Polský koncentrační tábor. Tři slova, která vyvolala nevídanou diplomatickou roztržku mezi Polskem, Izraelem a Spojenými státy. Tři slova, za která v současnosti podle nového polského zákona hrozí až tři roky ve vězení. Aneb jak se polský vnitropolitický vývoj srazil s vnitropolitickým vývojem v Izraeli a polská diplomacie dostala lekci jako vyšitou z příručky „tak se PR nedělá“.
Na začátku byla dlouhodobá snaha řešit chyby, mediální zkratky nebo záměrné zkreslování historie připisováním odpovědnosti Polsku za německé nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory. Země, která byla během druhé světové války jednou z nejvíce postižených, bývá paradoxně někdy označována za původce či spoluviníka holocaustu. Nechme stranou to, zda se se výraz „polské tábory smrti“ používá omylem jako zkratka a chyba prostě proto, že se dotyčné koncentráky nacházely na území dnešního Polska, nebo cíleně jako „protipolská kampaň a relativizace německé odpovědnosti za druhou světovou válku“, což je hlavní bod argumentace současné vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) i polských kulturních vyslanectví po světě.
Až do loňského roku s hloupými záměnami viníka Polsko bojovalo mravenčí diplomatickou cestou. Vytrvale upozorňovalo ambasády i konkrétní média a deníky na pochybení a ohrazovalo se. V roce 2014 poslalo 151 takových upozornění, o rok později už jich bylo přes 300 a mezi lety 2008-2015 celkem 913, z toho 105 případů ve Velké Británii, 17 případů na Slovensku a 14 v Německu. V roce 2012 se přeřekl i americký prezident Barack Obama a chyb v historii se dopustila celá řada renomovaných a velkých mediálních domů: namátkou americké televize ABC News a CBS News, ale i agentura Reuters, britský deník The Guardian nebo italská La Repubblica. V Česku k podobné záměně došlo naposledy v roce 2014 u popisku fotky v Lidových novinách.
Záměny se nevyhýbají ani médiím v Německu. Na konci roku 2008 Polsko pohrozilo významnému německému deníku Die Welt soudem za to, že v jednom článku použil obrat „polský koncentrační tábor Majdanek“. Majdanku, který se nachází na okraji třistatisícového východopolského města Lublin, dominuje komín krematoria. Nacisté tam cyklonem B vyvraždili nejméně 80 000 lidí. Při jeho návštěvě člověku v paměti nesmazatelně utkví mauzoleum a velká mohyla z lidského popela.
Loni na začátku listopadu soud v německém Koblenci poprvé nařídil kvůli použití výrazu „polské vyhlazovací tábory“ omluvu. Tu ale provázela značná nechuť německé televize. Před její sídlo pak zástupci polských nacionalistických kruhů přijeli s billboardem „Německé, nikoli polské tábory smrti“. Podobnou masovou reakci vyvolal spor i na sociálních sítích. Do toho se promítnul i vyhrocený politický zápas, který dobře ilustruje současný vztah Polska k Německu a přetrvávající válečné trauma. Politici polské vládnoucí strany PiS loni zároveň otevřeli téma válečných reparací za druhou světovou válku. Ačkoli polské vlády už dříve věc uzavřely, podle národních konzervativců Polsku náleží biliony.
S fašismem nemáme nic společného
Změna přístupu k problému „polských táborů“ nastala po nástupu strany PiS k moci. Pro partaj Jarosława Kaczyńského je nacionalismus, a tím pádem i pozitivní obraz Poláků jako výjimečného národa, jedním z hlavních politických témat a podobné urážení a poškozování dobrého jména země je tudíž absolutně nepřijatelné. Na čase tedy bylo přitvrdit a začít trestat, respektive vytvořit si takovou možnost. Umožnit to měla změna zákona o Ústavu národní paměti (IPN). Ten je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů a zkoumá zločiny nacismu a komunismu. O novele se mluvilo v průběhu roku 2016 a v červenci téhož roku pak dorazila jako vládní návrh do Sejmu. Tam pak v rámci polského legislativního procesu rok a čtvrt ležela u ledu.
