Jak žije romská komunita ve frontovém Donbasu Olesja Jaremčuk, přeložil Radko Mokryk
Sotva otevřela dveře, seběhla se kolem ní děcka. Mrká: už dneska? Návštěvnice kráčí klidnými, ale pevnými kroky, zdraví každého člena velké rodiny: Kristinu, Zarinu, Julju, Vasylije, Lidiji, Soňu, Šuru, Ljalju. „V tomhle domě bydlí vůdkyně romského společenství,“ povídá hrdě. Kristina, jíž je kompliment adresován, se upřímně usmívá. Trošku rozpačitě si upravuje cop stočený do drdolu. Je hustý, pevný a černý. Jak se to říká: jako zem? jako noc? „Ano, před několika lety se náš život změnil od základu,“ říká Kristina Hordijenko, jedna z iniciátorek občanského hnutí Romů v Torecku, a přihazuje uhlí do kamen. Červené, žhavé – jen svým vzhledem dokáže ochránit tělo před krutým mrazem. „Nezměnil se ani tak život jako my,“ pronáší. „Už jste někdy byli v našem táboře?“
Tábor
Romské osídlení v Torecku je malinkým organismem na těle sedmdesátitisícového města. Tvoří ho deset ulic, víc než dvě stě rodin – je to svět, kde život plyne mimo čas a prostor. Hornická osada v Doněcké oblasti, která se ještě donedávna jmenovala Dzeržynskyj, se nachází čtyři kilometry od frontové linie, a tím se lehce vysvětluje neklidné ohlížení při každém náhlém zvuku. Občas se tu ostřeluje. V noci.
„Během dne se nestřílí,“ upozorňovali mě, nebo mě spíš uklidňovali před cestou.
Toreck je městem bez zbytečných sentimentů. Ostré úhly, geometrická strohost krajiny, cesty jakoby nakreslené podle pravítka. Pulzující tepny ulic vedou od srdce města do rozvětvených sídlišť. Jednomu z nich se říká „tábor“ nebo „ghetto“. Romské ghetto.
Za uhelnými haldami jsou vidět nízké budovy s eternitovými střechami, barevné okenice, dřevěné ploty. Toto území je již po několik generací osídlené Romy. Někteří lidé se mu zdaleka vyhýbají, jiní nemají ani tušení o jeho existenci, přestože se nachází pouhý kilometr od městské rady a přímo naproti policejní stanici. Uzavřená a izolovaná komunita jen málo komunikuje s vnějším světem. Jedna žena s nimi ale navázat kontakt dokázala.
Sen
Olga Petrivna je světlovlasá, temperamentní a dynamická. Její modré oči jsou plné energie. Už hodinu sedíme na místní pumpě na obědě a já stále nemůžu překonat pocit viny kvůli svému příšernému zpoždění. Cesta z Kosťantynivky je jako řešeto a vůbec není jednoduché se sem dostat. O Romech v Torecku toho ví tato žena nejvíc a již řadu let se o ně stará, i když rodově s nimi není nijak spřízněná.
„Z dětství si pamatuji, že nad postýlkou mi visel velký koberec,“ vzpo míná Olga Petrivna. „Jsem z početné rodiny a musela jsem doma neustále pracovat: s mámou jsme okopávaly záhony a něco sázely na zahradě, staraly jsme se o dobytek. Po škole (mimochodem – měla jsem samé jedničky) jsem mámě pomáhala s domácími pracemi. Večer jsem šla unavená do postele a prohlížela si ten sametový koberec, který visel na zdi u postele. Byl na něm vyobrazen velký oceán s člunem a zámek s nádvořím. Seděli tam hudebníci a snědá žena s květinou ve vlasech tančila v pestré červené sukni a s tamburínou v ruce. Jak jsem se dívala na ty podivuhodné hrdiny, vymýšlela jsem si různé příběhy. Občas se mi o té tanečni ci zdálo. Pamatuji si, že jsem chtěla napsat knihu o cikánech. Proč taková myšlenka v hlavě desetileté holčičky vůbec vznikla? Nevím. Jediné, co jsem tehdy o cikánech doopravdy věděla, bylo, že starý cikán jezdil na koni a prodávál v ulicích hřebínky, píšťalky ve tvaru ptáčků a jiné drobnosti. Když jsem se už jako dospělá dozvěděla, jak těžce žijí, něco ve mně se vzbouřilo.“
Tlučte a bude vám…
Dvacet let pracovala Olga Petrivna ve výkonném výboru městské rady a v roce 2005 založila občanské sdružení „Ekologie a sociální ochrana“. Spolu se stejně smýšlejícími občany začala aktivistka pořádat různé akce pro Romy. Přijela do romského tábora a, jak sama říká, začala „tlouct na branku“. Chystá děti do školy, vodí je do všelijakých kroužků, pořádá společný úklid, naslouchá jejich problémům a tyto problémy se pak snaží vyřešit na příslušných úřadech.
