Historie moldavského flmu

Moldavsko je pro mnohé z nás jednou z nejméně známých zemí Evropy. Přesto je ale jeho kultura zvláštní a jedinečná – ukrajinské, ruské i rumunské vlivy se tu zajímavým způsobem prolínají s domácí tradicí a vytvářejí ojedinělou syntézu. Jejím pozoruhodným odrazem je i historie zdejší kinematografe, kdysi velmi úspěšné, dnes téměř neznámé…

Jen málo evropských zemí urazilo tak dlouhou cestu za vlastní národní kinematografií jako právě Moldavsko. Avšak zlatá éra moldavského filmu naneštěstí poměrně rychle skončila. To, že po roce 1991 zde domácí filmová tvorba prakticky zanikla a že se Moldavsko neobjevuje na evropských festivalech zdaleka tak často jako například sousední Rumunsko, vede i k pomalému zapomínání na bohatou historii filmu v této oblasti.

Už v listopadu roku 1897 zavítal do oblasti dnešního Moldavska kameraman od bratří Lumièrů, který měl pro francouzské publikum natočit zdejší přírodní scenérie. Kameraman, jehož jméno již bohužel není dnes známo, údajně uspořádal i první projekci v Moldavsku, a sice pro skupinu šlechticů v Kišiněvě. Zhruba o tři roky později sem přijeli dvakrát za sebou i kameramani francouzské společnosti Pathé, obdobně fascinováni krásami Besarábie. Během následujících let se do Besarabské gubernie vydali kameramani z cizích zemí ještě několikrát, nejčastěji to byli Rusové natáčející tzv. aktuality, následně promítané v kinech před filmem. Zachoval se například materiál zaznamenávající cara Mikuláše II. při slavnostním odhalování památníku Alexandra II. v Kišiněvě.

Během první světové a následné občanské války vznikly v Moldavsku záběry pořízené válečnými kameramany. Mnohé z nich byly v roce 1919 sestříhány do středometrážního dokumentu Na besarabské frontě. Další filmy historické hodnoty jako Nástup rumunských vojáků v Kišiněvě z ledna 1918 jsou dnes uloženy v Moldavském národním archivu.

Podstatným faktorem pro založení národní kinematografie byly politické změny dané doby. Největší roli hrálo jistě vytvoření Moldavské autonomní SSR v roce 1924. Téhož roku otevřela oděská filmová škola studium i pro moldavské obyvatele a začala zde vychovávat první tamní filmařskou generaci (nutno poznamenat, že z prvních absolventů se do Moldavska žádný nevrátil). V téže době natáčeli moldavští studenti oděské školy podstatné události ve své domovině, v moldavských kinech se začaly objevovat první domácí aktuality. V roce 1928 natočili moldavští studenti zmíněné školy snímek na pomezí dokumentu a hraného filmu – Společná zem besarabská. Film sleduje bývalé jezdce brigády Grigorije Ivanoviče Kotovského, budující společně zdejší zemědělské družstvo, které poté jde všem příkladem.

K přelomové události došlo v roce 1930. Vznikl celovečerní film Mezi Prutem a Dněstrem je klid (později v distribuci pod názvem Vše je klidné), jenž byl jako první natočen pouze moldavským štábem a zabýval se národními tématy. Příběh sleduje besarabského rolníka, který byl násilně naverbován do rumunské armády. Při nejbližší možné příležitosti však uteče a skrývá se několik let mezi dělníky. Když se pak vrací do své rodné vesnice, začne zde prosazovat revoluční myšlenky a nové pracovní postupy. Efektivita práce se velice zvýší a dezertérovi je jeho provinění odpuštěno. Film režíroval Karl Tomský, který již od roku 1918 působil v Kyjevě a Oděse jako herec (do roku 1930 zvládl ztvárnit na pětadvacet filmových rolí) a od roku 1927 také jako asistent na oděské filmové škole. Herci vystupující ve filmu byli taktéž mol davské národnosti, stejně jako kameraman Vladimir Goricyn, jeden z vůbec prvních moldavských absolventů oděské školy.

