Proč nás dnes zajímá východní Evropa? Rozhovor se studenty Filozofcké fakulty UK

Aleksandra Skorvid, Anton Romaněnko

Na Ústavu východoevropských studií (dále jen ÚVES) FF UK jsou vyučovány vzdělávací programy Ruský jazyk a literatura a Východoevropská studia se zaměřením na rusistiku, ukrajinistiku a baltistiku. Loni bylo ke studiu v bakalářských a magisterských programech tohoto ústavu přijato 61 studentů. Zapsali jsme několik monologů, v nichž studenti hovoří o tom, co je sem přivedlo, proč je důležité se východní Evropou zabývat a jakým výzvám mohou mladí odborníci čelit

Kirill Ščeblykin: Proč jsem šel studovat ruštinu? Těch důvodů bylo víc, osobní i takové obecné. Dříve jsem studoval na právnické fakultě, ale lákalo mě studium literatury a jazykovědy. Navíc jsem se hlásil na rusistiku v období, kdy byl o Rusko zvýšený zájem, po událostech na Ukrajině.

Nevím, zda existuje tady u nás pocit, že Rusko je něco zvláštního, neobvyklého, divného, asi ano. Rozhodně můžu říct, že ruská kultura má, nebo minimálně dříve měla, určité stigma kultury okupantů – kvůli historii, Sovětskému svazu, kvůli osmašedesátému a tak. Zajímavý je přístup k ruské literatuře: pokud je to ta klasická literatura 19. století, tak za nic nemůže a je pěkná, tam se to neřeší. Neřeší se to ani v avantgardě, vztahuje se to hlavně na období socialistického realismu. Existuje také určité středoškolské trauma, že Češi se museli učit rusky, byla to kulturní nadvláda. Podobnou otázku teď hodně řeší Ukrajina. Co se týče Česka, nějakým způsobem by se s tímto traumatem také mělo pracovat, ale upřímně moc nevím jak. Na druhou stranu, když si to budeme pořád jenom připomínat a jen to akcentovat, nic to nepřinese.

Pokud vezmeme areál východní Evropy, tak zde Rusko zkrátka bude kvůli různým historickým příčinám nějakým způsobem dominovat, podobně jako i ve slavistice má rusistika tendenci hrát ústřední roli a vytlačovat „menší“ filologie. Jinak si ale myslím, že si na ÚVESu přijde na své Ukrajina i pobaltské státy, jediné, na co se zapomíná, je podle mého Bělorusko.

Na otázku, zda se náš ústav úspěšně vyrovnává s úkolem přípravy odborníků, bych odpověděl, že to je hodně individuální. Studenti, kteří odsud vycházejí, mají každý jinou úroveň. Katedra může dát pouze nějaký minimální standard – pak už to záleží na člověku.

Nevím, jaký vliv bude mít Rusko tady u nás, ale přinejmenším se tam budou dít důležité věci, které nás v budoucnu ovlivní. Myslím si, že je pro naši zemi důležité, aby měla nějaké odborníky na Rusko. Problém je ten, že tady je tendence buďto Rusko automaticky přijímat a milovat, nebo naopak – že Rusko může za všechny naše problémy. Ani jeden z těchto přístupů nepovažuji za rozumný. Rusko není třeba milovat ani nenávidět, je třeba mu hlavně rozumět, myslím si, že to řekl už Masaryk.