„Protože jak lidé obvykle reagují na cikánku, která vstoupí do nějaké kanceláře?“ zlobí se Olga Petrivna. „Okamžitě ji vyženou. Když jsem se s nimi seznámila blíž, pochopila jsem, s kolika nečekanými problémy se setkávají – nemůžou dosáhnout vůbec ničeho! Ni-če-ho,“ důrazně opakuje občanská aktivistka. Na ramenou má pěkný pestrý šátek.
„Jednou za mnou přišly dvě malinké cikánky žebrat,“ vzpomíná, „Lida a Izabella se jmenovaly. Vždycky jsem jim pomáhala, jak jen jsem mohla. Umyju je, obléknu, nakrmím. Měla jsem pro děti připravené dárky a holky se mi vysmály: „Jako by nebylo komu je darovat!“ V táboře je tolik cikánských dětí, že vám utrhnou ruce! Tak jsme se ocitli v romské komunitě, kde jsme oslavili svátek společně s Církví Ježíše Krista. Děcka dostala své dárky a všechna zmizela. Zůstaly jen tři Romky, které šly za mnou, omluvily se za všechno a požádaly mě: „Olgo Pe trivno, neopouštějte naše děti!“. Pod širým nebem v trávě jsme uspořádali dvanáct hodin výuky náboženství pro romské děti, seznámili jsme se s jejich rodinami. Tak začalo naše přátelství.“
Protože Romové žijí v izolaci, mnoho lidí ve městě nemá ani ponětí o jejich táboře. I samotná Olga Petrivna uznává, že do jisté doby nevěděla o jejich existenci. Nehledě na to, že městský výbor, kde pracuje, se nachází pouhý kilometr odtud. Dříve Romové ani neopouštěli území tábora, pokud to nebylo nutné. Komunikovali jen mezi sebou a se sousedy.
„Děti, se kterými jsem mluvila, rozuměly ruštině velmi špatně bez ohledu na to, zda jim bylo šest nebo čtrnáct. Ukrajinsky nemluvily vůbec. Bavily se jenom cikánsky. V celém táboře je asi deset gramotných lidí,“ povzdechne si. „Někteří umí napsat jen klasickou větu ze slabikáře: ‚máma má mísu‘. Ve městě existuje rovněž problém s drogami. A často se prodávají právě přes Romy. Až později se dozvídám, že člověk blízký Olze Petrivně se také stal obětí drog. Neštěstí nevyvolalo v této ženě nenávist, ale naopak snahu pomoci.
V červenci 2012 žena přijela do tábora a od té doby nepřetržitě pokračuje v práci s Romy.
„Mám je ráda jen tak. Nemůžu to vysvětlit. Je to mé poslání od Boha.“
Za plotem
„Začala jsem se věnovat romským dětem,“ vzpomíná Olga Petrivna na začátky své činnosti. „Jsou tu matky, které byly ve vězení. Máme tu děti, co se ve vězení narodily.“ Velký problém spočívá v tom, že cikánská komunita je velmi uzavřená. Jako v kterékoli jiné zemi. Je prakticky nemožné naučit se jejich jazyk.