Vhodným časem k jeho schválení se stal konec ledna. Předposlední lednový týden totiž polskou politikou zahýbala investigativní reportáž soukromé televize TVN. Jejím reportérům se podařilo se skrytými kamerami proniknout do neonacistické scény. Zaznamenali hajlování na koncertech „národovců“ i tajný lesní obřad slezského neonacistického sdružení Hrdost a nová doba, které slavilo narozeniny Adolfa Hitlera. Nechyběli na něm muži v uniformách SS a Wehrmachtu, hajlování, obří planoucí svastika, Hitlerova busta nebo dort s hákovým křížem poskládaným ze sušenek. Svědectví o fungování bizarní skupiny Hitlerových příznivců rozpoutalo širokou diskusi nejen mezi politiky, ale i mezi novináři. Televize TVN byla některými konzervativními novináři a politiky dokonce nařčena z toho, že si záměrně vybrala marginální extremistickou buňku, aby poškodila obraz Polska a zemi vykreslila jako líheň vyšinutých radikálů, kterým má svědčit vláda Práva a spravedlnosti.
Takové úvahy navázaly na listopadový Pochod nezávislosti, který se na státní svátek Dne nezávislosti konal loni 11. listopadu v centru Varšavy. Pochod za „Boha a vlast“ vzbudil očekávatelné mezinárodní pohoršení. Agentury ho zjednodušeně prezentovaly jako pochod 60 000 neonacistů. Ti v průvodu skutečně šli, měli pochodně, transparenty o „čistotě rasy“ a „bílé Evropě“. V davu šli ale i obyčejní lidé a rodiny s dětmi, prezentovat tak pochod jako neonacistický průvod desítek tisíc lidí bylo vskutku mylné (nic to ovšem neubírá na odpornosti tiché tolerance šokujících hesel holohlavých mladíků). Sama vládnoucí strana se v den svátku z Varšavy „evakuovala“ do Krakova, čímž se tak minimálně opticky od radikálů distancovala. Některá vyjádření jejích politiků, kteří „žádné neonacisty neviděli“, ale stranu diskreditovala. Po listopadovém svátku tak u velké části společnosti zůstala určitá pachuť.
Do této nálady se pak „trefila“ reportáž TVN a vládě bylo už zřejmě jasné, že musí nějakým způsobem politicky zareagovat. Jasně říct „my, Polsko, nemáme s fašismem nic společného“. Ale hlavně rychle. Aktivován tak byl „zamrzlý“ projekt změn v zákoně o IPN. Během dvou dnů prošel druhým čtením a konečným hlasováním v Sejmu. To se konalo 26. ledna – symbolicky v předvečer Mezinárodního dne obětí holocaustu. Nejkontroverznější částí zákona je článek 55, který zavádí pokutu nebo až tříletý trest vězení za veřejné připisování podílu či spoluodpovědnosti za zločiny nacistické říše Polsku či polskému národu, pakliže to je v rozporu s fakty a skutečností. To má posuzovat IPN, který tak má i prokurátorské pravomoci, a posléze soud. Je důležité podotknout, že se článek nevztahuje na badatelskou a uměleckou činnost a že v samotném zákoně se výraz „polský koncentrační tábor“ a jemu podobné vůbec nezmiňuje.
Příliš ohebný zákon
Polská vláda jaké by vůbec netušila, jaké reakce zákon vyvolá. Pro potřeby článku a kvůli přehlednosti je můžeme rozdělit na tři typy: historická debata, debata o výzkumu a diplomatické reakce. Všechny ale probíhaly naráz a vzájemně se ovlivňovaly.
