Tallinn ukrajinskýma očima

Přeložila Galina Babak

Podívejte se, jak vidí Tallinn ukrajinský inženýr a fotograf, který v hlavním městě Estonska žije už čtyři roky. Kromě hlavních městských pozoruhodností a celkové atmosféry si ve své črtě všímá především dobře organizovaného života ukrajinské diaspory.

„Dámy a pánové, letadlo právě přistálo na letišti ve městě Tallinn. Ve městě je dnes oblačno. Teplota vzduchu je 13 °C. Místní čas je 17:00. Kapitán letadla se s vámi jménem posádky loučí. Přejeme Vám příjemný pobyt ve městě a doufáme, že vás znovu uvidíme na palubě našeho letadla.“

„Tallinn! Vystupovat!“ řekla by typická průvodčí Ukrajinské železnice, pomyslel jsem si. K letadlu dorazily schody. Konečně běží hladce internet – poctivý 4G / LTE tu funguje už víc než tři roky. Projdu útulnou chodbou letiště, přejdu ulici a naskočím do právě objednaného Uberu.

„Hello!“ zdravím řidiče.

„Tere!“ odpovídá Mark.

„How is the weather today?“ ptám se ze zdvořilosti.

„Good. Stejný jako předtím, jen trochu fouká!“ odpovídá Mark rusky, když si ve svém telefonu všimne, že jsem z Ukrajiny.

Jediným státním jazykem je v Estonsku estonština, která patří do rodiny ugrofinských jazyků a mateřštinou je jen pro asi 1,1 milionu lidí. Za více než 50 let sovětské okupace se ale  ruský jazyk v Estonsku dost rozšířil a v některých regionech se dokonce neformálně stal jazykem hlavním.

Situace se změnila se zhroucením Sovětského svazu: vláda začala estonštinu aktivně podporovat na legislativní úrovni. V roce 1995 byl přijat jazykový zákon, který v roce 2011 doznal revize, jež posílila jeho kontrolní funkci.

Jedeme rychlostí 50 km /h. Konečně si můžu klidně prohlížet budovy za oknem, abych se uklidnil po Kyjevu…

Jmenuji se Andrij. Jsem pouliční fotograf. Vydělávám si IT technologiemi, takže v pracovním světě jsem úspěšným inženýrem. Po revoluci důstojnosti jsem se přestěhoval do Estonska. Ne, ne kvůli revoluci nebo problémům na Ukrajině: prostě mi nabídli práci a já jsem souhlasil, čistě proto, že mě lákaly nové zkušenosti.

Každá čtvrť má svoje kouzlo

Za několik let jsem stihl žít a pracovat v různých částech Tallinnu, což mi pomohlo prozkoumat město, seznámit se s místním životem a pochopit, jak se od sebe liší jeho čtvrti. Tallinn je poměrně malé město, které se dělí na osm administrativních obvodů –  a každý z nich má svou vlastní tvář a intonaci.

Můj život tady začal ve čtvrti na západě města, hned vedle centra. Měl jsem tam kancelář. V Kristiine se všechno točilo kolem stejnojmenného nákupního centra a jeho okolí. Do práce nebo do historického centra města jsem to měl 20 minut pěšky. Mezi mé příjemné vzpomínky z oněch časů patří levné estonské a ruské bary a jídelny.

Pak jsem si pronajal byt v Kesklinn, za starou částí města. Můj dům měl neuvěřitelně výhodnou polohu: z jedné strany ho obklopoval areál nemocnice a porodnice, z druhé policie a soud, a přes ulici jsem měl banku a hřbitov. Kesklinn je známý také díky čtvrti  Kadriorg, v níž se nachází jeden z největších a nejkrásnějších parků ve městě.

Na podzim je moc příjemné se tu beze spěchu procházet a na zahřátí si dát pravou kávu v Gourmet Coffee. Můžete se také skrýt před deštěm v muzeu výtvarného umění KUMU – jednom z největších v Estonsku. Vždycky mi udělalo radost, že tato zkratka zní stejně jako  ukrajinské slovo „kum“, tedy kmotr, ve třetím pádě  – „kumu“.

Ateliéry i dřevěné domky

Umělecká kolonie Telliskivi, která se nachází v prostorách bývalého průmyslového komplexu na pomezí Starého Města a čtvrtí Kalamaja a Pelgulinna, je považována za centrum tvůrčího života. V největším uměleckém centru Estonska fungují ateliéry, kreativní firmy a kanceláře uměleckých sdružení.

Kalamaja, část čtvrti Põhja-Tallinn na severu města, si zachovala svou autenticitu.  Díky různobarevným dřevěným domům je moc hezká na pohled. Nabízí se tu také mnoho kulturních akcí. Historicky byla Kalamaja vždy přístavem, o čemž svědčí i jméno čtvrti: v překladu z estonštiny znamená „Kalamaja“ něco jako „rybí dům“.

Další z městských čtvrtí je Pirita, která se táhne podél moře na východě města a je známá tím, že tu najdete největší písečnou pláž ve městě, na níž můžete zachytit poslední paprsky podzimního slunce. Moře v Tallinnu je i v létě dost chladné a do hloubky člověk musí místy třeba až 50 metrů. Nápoj na zahřátí se tedy určitě hodí. Dnes bych si vybral bylinný čaj a přidal trochu Jägermeistera.

