Pravdu mají nejspíš ti, kdož říkají, že minulost se permanentně opakuje. „Kabát“ historie se pravda mění, tkanina dokonce jako by byla předená stále hustěji a měla pestřejší vzor, ale při troše pozornosti postřehneme, že jádro věci zůstává obvykle totožné.
Ve (střední) Evropě překotně uplynula bezmála tři desetiletí od zrušení železné opony, od zboření Berlínské zdi, jež rozdělovala svět na dva znepřátelené bloky. Ony rychlé změny souvisely s rozpadem SSSR v roce 1991, po němž vzniklo Jelcinovo Rusko v čele se Západem podporovaným „demokrátorem“. Čistý obraz všemožného úpadku a zmaru.
Posléze se ale (mezinárodní) poměry počaly měnit. V čele největšího nástupnického státu stanul Vladimir Vladimirovič Putin. „Silovik“ a státník mimořádně (a nejspíš i všeho) schopný. S Putinovou érou si běžný Rus spojuje návrat důvodů k vlastenecké hrdosti, konec jakési nové „smuty“. Během ní „demokratické“ západní elity pomáhaly udržovat nad vodou pro sebe výhodnou „alkoholokracii“, které krom jiného „velkoryse“ prominuly, když nechala rozstřílet vzdorný – co na tom, že svobodně zvolený – parlament… Takže kupříkladu německý „kancléř sjednotitel“ Helmuth HKohl vyjadřoval tehdejší kremelské klice důvěru, děj se co děj. Rozhodující byla žalostná geopolitická slabost Ruska či ochota rozprodat cokoli – včetně státních tajemství.
Jakmile se ukázalo, že kroky (pro)putinovské oligarchie jsou jiné a její panování vede k některým nepřehlédnutelným úspěchům, objevily se nebývale ostře některé rysy předchozí, přísně konkurenční geopolitické etapy. Zejména administrativa amerických demokratů prezidenta Obamy (nositele Nobelovy ceny za mír) vystupňovala agresivní antiruskou rétoriku a nápadnými se staly i destabilizační akce při hranicích anebo proti zájmovým oblastem RF.
Nejznámější snahou o oslabení opětovného ruského rozmachu je patrně Západem podporovaný puč, totiž oslavovaný Euromajdan v Kyjevě. V roce 2012 mu předcházel výrok ministryně zahraničí Hillary Clintonové o nezbytnosti za každou cenu zabránit reintegraci postsovětského prostoru.
Následné porušení mezinárodního práva ohledně strategického Krymu, kde mimochodem většina ukrajinských vojáků přeběhla na ruskou stranu, vyvolalo bouři. Příval hrubě očerňujících informací, hospodářských sankcí a výhrůžek neustal vlastně doteď. Od té doby pozorujeme do očí bijící snahu překrýt historickou paměť ohledně podílu západních mocností na další „balkanizaci“ Balkánu či o nezákonném zahájení druhé války v Perském zálivu. Její hrozivé důsledky přitom trvají už patnáct roků! Zároveň se v těchto souvislostech zuřivě popírá, že by Moskva (jakožto patron východoukrajinských pseudostátů) mohla získat inspiraci v násilném vytvoření již druhé albánské státnosti, zločinně ustaveného Kosova.
Za všechno může Rusko
Ve sdělovacích prostředcích navíc kolují zavádějící, neřkuli propagandistické, zvěsti o obnově studené války. Západ jako by měl znovu vybojovat konflikt s „reinkarnací“ Sovětského svazu, s „Říší zla 2.0“, jež nese ony klasické rysy profesionály démonizovaného nepřítele: je krajně nebezpečná, zároveň však kolos na hliněných nohou.