Prvním typem byla historická debata. Téměř ihned začala diskuse o vztahu Poláků k Židům. O míře antisemitismu – v současné společnosti, ale i v minulosti. O chování Poláků za války a stále citlivých případech udavačství nebo pogromů (nejznámější je pogrom v Jedwabném z roku 1941 se stovkami obětí). Zdůrazňovaly se ale i zásluhy Poláků při ukrývání a záchraně Židů – nejvíc držitelů ocenění Spravedlivý mezi národy za pomoc Židům je právě z Polska – přes 6500. Za všechny zmiňme třeba dosud poměrně málo známý případ manželů Żabinských, kteří riskovali životy, aby ve své varšavské ZOO zachránili z ghetta několik stovek Židů. Vztah Poláků k Židům je ale komplikovaný dlouhodobě. V meziválečném období tvořili Židé v Polsku druhou nejpočetnější národnostní menšinu, hned po Ukrajincích. Jak píše v Dějinách Polska Jiří Friedl (s. 444, 2017, Lidové noviny) židovská komunita tehdy často tvořila uzavřené společenské skupiny, což společně s dalšími jazykovými a kulturními rozdíly vedlo k jejich vnímání jako cizího elementu. Židé zase někdy vnímali Poláky jako primitivní národ podléhající alkoholismu. V šedesátých letech zase spustili konzervativní komunisté státem řízenou antisemitskou kampaň. Židé byli označeni za „pátou kolonu“ a výsledkem represí byla emigrace asi 13 tisíc z nich. Všechny tyto historické rány novela zákona o IPN znovu otevřela.
Polsko před třiatřiceti letySoučasně začala i diskuse o svobodě výzkumu. Někteří historici se silně ohradili proti znění zákona a upozorňovali na to, že ačkoli je v zákoně uvedeno, že se článek 55 nevztahuje na badatelskou činnost, není zrovna jasné, jak se bude o takové kategorizaci rozhodovat. S poukazem na kontroverzní a kritizovanou reformu soudnictví se pak ve vzduchu vznášela možnost intervence „poslušného“ prokurátora, případně soudce, zavázaného ministrovi či některé straně, který už zákon ohne tak, jak bude potřeba. V rozhovoru pro Český rozhlas si na to stěžoval například konzervativní historik Antoni Dudek nebo historik z Varšavské univerzity Andrzej Żbikowski. Podle něj v důsledku novely ubude výzkumů „stinných stránek polské historie“. Pozor na zvolený jazyk si prý také budou více dávat nadace a neziskové organizace. Nesouhlasil s nimi naopak historik Grzegorz Berendt z gdaňského Muzea druhé světové války. V únorovém rozhovoru, taktéž pro Český rozhlas, uvedl, že jde jen o volnou interpretaci kritiků současné polské vlády, a že badatelům nic nehrozí.
Třetí, a pravděpodobně nejdůležitější rovinou byly mezinárodní reakce. Schválení novely se časově trefilo do období, kdy hrozil pád Netanjahuovy vlády v Izraeli a rozpuštění Knesetu. V zemi začínala předvolební kampaň a strany se předháněly v rychlosti a síle reakcí. Odpověď Izraele ale byla velmi jasná a rozhodná: Chápeme polský zákon jako pokus vyvléct se ze zodpovědnosti za zločiny spáchané proti Židům. K Izraeli se záhy v překvapivě ostrém prohlášení připojily i Spojené státy a kritikou nešetřila ani Ukrajina – zákon se totiž nezmiňuje jen o vraždách třetí říše, ale i o zločinech banderovců a ukrajinských nacionalistů. Vypadalo to, že se polská diplomacie zhroutila. Nebyla totiž schopná smysluplně odpovědět na prohlubující se krizi a vláda se doma ocitla pod ostrou kritikou.
Situace, kdy Varšava na několika frontách válčí s Bruselem, po Německu chce po desítkách let vyplatit válečné reparace a s Francouzi si vyměňuje posměšné poučky o stolování s příborem, se krize ve vztazích s Trumpovou Amerikou, na kterou kabinet přinejmenším ve svých prohlášeních sází, Morawieckému ani Kaczyńskému nehodila. Sám premiér Mateusz Morawiecki ale situaci nepomohl. Jeho neohrabané výroky a chybně přeložené titulky u videa ve špatné angličtině vzbudily spíš rozpaky a výsměch. Zatímco Izrael hrozil stáhnutím své velvyslankyně z Varšavy, poradce polského prezidenta Andrzeje Dudy vyčetl Židům, že „dosud nezpracovali svůj stud za nedostatečný odpor proti nacistům“. A když už se zdálo, že bouře konečně trochu utichá, vysvětlil v Mnichově polský premiér izraelskému novináři, že nelze mluvit o polských pachatelích, protože pachatelé přece byli různých národností, včetně židovské.