(anonym): Vždy jsem chtěla studovat na Karlově univerzitě, protože ji jednoduše pokládám za nejlepší. K ruštině jsem se dostala během studia na gymnáziu. Díky tomu, že mám kolem sebe spoustu přátel, kteří nemluví česky, studium jazyka postupně vyplynulo i z mých zájmů. Zajímám se ale nejenom o ruštinu, chodím i na běloruštinu a lotyštinu. Pro mě jsou tyto areálové jazyky možná i poutavější a z té nabídky, co na ÚVESu máme, mě právě lotyština zaujala nejvíce, protože docela tíhnu k baltským státům. A běloruštinu jsem si zapsala, protože jsem věděla, že je to pozoruhodný jazyk, a chtěla jsem ho porovnat s ruštinou. Co se týká baltistiky a bělorusistiky, tam bych vůbec nic neměnila. Přijde mi, že jsou vedeny dobře, spíše kamarádskou formou a ve skupinách s malým počtem studentů, což je v jazyce vždy výhodou. Jediné, co mě možná tak trochu překvapuje, je to, že v mém ročníku ruštinu studuje více rusky mluvících studentů než Čechů.

Možná to ale bude tím, že v současné době není o ruštinu moc zájem. Předchozí generace je hodně vázaná na němčinu a angličtinu a ruština je stále v našich představách spjata spíše s minulým stoletím. Tento postoj je ale podle mě špatný, měli bychom se od něj odpoutat. Zkrátka co bylo, bylo. Z mého pohledu hraje ruský jazyk významnou roli, stejně tak jako Rusko samotné.

Lidiya Dorosh: Na ukrajinistiku jsem přišla hlavně proto, že jsem Ukrajinka, protože žiju v Čechách už deset let a chybělo mi tady něco domácího, něco ukrajinského. Tak jsem se rozhodla pro studium tady, a to i přesto, že nejsem na humanitní obory vůbec dobrá, jsem spíše matematického zaměření.

Přiznám se, že když jsem tady ještě nestudovala, měla jsem vůči Rusům větší odpor. Pak jsem se tady seznámila s Rusy, kteří mají Ukrajinu opravdu rádi, byla jsem tím překvapená, dokonce jsem to vyprávěla i doma, že to není tak, že Rusové jsou jenom ti špatní. A vůbec jsem si nevšimla, že by se postoj těchto Rusů vůči Ukrajincům po Majdanu nějak zásadně změnil. Minimálně ve škole to není vidět, což je asi dobré, navíc politiku na hodinách moc neřešíme. S negativní reakcí kvůli tomu, že jsem Ukrajinka, jsem se tady rozhodně nikdy nesetkala. Naopak, v době po Majdanu k nám na ukrajinistiku chodila strašná spousta lidí.

Líbí se mi tady. Měla bych snad jenom jedno přání, a to, aby bylo té ukrajinistiky tady trošku více. Ruština pochopitelně převažuje, ale je toho občas příliš. V našem ročníku nás není moc a někdy je mi to líto. Na druhou stranu musím říct, že mě opravdu docela překvapuje, že tu ukrajinistiku studuje někdo „cizí“, kdo není Ukrajinec. Chápu ještě, když to jsou lidé z východní Evropy, ale Češi? Je to zvláštní, mají toho tolik na výběr a vážně mě zajímá, proč sem chodí. Jsem za to samozřejmě moc ráda, vždy mě přitahoval ten pohled na Ukrajinu z jiné, ne ukrajinské strany. Ale většinou tady studují ti, kdo mají s Ukrajinou něco společného. A je mi líto, že se o Ukrajině ve skutečnosti ví jen málo.

Anastasia Barbanaková: Narodila jsem se v Kazachstánu, ale skoro celý život žiju tady v Čechách. Šla jsem studovat ruštinu proto, že mám ruské kořeny a byla bych hloupá, kdybych nevyužila toho, co už je mi dáno. Rusistiku je zapotřebí studovat, protože Rusů je 140 milionů, a vzhledem k té politice, kterou dnes Rusko vede, by se mělo o tomto státě vědět více. Proč studovat rusistiku? No, Rusko je velmoc ekonomická i vojenská. A přese všechno nás však spojuje historie či naše křesťanské kořeny.