„Žijí ‚za plotem‘,“ vysvětluje obhájkyně Romů. „Chovají se podle toho, co za ním zahlédli. Nás všemu učí matka, učitelky a učitelé ve školkách a ško lách atd… Matka řekne, co se smí dělat a jak se dítě může a nemůže chovat. Kdo a čemu ale učí romské dítě, když i samotné matky neměly šanci se něčemu naučit? Matka, která se dostala do vězení, a děcko, které bylo vychováno tetou, strýcem nebo někým cizím, co to může vědět o životě? ‚Cikánství‘, o němž obvykle slýcháme, se projevuje jako obrana. Je to kvůli tomu, že je svět nepřijímá,“ je přesvědčená Olga Petrivna.
Podle lidskoprávní aktivistky bychom nejprve měli všichni pochopit, že Romové mají naprosto stejná práva jako všichni ostatní.
„Zaprvé je zapotřebí přijmout je a začít uskutečňovat Strategii romské integrace.“
Podle Strategie integrace romské národnostní menšiny do ukrajinské společnosti pro období do roku 2020, která byla schválena prezidentem Ukrajiny již v roce 2013, by se Romům měla poskytovat právní a sociální ochrana, mělo by být napomáháno růstu úrovně jejich vzdělanosti, měly by se zlepšovat podmínky bydlení, měli by mít k dispozici lékařskou pomoc atd.
„Měli by mít stejné možnosti jako my,“ zdůrazňuje žena.
Olga Petrivna zorganizovala v Torecku pro romské děti divadelní studio „Jahori“, „Školu dobra“ v rámci volitelné výuky – přijížděla do tábora, obcházela domy, čekala, až se najedí, umyjí, oblečou, obují. Nebo je sama umývala a oblékala. Pak je vedla do školy.
„S kamarády jsme zorganizovali ‚Školu dobra‘, abychom učili romské děti základním věcem – vzájemné lásce, lásce k okolnímu světu. Zprvu byly děti neorganizované, negramotné a špatně oblečené. Měly ve zvyku mluvit sprostě. A to tak, že ani dospělí by něco podobného neřekli,“ povzdechne si zarmouceně.
„Abych nějak popsala vývoj dětí od čtyř do dvaceti let, povím vám jednu příhodu. Šli jsme s dětmi hrát hru ‚šátek‘. U nás hra začíná tak, že se děti chytnou za ruce a stoupnou si do kruhu. Jenomže problém byl v tom, že když jsme řekli dětem, aby si stouply do kruhu, nevěděly, co to je, dokážete si to představit?“
Zastánkyně Romů to vysvětluje tím, že děti jsou sociálně zanedbané. Během výuky se proto rozhodli používat program Jurije Kuklačova, aby se děti naučily snít. Tato zapálená žena věří, že pokud dítě o ničem ne sní, podléhá depresi a začíná užívat alkohol nebo drogy. Protože ho život přestává bavit. Olga Petrivna se začala romských dětí ptát na jejich sny. A děti žádné neměly.
„Ony neuměly ani nic napodobit, protože si věci kolem nedokáží s ničím spojit. Co dělá kupříkladu lekárník, zahradník, stavitel? Děti neměly ani ponětí. Problém byl v tom, že opravdu žily jako v ghettu a s nikým nekomunikovaly. Děti mluví cikánsky, občas slyší ruštinu. Přijdou do školy, a tam je všechno ukrajinsky. Dejme tomu, že šestileté dítě přijde do školy a paní učitelka řekne: „Vezměte si zítra teplé ponožky a deštník, protože bude pršet a vyrazíme do města“.