Jak z toho ven
Věci ale nepomáhala ani izraelská a částečně americká dezinterpretace celé věci, informační šum a posunutí celé debaty k jakémusi „polskému pokusu vyvléci se z odpovědnosti za holocaust“, což je absurdní. Každý člověk se základním vzděláním by měl vědět, že Polsko za holocaust odpovědnost nenese. Právě to země chtěla tímto zákonem světu sdělit. Bohužel to ale udělala velmi neobratně a tak nějak „polsky“. Efekt byl pochopitelně přesně opačný. A to i vnitropoliticky. Zřejmě i kvůli mezinárodní ostudě klesly straně Právo a spravedlnost preference – v závislosti na průzkumu až o pět až deset procentních bodů. Významnou roli v tom ale hrál i skandál s vysokými odměnami, které sama sobě loni přiklepla vláda Beaty Szydłové. Ministerské prémie nahradily v médiích téma zákona o IPN. V květnu pak ale strana svou dubnovou ztrátu téměř dorovnala.
Prezident Andrzej Duda novelu na začátku února podepsal a zákon tak nabyl účinnosti 1. března. Duda ale zároveň poslal zákon k posouzení ústavnímu soudu. Ten se má mimo jiné vyjádřit, zda zákon neomezuje svobodu slova a také přiměřenost trestu. Háček je v tom, že ústavní soud prošel po volbách v roce 2015 kontroverzními změnami – strana Právo a spravedlnost se ho prakticky zmocnila. Soud byl kořist a strana do něj dosadila „své“ soudce. Je tudíž otázkou, jestli soud v takto citlivé otázce dokáže být objektivní a případně se tvrdé stranické linii postavit. Sami politici strany pak později avizovali dočasné „zmrazení“ předpisu.
Na vědmu si v tomto případě zahrál populární satirický pořad Ucho předsedy. V epizodě Maďarská ruleta Kaczyński diktuje předsedkyni ústavního soudu Julii Przyłębské: „Andrzej ti poslal zákon o IPN.“ „Ano, abych zkontrolovala, jestli je v souladu s ústavou,“ odpovídá předsedkyně. „Tak ti rovnou říkám, že je,“ podotýká Kaczyński. Dočká se odpovědi: „Skvěle! Ušetřil jste nám práci a daňovým poplatníkům peníze.“ Předseda strany potom přidá požadavek, aby v zákoně přece jen soud „něco našel“. „Musíme z toho vycouvat, ale tak, aby nikdo neřekl, že ustupujeme. Všechno jsem ti to už sepsal.“
A jak zatím zákon funguje v praxi? Podle televize TVN od března do konce května přišlo 79 oznámení o podezření z porušení zákona. Prokuratura se zabývala jen deseti z nich a všechny nakonec zamítla. Vicepremiér Jarosław Gowin po třídenní návštěvě Izraele na konci května navíc připustil možnost novelizace. Izraelsko-polské vztahy vylepšovali i prezidenti obou zemí při dubnovém Pochodu živých v Osvětimi. Právo a spravedlnost ve své historické politice ale rozhodně neřeklo své poslední slovo.
CITACE PASÁŽE ZE ZÁKONA:
„Kdo veřejně a navzdory faktům připisuje polskému národu nebo polskému státu odpovědnost nebo spoluodpovědnost za nacistické zločiny spáchané Třetí říší (…) nebo jinak vážně snižuje odpovědnost skutečných pachatelů těchto zločinů, podléhá pokutě nebo trestu odnětí svobody až do výše 3 let.“
Novela o IPN, čl. 55 a)