Tallinn ukrajinský

Ze vzpomínek na minulost mě probral zvuk připomínky na telefonu. Přímý autobus do Ukrajinského kulturního centra odjíždí za 15 minut. To znamená, že za 17 minut pojedeme se synem k Tlusté Margaretě. Myslím, že by to bylo ideální jméno pro majitelku restaurace. Ve skutečnosti se tak ale jmenuje ochranná věž, která se nachází v severní části Starého Města.

Když se člověk odtud vydá ulicí Pikk, může narazit na gotický kostel svatého Olafa – nejvyšší středověkou budovu v Tallinnu, vysokou 124 metrů. Na vyhlídkovou plošinu, která nabízí nádherný výhled na Staré Město s jeho červenými střechami, vede 232 schodů.

V tramvaji si hned u vchodu načtu zelenou kartu. Veřejná doprava pro obyvatele města je zdarma. Dodržovat formální pravidla a odpípnout si kvůli statistice kartu potom už není žádný problém.

„Podívej, vyvěsili nové vlajky!“

„Tati, proč je tam napsáno 1B?

„To není 1B (smích), je to jednička a dvě nuly nad sebou.“

„To je divné.”

„Souhlasím, synu. Ale Estonsko letos oslavuje 100 let nezávislosti. Svou nezávislost vyhlásilo už v únoru 1918, v roce 1939 zemi však okupovala Rudá armáda. V roce 1941 ji obsadilo Německo. A za tři roky zase Sovětský svaz. Estonsko mohlo svou nezávislost obnovit teprve v roce 1991, po zhroucení SSSR. A pak se lidé pořád ptají, proč Estonci nemají rádi Rusy. Poslouchej, nejsou Rusové vlastně tak agresivní kvůli tomu, že jim schází láska, co myslíš? Zeptáme se našeho dědy Anatolije…“

„Dobrý den, Anatoliji!“

Ukrajinské kulturní centrum najdete v ulici Laboratooriumi v tallinnském Starém Městě. Když jsem tam byl poprvé, pomyslel jsem si: „Nevadilo by mi, kdyby takových center bylo víc i na Ukrajině.“ Je to opravdová ukrajinská oáza, v níž vždy kypí práce, ať už kulturně-intelektuální, duchovní nebo prostě fyzická. Vedoucí centra Anatolij Ljuťuk je pro mě takový „neukrajinský“ Ukrajinec.

V ukrajinském centru si to své najde každý

Děda Anatolij (tak se mu říká), je otevřený, upřímný a pokrokový člověk, zdroj znalostí a neuvěřitelných příběhů. Na Ukrajině jsem se s takovou kombinací nikdy nesetkal. Vytvořil prostředí, v němž se skutečně uchovávají ukrajinské tradice a kultura. Starým, ručním způsobem se tu vyrábí papír, míchá inkoust, dělají se živé knihy. Na hodinách kaligrafie se dospělí i děti mohou naučit malovat písmena, jako se to před stovkami let dělo ve starých tiskárnách.

A pokud vynaložíte trochu úsilí, můžete ochutnat pečené brambory z opravdové pece a šťastně se o ně rozdělit s těmi, kdo zrovna dorazil zvenku. Anatolij neustále něco dělá: stíhá pracovat na různých projektech, ať už je to pomoc vojákům ATO nebo účast na Knize Dobra (sbírání každodenních příběhů o projevech lidskosti, na němž se podílejí autoři ze všech regionů Ukrajiny), házet dříví do pece, bavit děti a povídat si s lidmi. Tady nikdo nesedí se složenýma rukama, a pokud vy ano — určitě se něco najde i pro vás.

„Dobrý den, Andreji!“

„Jak se máte?“

„Pracujeme, všechno je v pohybu. Máme toho ještě plno.“

„Víte, celý den jsem se Vás chtěl na něco zeptat a zapomněl jsem… Jo, poslouchejte, jaký průměr by měl mít otvor do ptačí budky, aby se tam dostal malý i trochu větší pták?“

„Podívej se tamhle, vidíš? Tohle jsou naše budky, tahle je pro sýkorku a ta vpravo pro špačka.“

„Jasně. A co je to za díru vlevo ve zdi? Vlaštovky jsem v Tallinnu nikdy neviděl.“

„Á, to je pro čmeláky!“

„Pro čmeláky?“  zeptám se ze zvědavosti ještě jednou. „A co je uvnitř?”

„Ani se neptej. To je složitý systém. Podrobně ti to řeknu někdy jindy. Musím běžet, protože přijeli lidi z médií, dlouho po mně chtěli, abych jim něco vyprávěl.”

„Jasně. Děkuju a mějte se!”

„Na viděnou!”

P.S. „Mina ráže 82 mm dopadla u kontrolního stanoviště a nevybuchla. Když se k ní vojáci přiblížili, zjistili, že uvnitř není roznětka. Našli tam jen poznámku: „Kluci, to je všechno, co pro vás můžu udělat“. Pak někdo řekl, že se podobný příběh odehrál i za čečenské války. Je skvělé, když si příběh najde své následovníky a inspiruje ostatní, aby dělali dobré skutky,“ – z poznámek Anatolije Ljuťuka, které si zapsal během návštěvy zóny ATO.