-li to zapotřebí. Cíl měli jediný a jasný – nezávislou Ukrajinu. Kdo byl proti – ten byl nepřítel a měl být odstraněn. Ve 30. letech 20. století OUN sváděla nelítostný boj – oběťmi atentátů se stávali Poláci, Rusové, Ukrajinci i Židé. Národnost nehrála roli. Podstatná byla odpověď na otázku – na čí straně jsi?
V roce 1933 se krajovým vůdcem OUN pro Halič stal Stepan Bandera. Pod jeho vedením byly uskutečněny nejznámější atentáty: v říjnu 1933 byl ve Lvově zavražděn tajemník sovětského konzulátu Alexej Majlov. Tímto způsobem se OUN mstila Sovětům za hladomor na východní Ukrajině. Nejdůležitější ale byl atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. Ten byl zavražděn o půl roku později přímo v polské metropoli Varšavě. Je jasné, že polská strana nezůstávala Ukrajincům nic dlužna – od začátku 30. let v Haliči probíhaly „pacifikační“ akce – zátahy polských ozbrojených složek proti civilnímu obyvatelstvu. V ukrajinských vesnicích se oběti počítaly na desítky. Stručně řečeno – dnešní západní Ukrajina a tehdejší Małopolska Wschodnia byly v meziválečném období dějištěm nevyhlášené polsko-ukrajinské války. A symbolem této války se stal Bandera – pro Ukrajince byl hrdinou, pro Poláky nepřítelem a vrahem.
Blížící se světová válka se stala další kontroverzní kapitolou v dějinách ukrajinského osvobozeneckého boje. Ukrajinští nacionalisté se ocitli mezi dvěma nepřátelskými velmocemi a snažili se v této situaci manévrovat pro dosažení vlastních cílů. Křídlo OUN vedené Banderou se rozhodlo pro taktickou spolupráci s Německem. Z tehdejších vyjádření Stepana Bandery i Romana Šuchevyče je zřejmé, že vedení nacionalistického hnutí chápalo dočasnost tohoto spojenectví. Cíle, které před sebou Němci a Ukrajinci stavěli, se radikálně rozcházely. V možném útoku Německa na SSSR ale Ukrajinci viděli příležitost pro vznik samostatné Ukrajiny a podle toho se také rozhodli jednat.
Dva prapory ukrajinských nacionalistů, Nachtigall a Roland, byly před válkou cvičeny pod vedením důstojníků německého Abwehru. Bandera neskrýval, že tyto prapory vnímá jako základ pro budoucí ukrajinskou armádu, která měla být později využita pro boj za nezávislou Ukrajinu. V červnu 1941 prapor Nachtigall vstoupil společně s německou armádou do západoukrajinského Lvova. Události dalšího dne ukázaly, do jaké míry se představy Ukrajinců a Němců o budoucnosti Ukrajiny lišily. Ukrajinští nacionalisté vyhlásili 30. června 1941 ve Lvově Akt obnovení ukrajinské státnosti. To si ale německá strana nenechala líbit. Stovky aktivistů OUN byly zatčeny, část popravena a část putovala do vězení. Samotný Stepan Bandera byl zatčen a Němci s ním nějakou dobu jednali – žádali, aby Bandera odvolal vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Když odmítl, vůdce OUN(b) putoval do německého koncentračního tábora Sachsenhausen, kde pobýval skoro až do konce druhé světové války. Dva Banderovi bratři byli také zatčeni a později zavražděni v koncentračním táboře v Osvětimi.
Plán OUN selhal a Ukrajinu okupovali Němci. Tvrdé podmínky okupační správy a odvážení tisíců Ukrajinců na nucené práce do Německa vyprovokovaly novou kapitolu v osvobozeneckém boji Ukrajinců. Na přelomu let 1942-43 vznikly partyzánské oddíly, které se postupně spojily v jednotnou strukturu Ukrajinské povstalecké armády (UPA). UPA měla bojovat proti okupantům a podle toho, jak se měnila situace na frontě, válčila postupně proti Němcům, Polákům, Rudé armádě a agentům NKVD. Největších úspěchů UPA dosáhla pod vedením Romana Šuchevyče. Počet vojáků se odhaduje na 30 tisíc. Partyzáni se těšili sympatiím místního obyvatelstva a díky podpoře ukrajinského venkova pokračovali v boji až do poloviny 50. let.
