Jan Burian, estonský ostrovan
Stýská se mi po Estonsku. Přesněji řečeno po estonských ostrovech, které jsem před lety navštívil při psaní knížky Ostrovy, majáky a mosty.[1]
Když jsem se na cestu chystal, nebyl ještě internet to, co je dneska, ale přesto jsem na něm objevil WHO IS WHO ostrova Hiiumaa, kde žilo tehdy asi dvanáct tisíc lidí. A kromě různých fantazii vzbuzujících postav, jako byl třeba místní pilot a zároveň trenér fotbalového mužstva, jsem tam nalezl i Ave Alavainu, spisovatelku a krásnou bytost, s níž jsme pak po ostrovech cestovali a rozmlouvali o životě.
Moje Estonsko, to jsou především vzpomínky na setkávání s lidmi. Samozřejmě, že mě fascinovaly i přírodní zajímavosti – třeba kráter Kaali, zahalený stejným tajemstvím jako kráter, který vznikl pádem Tunguského meteoritu, okouzlily mne některé stavby – majáky i kostely, ale nejvíc mě uchvátili sami ostrované. Na Hiiumaa třeba skladatel Erki-Sven Tüur a jeho strhující hudba plná moře a divoké přírody. Na ostrově Abruka (kde tehdy žilo jen osm stálých obyvatel) jsem překvapeně naslouchal vyprávění spisovatele Ülo Tuulika o tom, jak za starých sovětských časů on a jeho spolupracovníci fandili v hokejových bitvách Československu proti SSSR a jak je vždycky někdo udal a měli z toho opletačky. Na Saaremaa jsme s Ave navštívili krásné představení v místním divadle, v němž hrál mezi amatéry jediný profesionální herec, ale nejlépe zpíval místní policajt. Na závěr večera nás tehdy dva herci vytáhli na jeviště a já jsem musel po mnoha letech tančit valčík.
Nejsilnější vzpomínky mám na ostrov Muhu, který ovšem Martin Kivisoo, místní chovatel koní a tak trochu i čaroděj, nazýval „Muhumaa – Země Muhu“. Nejdříve jsme spolu honili po lese v mém malém osobním autě uprchlého koně, a pak nás s Ave Alavainu posadil na kozlík a vyrazili jsme na projížďku. Zastavil uprostřed lesa na magické křižovatce sedmi cest, vyzdobené velkým balvanem, a tam jsme věštili.
Tehdy se velmi diskutovalo o tom, že se z estonské pevniny bude na Saaremaa stavět most. Ptal jsem se různých ostrovanů, co si o tom myslí, a bylo vidět, že představa mostu rozděluje místní obyvatele na dvě skupiny. Jedni se radovali, že tím propojením konečně začne na ostrově pořádný byznys, jiní se děsili, že ostrov ztratí svou identitu a nic už tam nebude jako dřív.
Když jsme se s Martinem Kivisoo vraceli z projížďky, zeptal jsem se ho, co si myslí o stavbě mostu. Podíval se na mě a rozvážně pravil: „No, most buď bude, anebo nebude. Nejhorší je ten stres z toho, co se děje kolem toho.“
Často si jeho větu opakuji, i když jde i o jiné věci: „Most buď bude nebo nebude.“ Jen pozor, přátelé, na ten stres!
[1] Část z knihy vyšla v Estonském jazyce „Saared, inimesed, Sillad“ (překl. Toomas Tutt)