Logicky se tudíž objevuje úsilí předkládat i chápat komplikované politicko-ekonomické kontexty v manichejském duchu, prizmatem duality světla a temnot. Můžeme sem zahrnout i mnoho jevů sice nesouvisejících, leč přesto veřejně nepohodlných. Co tím myslím? Za minulého režimu mohlo bezmála za vše špatné ve společnosti vysílání západních „štvavých“ radiostanic. Dnes se zdá, že za všechno nežádoucí mohou proruské propagandistické weby. Od katalánského separatismu, přes vzestup pravicového populismu ve Francii, po výsledky všelidového hlasování o brexitu. Ve veřejném prostoru se ostentativně nálepkují lidé, kteří údajně podlehli zlovolnému vlivu Kremlu. Dělají se z nich placení spojenci nepřítele, případně aspoň jeho „užiteční idioti“. Zpravidla se tím míní ti, kteří odmítli automaticky přebírat oficiální, někdy mimořádně nepravděpodobné, „pravdy“.
Novočerkasský masakr 1962Popsané jevy jsou vlastně svým způsobem očekávatelné projevy konce údobí nazývaného Pax Americana, jež si mnozí stále odmítají připustit…
Konec unilaterálního světového řádu se projevil i na průběhu proxyválky ve strategické Sýrii, bráně do Orientu. Při boji na informačním poli se jednotliví aktéři navzájem obviňují z užívání zakázaných chemických prostředků a z překračování „červených čar“, které však neplatí zdaleka pro každého stejně. Je tudíž zajímavé, s jakou důvěrou jsou často přijímány třeba údaje tzv. Bílých přileb, faktické součásti radikálně islamistických sil…
Jediná možná pravda
K překročení veledůležité červené čáry prý došlo přímo v Evropě. Dopustily se ho ruské tajné služby, když se údajně pokusily zlikvidovat někdejšího dvojitého agenta Skripala i s jeho dcerou. Kontaminací bojovou látkou měl být na životě ohrožen rovněž zasahující policista. Všichni se prý stali obětí mimořádně prudkého jedu novičok. Evropskou unii opouštějící Spojené království, kde se „kremelský“ atentát odehrál, úpěnlivě žádalo EU o solidaritu a o výkladu celé kauzy se od samého začátku oficiálně nepochybovalo. Agresivní snaha o prosazení jediného správného pohledu, předloženého bez jakéhokoli vyšetřování, působila v zemi George Orwella od počátku – diplomaticky řečeno – pozoruhodně.
Případ, na nějž nejnověji navázalo nové probírání starých údajů o sestřelení malajského dopravního letadla nad východní Ukrajinou, je svým mainstreamovým výkladem mimořádný, i když asi v jiném aspektu, než strůjci událostí původně zamýšleli. Zatímco mnozí politici zemí Evropské unie (včetně českých), reagovali na bez vyšetřování předkládaná obvinění „loajálně“, ba servilně, mnoho obyčejných lidí dávalo najevo větší zdrženlivost. Nedokázali ignorovat obrázky právě z médií středního proudu (!), kde jsou protichemické jednotky v zamořeném prostoru od nechráněných hasičů odděleny policejní páskou…
Tohle všechno je samo o sobě pozoruhodné. Přesto ale v „kauze novičok“ nejde primárně o politické hrátky (včetně snahy zakrýt obrovské potíže kabinetu Theresy Mayové s brexitem) anebo nezvládnuté špionážní hry, v nichž se všichni tři intoxikovaní zázračně rychle uzdraví. Nejde ani o možnou souvislost s následným skandálem ohledně domnělého nasazení chemických zbraní vládními, tedy proruskými, vojsky v už zmíněné Sýrii.
Vyjevuje se něco jiného, daleko důležitějšího. Opět se naneštěstí vynořuje boj za právo na svobodu smyšlení a veřejného vyjadřování. V civilizačním okruhu, jenž si tak zakládá na tradicích lidských práv i jejich obraně. Jimi se má přece Západ odlišovat od nepříliš demokratické Ruské federace nebo dalších nezápadních mocností.