Ve vztahu k UPA zůstávají nejčastěji probíraným tématem události na Volyni v roce 1943. V průběhu druhé světové války si na Volyň dělali nárok jak Ukrajinci, tak Poláci. Region se stal dějištěm boje „všech proti všem“ – Poláků, Ukrajinců, Rusů a Němců. Působilo zde velké množství nejrůznějších partyzánských oddílů, které se zdaleka ne vždy hlásily k jedné z „oficiálních“ stran. Vrchol vzájemného vraždění se odehrál v létě 1943 – tehdejší události vešly ve známost jako Volyňská tragédie nebo Volyňská řež. Názory historiků a politiků, kteří dnes hojně zasahují do dříve akademických debat, se diametrálně liší. Polská strana prohlašuje, že ukrajinští nacionalisté se dopustili na Polácích genocidy, případně etnické čistky. Ukrajina se brání tím, že prý šlo o ukrajinsko-polskou válku a poukazuje na to, že kromě desetitisíců obětí na polské straně v tehdejším konfliktu padlo i několik tisíc Ukrajinců. Problém je, že obě strany se odvolávají především na vzpomínky očitých svědků. Tato svědectví jsou však rozporuplná, protože s ohledem na národnost konkrétního svědka skoro vždy hájí svoji, „vlasteneckou“ verzi událostí na Volyni.
Antisemitismus a židovská otázka
Jakkoli šlechetné se mohly cíle ukrajinských nacionalistů zdát, je nepochybné, že z hlediska člověka 21. století vyvolávají jejich metody spousty otázek. Bandera a jeho stoupenci měli jediný sen a cíl – nezávislou Ukrajinu. Pro dosažení tohoto cíle byly dobré jakékoli metody – atentáty, diverze i politické vraždy. Pojem „teror“ ve slovníku předáků OUN rozhodně nechyběl. Jak OUN, tak i UPA byly jednoznačně radikální pravicové organizace. Přesto však není odpověď na jedno z nejčastějších obvinění vůči nim – antisemitismus – zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Není pochyb, že v jistých kruzích OUN a UPA antisemitismus existoval. Lze ale tyto organizace považovat za antisemitské? V dokumentech OUN se setkáváme s navzájem si odporujícími tvrzeními: Židé jsou na jednu stranu nepřátelé, na druhou stranu se tam zase můžeme dočíst, že antisemitismus je naprosto nepřípustný. UPA se dá považovat za vcelku kosmopolitní organizaci – v různých obdobích v ní fungovaly celé oddíly cizinců – Arménů, Gruzínců, Ázerbájdžánců a jiných národností. V UPA sloužili Rusové, ale i Židé. Postoje členů UPA vůči Židům dobře ilustruje příběh židovské holčičky Ireny Reichenbergové, která se v průběhu německé okupace Lvova skrývala v rodině velitele UPA Romana Šuchevyče a později právě díky němu uprchla gestapu a přežila holocaust.
Související
Myroslav Lajuk
Dějiny OUN a UPA jsou i nadále velice kontroverzní a stále nabízejí spousty nevyřešených otázek. V poválečném období se v sovětské historiografii dostalo každému, kdo se zapojil do nacionalistického odboje, nálepky „nepřítele vlasti“, „kolaboranta“ anebo rovnou „fašisty“. Jména předních činitelů ukrajinského osvobozeneckého boje zůstávala neznámá a de facto zakázaná až do rozpadu Sovětského svazu. Jednostranný výklad dějin se začal postupně měnit teprve poté, co Ukrajina vyhlásila v srpnu 1991 nezávislost. Do nové éry země vstupovala s obrovským odkazem mýtů a stereotypů o vlastních dějinách.
Do Evropy s Banderou nevstoupíte
Probíhající dekomunizace na Ukrajině a jistá propagace aktivit OUN a UPA, kterou vede Institut národní paměti v čele s Volodymyrem Vjatrovyčem, vyvolává na Ukrajině bouřlivé diskuze jak mezi akademiky, tak i ve společnosti obecně. Nejvýrazněji ale napětí stouplo v mezinárodních vztazích – odlišné názory na OUN a UPA způsobily prudké zhoršení vztahů mezi Ukrajinou a Polskem. Poláci vnímají obě organizace jako zločinecké a zodpovědné za genocidu Poláků na Volyni. Ukrajinci to popírají – byla válka a oběti byly na obou stranách.