Dítě ví, co jsou to ponožky. Ale deštník? Vůbec netuší, o co jde – u nich doma nic takového nikdy neměli. V jejich představách není nic kromě matky, která kouří a na všechny sprostě nadává. Když jsme přišli do tábora, viděli jsme, jak si děti hrají. Víte jak? Braly do rukou hlínu a házely ji po sobě,“ Olga Petrivna aktivně gestikuluje ve snaze zkrotit vlastní emoce. „Bylo to tak podivné, že jsem tomu sama nemohla uvěřit.“
„Jak motivovat děti, aby chodily do školy, jak je naučit pořádku a soci alizovat je?“ ptá se žena. „Třeba tady Taňa. Když šla do školy, hned bylo vidět, že je úplně jiná než ostatní, proto si jí děti mnohem více všímaly. Ale ve srovnání s dcerkou ředitele dolů, která je oblečená jako ze škatulky, se romská dívka cítí poníženě a má pocit, že ji vrstevníci šikanují. Romské děti odcházejí ze školy, protože nemají ve srovnání s jinými dětmi stejné možnosti.“
Nyní odpovědnost rodičů za zabezpečení kvalitního vzdělání dětí výrazně vzrostla. To však vůbec neznamená, že se všechny romské děti předhánějí, kdo bude ve škole dřív, a že netouží po ničem jiném, než trávit čas ve škole. Je to ale výrazný pokrok.
„Je nutné, aby učitelé změnili své vyučovací metody. Je potřeba najít způsob, díky němuž bude vyučování pro dítě zajímavější,“ uvažuje Olga Petrivna.
„Zprvu mi nikdo nevěřil,“ odmlčí se. „Dnes ale již chodí děti do školy pravidelněji a s větší chutí, protože už se jim něco daří, zvykly si na disciplínu, řád, zdvořilost.“
V současnosti místní Romové chodí na tréninky, účastní se besed u kulatého stolu, prezentací, a to nejenom doma, ale jezdí i do Kyjeva, do Černihova, děti se podílejí na realizaci projektu mezinárodního fondu „Obrození“ Ukrajinského helsinského výboru pro lidská práva. V roce 2016 se jedenáct romských aktivistek stalo členkami této organizace.
„Jako dobrovolníci mi pomáhají rozdávat humanitární pomoc, a nejenom Romům. Zorganizovali jsme cikánskou kapelu „Romane čenherja“ a mládežnický romský kroužek „Červona trojanda“. Jsem přesvědčená, že za sociální nevyspělost nemohou ani děti, ani rodiče. Abychom mohli rozetnout tento bludný kruh, musíme pomoct nové generaci. Povedlo se mi dosáhnout toho, že si obec všimla romského problému. Navíc jsou tady dnes i Romové, kteří chodí do kostela. Jsou to velmi šlechetní lidé.“
Jeptiška Soňa
Jeden z domů v táboře je pečlivě nabílen. Všichni vědí, že tady bydlí „jeptiška“. Dvaašedesátiletá Soňa Čerepovská se tady narodila a také zde strávila celý svůj život. Její rodiče dříve kočovali po Charkovské oblasti, později se však usadili tady. Soňa se nikdy neprovdala a je panna. Nežije v klášteře ale žije životem jeptišky – chodí do kostela, hospodaří skromně, dohlíží na nemocné bratry, kteří jsou invalidy druhého a třetího stupně, stará se o děti své sestry.
Zatímco sedíme v kuchyni, kde jsou malá šedivá kamna, vlítnou do pokoje dvě malá děvčata – šestiletá Maša a osmiletá Sabrina. Starší sama nabízí svoji pomoc: „Babičko, umyju podlahu.“ Dívky jsou zdvořilé a uctivé – vůbec se nepodobají Romům, které jsme zvyklí vídat někde kolem nádraží. Jsou klidné a usměvavé.
V nuzném ale čistém pokojíku stojí na stole samovar a filtrační konvice.
„Naše organizace ‚Ekologie a sociální ochrana‘ je dostala díky organizaci „Krym_SOS“ a následně rozdala Romům v rámci humanitární pomoci. Patří jim naše poděkování,“ vypráví žena.