Stejně jako škola oděská se pro moldavské autory otevřela i filmová škola v Leningradu. Tu před válkou absolvovali dva významní tvůrci. Filip Peciul studia dokončil v roce 1935 a začal působit jako kameraman v Leningradském studiu dokumentárních filmů. Roku 1939 se přihlásil do zimní války jako dobrovolný válečný kameraman a ze svých záběrů sestříhal později (již po skončení války) krátkometrážní dokument Mannerheimova linie. Za svoji odvahu během natáčení byl v roce 1941 oceněn Řádem rudého praporu, bohužel již v listopadu téhož roku zemřel na frontě.

Druhým absolventem leningradské školy byl Jefim Učitěl (jehož jméno je známější v podobě Yefim Uchitel), který obdobně jako Peciul začal jako kameraman v leningradském studiu. Jeho prvním počinem byla spolupráce na snímku Hostina v tundře z roku 1937, do začátku války pak působil jako kameraman ještě u tří dalších filmů. Záhy poté, co Peciul na frontě zemřel (oba režiséři se velmi dobře znali ze studií), přihlásil se Učitěl také jako válečný kameraman. Zatímco se celé Leningradské studio dokumentárních filmů stahovalo dále do vnitrozemí, Jefim Učitěl a další tři kameramani ústup odmítli, a stali se tak svědky obléhání města. Dva a půl roku blokády Leningradu strávil Učitěl, kterého zbytek štábu jmenoval do funkce režiséra, natáčením, na jehož konci stál celovečerní dokument Leningrad v boji (poprvé uveden v roce 1944). Záběry z tohoto dokumentu si získaly nesmírný ohlas nejen v Rusku, ale i po celém světě, a byly dokonce použity jako jeden z důkazních materiálů bě hem Norimberského procesu. Celému štábu bylo ještě za války uděleno státní vyznamenání. Jefim Učitěl zůstal i nadále činným kameramanem a dokumentárním režisérem působícím v Leningradu a natáčel takřka až do své smrti v roce 1988. Podílel se na vzniku cca padesáti dalších filmů a získal na jedenáct státních vyznamenání.

V tomto prvním období se tedy prosadili první moldavští autoři, avšak výhradně v zahraničí. V Moldavsku samotném stále filmy nevznikaly, ale během 30. let došlo k rozsáhlé kinofikaci – zatímco v roce 1927 bylo na celém území evidováno asi jen padesát stálých kin, na konci třicátých let jich bylo už na tři sta.

Dne 2. srpna 1940 byla z rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR vyhlášena Moldavská SSR. Tento krok byl pro vznik domácího filmového průmyslu podstatný, neboť cílem výrobního plánu sovětské kinematografie bylo vytvoření svébytných studií v každém ze svazových států. Záhy byl v Kišiněvě ustanoven Výbor pro státní kinematografickou činnost, který měl za úkol vytvořit podmínky pro vznik domácího filmového studia. Ve stejnou dobu vychází první čísla filmových časopisů a do kin po celém Svazu přichází filmové periodikum Sovětská Moldávie vydávané v Kyjevě. Tento plodný vývoj však záhy přetrhla druhá světová válka, přičemž od přelomu července a srpna 1941 je již moldavské území plně okupováno fašistickými vojsky. Na začátku války vzniklo na území Moldavska několik krátkých dokumentů natočených převážně rumunskými válečnými kameramany, tyto snímky se však ve své většině nedochovaly. Zato operace na osvobození Moldavska byly zachyceny velmi důkladně. Leonid Varlamov, ruský držitel Oscara za nejlepší dokumentární film (šlo o snímek Moskva vrací úder z roku 1942), byl například přítomen při dobytí Kišiněva 24. srpna 1944 a z těchto záběrů sestavil celovečerní dokument Vítězství na jihu.