Zmíněné prohlášení Jaroslawa Kaczynského před půldruhým rokem rozpoutalo kolotoč ostrých slov a politických projevů. Řadě ukrajinských historiků byl zakázán vstup na území Polska, ve Varšavě pošlapal poslanec polského Sejmu Robert Winnicki černorudou „banderovskou“ vlajku a Ukrajinci naopak zakázali vstup na své území několika polským politikům. Napětí vyústilo v novelu zákona o polském Ústavu národní paměti, který prošel Sejmem v únoru 2018. Spolu s ukrajinskými dekomunizačními zákony z roku 2015 dnes fakticky znemožňuje jakýkoli dialog mezi oběma stranami. Polský zákon totiž ukládá trestní zodpovědnost za „zpochybnění zločinů ukrajinských nacionalistů v letech 1924-1951“. Dekomunizační zákony, které byly v roce 2015 přijaty ukrajinským parlamentem, mají opačnou tendenci než ty polské. Na Ukrajině jsou nacionalisté z období druhé světové války uznáváni jako hrdinové. V Polsku stejné lidi označují za zločince. To znamená, že kdokoli, kdo se pokusí o vstřícný krok, fakticky poruší zákony své země.
Téma ukrajinsko-polského konfliktu za druhé světové války se stalo nejenom předmětem politických diskuzí, ale také výrazně rezonuje ve společnosti. Politici jenom přilévají olej do ohně. V roce 2016 polský režisér Wojciech Smarzowski natočil celovečerní film Wołyń o tragických událostech na Volyni v létě 1943. Film, který líčí Ukrajince jako brutální vrahy civilistů, se stal v Polsku hitem a posbíral nespočet místních filmových cen. Na Ukrajině byl zakázán a Volodymyr Vjatrovyč ho označil za „protiukrajinskou propagandu“. Útoky na pomníky a náhrobky ukrajinských vojáků v Polsku se již staly skoro běžnou záležitostí – nejznámější je případ několikanásobného zničení pomníku ukrajinských partyzánů v městečku Hruszowice na východě Polska. Občanská společnost na obou stranách ukrajinsko-polské hranice ale nezůstává stranou. Čím dál výrazněji zní hlasy intelektuálů jak polských, tak i ukrajinských, kteří volají po smířlivější politice z obou stran. Politici se ale, jak se zdá, domluvit nedokážou.
„Banderizace“ Ukrajiny ve faktech
Na to, že celý problém je v podstatě uměle nafouknutý, se ve svém nedávném článku pokusil poukázat kyjevský historik Oleksandr Zinčenko. Na obvinění polských kolegů z „budování kultu osobnosti Stepana Bandery“ Zinčenko zareagoval tím, že uvedl následující fakta:
- V průběhu let 2014–2016 neobsahoval žádný výnos prezidenta Ukrajiny zmínku o OUN, UPA či Stepanu Banderovi;
- V období 2015–2017 ukrajinský parlament odhlasoval tři dokumenty, které vymezovaly památná historická data a významné události. Celkem jich bylo 256 a jenom 9 z nich se týkalo nacionalistického odboje v období druhé světové války;
- V letech 2014–2016 nevydala Ukrajinská pošta jedinou známku a Národní Banka jedinou pamětní minci, která by se tematicky věnovala OUN nebo UPA;
- V rámci politiky dekomunizace na Ukrajině bylo přejmenováno více než 51 tisíc ulic, náměstí a měst. Jen 34 z nich bylo pojmenováno jménem Stepana Bandery;
Zinčenko svůj článek uzavřel jednoznačně: „Kult Bandery existuje jenom ve fantazii polských politiků. Nemůžeme se zříci něčeho, co neexistuje“.
Po revoluci na Majdanu a začátku rusko-ukrajinské války Ukrajina zahájila proces dekomunizace, což je rozsáhlá revize vlastních dějin. Na základě dekomunizačních zákonů byl odstraněn obří počet komunistických pomníků. Velmi důležitým prvkem se stalo znovuobjevování odkazu OUN a UPA – osvobozeneckého boje Ukrajinců během druhé světové války. Není pochyb, že se jedná o odkaz složitý a občas kontroverzní. Pro dnešní Ukrajinu je však veledůležitý. Slovy českého historika Davida Svobody: „Pro Ukrajince je úcta k UPA a také k meziválečným protagonistům bezskrupulózního boje za nezávislost, jako byl Stepan Bandera, stále aktuální, protože je ‚aktuální‘ i válka s ruskými okupanty, kterým se bůhví proč nesmí říkat jinak než separatisté. V době, kdy mají ukrajinské válečné oběti v evropských médiích stejnou váhu jako přejetí psa na okresní silnici, dodává symbolika Organizace ukrajinských nacionalistů a UPA ukrajinské společnosti kuráže a připomíná, že desetitisíce jejich bojovníků kdysi čelily přesile, odkázáni sami na sebe. Ostatně jen části společnosti – té, která ještě něčemu věří. … Podstatné je, že ti, kdo se dnes obracejí k jejich odkazu, si berou k srdci jejich étos, nikoli zločiny“.