Chudobu v Torecku je těžké překonat. Kupříkladu Soňa dostává každý měsíc 900 hřiven (cca 800 Kč, pozn. překl.). Pytel uhlí, který vystačí tak na jeden dva dny na vytopení malého domku, stojí 60 hřiven. Což znamená, že po patnácti dnech, ani ne po měsíci, peníze již nejsou. A to mluvíme jen o topení. Dříve Soňa pracovala jako uklízečka ve škole, teď už je v důchodu, takže ani nemá možnost si dodatečně přivydělat. Mnoho rodin se potácí na hranici přežití. Ženy, které živí rodinu, si pomáhají loupáním ořechů. Koupí kilo ořechů za 50 hřiven, oloupou je a prodají za 60–80 hřiven. Na rozdíl od jiných měst, kde se loupané ořechy prodávají za 170–200 hřiven.
„Nehledě na tak drsné životní podmínky, Romové v Torecku teď nežebrají,“ povídá Olga Petrivna. „Na ulici nepotkáte neupravenou ženu, která by žebrala o peníze.“
Během několika dní v Torecku jsme opravdu žádnou takovou neviděli.
„Schází peníze na všechno,“ stěžuje si Soňa, „ale přežíváme, jak jen to jde. Pomáhá nám modlitba,“ říká.
Naproti ní visí kalendář s obrazem Matky Boží. Nebo se mi to snad zdálo?
Mimo čas
Jak navštěvujeme jeden romský domek za druhým, mám pocit, že vstupuji na jakési nedotčené území. Myslím, že kdyby se mnou nebyl fotograf a Olga Petrivna, asi bych se taky bála. Asi bych k sobě silněji tiskla fotoaparát, schovávala peníze do vnitřních kapes a neustále se ohlížela, zda někdo nekráčí za mnou. Možná bych se bála se jim dívat do očí. Vždyť všichni vědí, že se jim člověk nesmí podívat do očí, aby ho neuhranuli. Stereotyp rodí skutečný strach. „Musíme se přestat bát,“ říká Olga Petrivna.
„Musíme je přijmout a navázat s nimi kontakt.“
Opravdu, jak se taková komunita může integrovat, když na ně ostatní reagují a) se strachem, b) s pohrdáním, c) s nenávistí? Jako kdyby se jejich život odehrával na pustém ostrově a mimo náš čas. Ještě nedávno v romských domech nebyly ani hodiny. Nekonají se zde obchodní schůzky, neprobíhají zde naléhavá jednání, nejsou zde deadliny. Dříve děti nechodily do školy, takže ani nebyla potřeba ráno vstávat z postele.
Teď se vstává přesně v sedm. O půl osmé už musí být ve třídě.
„Já musím vstávat ještě dřív, abych zatopila v kamnech,“ říká Kristina Hordijenko, romská vůdkyně. „Ne vždycky máme dříví. Doly jsou zavřené, uhlí není. Uhelné jámy – nelegální doly – zavřeli. Jak máme doma topit? Jak mám nachystat dítě do školy?“
Na zdi v Kristinině domě visí hodiny. Už tři roky. Zákeřně tikají, popohání k životu. V domečku sólistky kapely „Romane čenherja“ se právě sešla celá rodina. Soňa, Ljalja, Šura, Taňa, Zarina sedí pohromadě, jako by se snažily ohřát. Vedle nich se posadila Julija. Má jediného koně v táboře. Tatarku.
Hostí nás čajem a sladkostmi. Děti běhají po bytě, nejstarší Kristinina dcera Taňa recituje Ševčenka.
Přestávám cítit strach. Kam se poděl? „Nejdůležitější, co jsme pochopili,“ povídá Kristina, „je, že kromě našeho domu existuje ještě něco. Zapojili jsme se do občanských aktivit. Během války je to těžké. Rodiny jsou početné, nemůžeme si už přivydělat ani prodejem ořechů, přídavky na děti někdy vyplácejí i se šestiměsíčním zpožděním – jak máme žít a přežít? Našla jsem východisko. Nabídli jsme místní vládě úklid města a vláda nám platila humanitárními balíčky s potravinami.“ Olga Petrivna říká, že tehdy pak ve městě bylo čisto jako nikdy předtím.