Ihned po válce bylo zřízeno zázemí pro tvorbu moldavských týdeníků, které se nejprve nacházelo v Kyjevě (1945–47), než bylo přesunuto do Oděsy (zde až do roku 1952). Šlo, zjednodušeně řečeno, o studio, kde pracovali filmoví profesionálové nejen z Moldavska, ale z celého Sovětského svazu, jejichž úkolem bylo produkovat snímky pro moldavský trh. Kromě dodávání pravidelných týdeníků do moldavských kin zvládlo studio (již v Oděse) vytvářet každý rok i jeden celovečerní dokument určený pro export, který se věnoval nejdůležitějším událostem uplynulého roku v Moldavsku.

Již během existence oděského studia vznesli někteří moldavští státníci požadavek, aby bylo toto studio přesunuto do Moldavska. Nakonec bylo jejich hlasům vyhověno a 26. dubna 1952 bylo již definitivně založeno Studio dokumentárních filmů v Kišiněvě, čímž se začala oficiálně psát moldavská filmová národní historie. Začátky tohoto studia nebyly jednoduché. Bylo zapotřebí sem přemístit veškeré vybavení z Oděsy, což způsobilo přerušení moldavských týdeníků, jejichž produkce byla obnovena až v polovině července téhož roku. Druhým, poměrně silným nedostatkem studia bylo, že ve svých počátcích mělo v týmu jediného režiséra – Ukrajinku Olgu Ulickou (působící již v oděském studiu). Ta se účastnila nejen natáčení reportáží do týdeníků, ale podílela se i na jejich střihu. Současně zodpovídala za všechno technické vybavení studia a byla pověřena zaškolováním nových kolegů z Moldavska. S posledním jmenovaným úkolem vypomohlo v začátcích nejvíce moskevské studio, které do Kišiněva vyslalo celou řadu zkušených dokumentaristů, aby zde zaučili nováčky. Mezi nimi přijel i Alexej Zolotnický, který, navzdory tomu, že studio v Kišiněvě mělo oprávnění natáčet pouze dokumentární snímky, zde natočil celovečerní hraný film, první na území Moldavska. Snímek Moldavská melodie (1955) vypráví poměrně jednoduchý příběh o skladateli Lebeděvovi, kte rý během své tvůrčí krize tráví čas na chatě na břehu Dněstru. Jeho přítel Kosťa jej vezme na výlet po moldavském venkově, kde Lebeděv znovu načerpá inspiraci z lidových písní a může své dílo dokončit. V roli Kosti zde filmově debutoval Petru Barraci, významný divadelní herec, který ztvárnil za svůj život přes sto rolí a mezi lety 1997 – 2005 zastával post prezidenta divadelní unie Moldavska.

Produkce dokumentárního studia se neomezovala jen na týdeníky, vznikaly zde i krátkometrážní či středometrážní dokumenty určené především k exportu. Prvním byl film Lesy z roku 1953, po němž rychle následovaly další, jako Na břehu Dněstru, Naše Moldavsko či Vojenské památky.

Studio se během následujících let podílelo na vzniku ještě dvou dalších hraných snímků – Andrieše (1954) a Ljany (1955). Andrieš byl snímek v produkci kyjevského studia a šlo o debut později velmi slavného gruzínského režiséra Sergeje Paradžanova. Film o mladém pasáčkovi, který se s kouzelnou flétnou vydá porazit zlého čaroděje, je adaptací díla moldavského spisovatele Emiliana Bucova. Film Ljana, příběh o sporech i lásce mezi vedoucí souboru lidové tvořivosti Ljanou a hlavním zpěvákem, zarputilým Andrejem, režíroval ruský režisér Boris Barnet, na scénáři s ním přitom spolupracoval moldavský dramatik Leonid Corneanu.

V domácích kinech zaznamenaly jak Andrieš, tak Ljana velké úspěchy, u Moldavské melodie však lze hovořit přímo o manifestačním ohlasu. Tyto nemalé úspěchy mladého dokumentárního kišiněvského studia vedly k jeho reorganizaci, v rámci níž bylo 24. ledna 1957 přeměněno na studio dokumentárních a hraných filmů. Nyní již moldavským autorům nestálo nic v cestě za zahájením natáčení prvních celovečerních domácích snímků.