„Dříve mě z každého úřadu hned vyhnali. Nic neřešili a vůbec neodpovídali,“ přiznává Kristina. „Teď je všechno mnohem lepší. Pokud vidím, že úředníci nechtějí jednat podle zákona, říkám: ‚Zavolám Olze Petrivně‘. A hned se řešení najde.“
Žena se směje.
„Děti jsou teď na prvním místě. Sice jsme chudí, ale podívejte se, všude máme uklizeno.“
Na podlaze leží vyčistěné koberečky, na oknech visí nové záclony. I když je vidět, že toho v domě hodně chybí. Žijí tu tři děti, kromě toho se sem po ostřelování z Luhanské oblasti přestěhoval invalidní bratr, a v domě je jenom jedna židle, gauč a postel. Někdo musí spát v křesle. V početných romských rodinách bohužel nemají žehličky. Nemají pračky ani peníze na prací prášek. Občas nastává dilema, zda koupit chleba nebo čisticí prostředek.
Olga Petrivna Rudenko pomáhá Romům různým způsobem. Dnes už v táboře nejsou obyvatelé bez dokladů, matky dostaly osvědčení o početné rodině a tím i jisté výhody. Žena také vyhledává ty, kterým situace Romů není lhostejná a kteří jim chtějí poskytnout humanitární pomoc. Takže odnedávna mají Romové možnost nechat se vyšetřit u lékaře, čtyři lidé obdrželi občanství, romské tvůrčí kroužky se účastní místních akcí, přibližně sto třicet romských rodin dostalo dvacet kuřat a každá z nich peníze na krmivo.
Občas se dobro vykonané pro jiné nečekaně vrací:
„Když jsem byla nemocná, romská devčata za mnou chodila domů a pomáhala mi umýt podlahu, poklidit. Hrnce se v kuchyni leskly, jako by byly nově koupené. Dojalo mě to, protože právě to je přátelství.“
K důstojnému životu
„Průlom nastal, když jsme uspořádali svátek matek s názvem ‚Štastná matka‘. Každé romské matce jsme říkali něco hezkého, slova úcty a vděku. Děkovali jsme za to, že je romská žena pro své děti vždy hrdinkou. Děkovali jsme za to, že každá máma chce pro své dítě štěstí, což je neustálá odpovědnost za jeho budoucnost. A na konci jsme každé mamince darovali květiny – ženy plakaly. Bylo to totiž poprvé v životě, kdy jim někdo takovým způsobem projevil úctu,“ vzpomíná lidskoprávní aktivistka.
„Od roku 2013 je mým snem, aby bylo v ukrajinském parlamentu pět romských poslanců,“ říká Olga Petrivna. „Ptají se mne: ‚Proč Romové?‘. Odpovídám, že jsou čtyřikrát chytřejší než jiné národy. Říkají to vědci, ale možná je to jen mé zbožné přání…,“ směje se. „Za posledních pět let se odehrálo všechno možné: věci dobré i zlé. O všem se nedá napsat, my však nežijeme válkou na frontové linii, ale připravujeme se na důstojný život v rodné ukrajinské zemi po vítězství.“
Sedíme v domě vůdkyně Kristiny Hordijenko a děvčata mi vypráví ještě další příběhy: o tradici únosu nevěsty před svatbou, o tom, že největší hanbou v cikánském táboře je mít uříznutý cop.
„A co baron? Máte u vás barona?“ ptám se.
„Baron? Baronem je – Olga Petrivna!“
Text je součástí cyklu reportáží „Naši Jiní“, který se zabývá národnostními menšinami a příběhy ukrajinské rozmanitosti. Arméni, Němci, Bulhaři, Švédové, Poláci, Češi, Gagauzové, Židi, Albánci, Rumuni, Řekové – to je jen malá část velkéko obrazu rozmanité Ukrajiny. „Navštěvujeme staré chaloupky v nejvzdálenějších vesnicích a nakukujeme do typických oken ve velkých městech – vyprávíme o jiných Ukrajincích. O těch, kteří jsou vedle nás. Kteří jsou tady už po staletí.“