Studium na ÚVESu pro mě znamená především poznání ruské kultury. Setkávám se tady s lidmi, kteří sem přijeli z Ruska, takže mám možnost s nimi komunikovat v jejich jazyce, být blíž k jejich mentalitě. Líbí se mi, že zde není vidět odmítavý postoj Čechů vůči Rusům, naopak. Tady je to opravdu o tom propojování. I když bych byla samozřejmě ráda, kdyby se ruština na ÚVESu učila na vyšší úrovni.

Vzhledem k současné situaci si myslím, že má rusistika velkou budoucnost. Jak jsem řekla, Rusko je velmocí, což není možno ignorovat, a ten, kdo to dělá, kope sám sobě hrob. Dokážu pochopit, že v Čechách byly určité historické události, přes které se těžko jde přenést, ale jsme ve 21. století, už je potřeba jít dál. Něco by se mělo změnit, a to ne na úrovni školství, ale na úrovni celkového vnímání, vnitřního cítění situace. Přijde mi, že Češi se tomu brání. Potřebují mít zkrátka představu nějakého toho zla (v tomto případě Ruska), proti kterému je třeba bojovat. Otázkou ale je, zda je to dobrá volba a správná pozice, jelikož dřív nebo později budeme muset s Ruskem zasednout k jednomu stolu. Myslím si tedy, že by se tady na rusistice mělo nejdříve mluvit o poznání národa a až potom o zlepšování nějakých politických vztahů. Bylo by důležité poukázat na to, co vůbec Rusko je.

Eevi Rýdza: Na baltistice jsem proto, že ještě na střední škole jsem měla zájem o takové ty menší jazyky, které málokdo ovládá. Přišla jsem na den otevřených dveří FF UK a dozvěděla jsem se, že se tady učí lotyština. Tak jsem si řekla, že je to pro mě dobrá šance. Je hodně lidí, kteří studují angličtinu, francouzštinu a další světové jazyky, ale podle mě je třeba se učit každý jazyk – tedy pokud je živý. Studium latiny a pruštiny by mě už třeba nelákalo.

Studuje nás tady docela málo, ale jsem za to vlastně ráda, protože v menších skupinách se cizí jazyk podle mého lépe učí. Jazyk mě zajímá nejvíc, i když je užitečné vědět něco také z historie a literatury.

Kromě Lotyšska mě zajímá Litva, protože je součástí Pobaltí. Trochu se zabývám i Ukrajinou, protože mi přijde, že její historie má blízko k Lotyšsku. Studium Ruska beru tak trochu jako nutné zlo. Moc nevím, proč bychom je měli studovat – zdá se, že kvůli tomu, že Lotyšsko bylo dlouhou dobu jeho součástí. Avšak Finsko bylo součástí Ruska také, a na hodinách finštiny, již studuji také, se Ruskem vůbec nezabýváme.

Myslím si, že ačkoli je Pobaltí propojeno se zbytkem východoevropského regionu, jako baltisté bychom mohli studovat ruské dějiny pouze v rámci předmětu „Dějiny Lotyšska“. Tam bychom se zároveň dozvěděli základní fakta z ruských dějin, ale jenom o tom, co opravdu souvisí s Lotyšskem. Protože ta idea společné historie… No, dobře, Lotyšsko bylo součástí Ruska, ale v současnosti už není. Vážně nevidím důvod, proč by pro ně mělo Rusko být nadále důležité.

Roman Pstyha: Pocházím z Kyjeva, teď studuju ukrajinistiku v magisterském programu ÚVESu a současně se zabývám baltistikou, učím se litevštinu. Žiji v Čechách proto, že v určitém okamžiku jsem pochopil, že o regionu, kde jsem se narodil a vyrostl, toho vím velmi málo, a chtěl jsem se o něm dozvědět víc. A kdo chce předmět svého zájmu prozkoumat, musí se odtrhnout od toho prostředí, ve kterém se nachází, pak bude mít nepředpojatý pohled na mnohé věci.

Těžko se dá vysvětlit, co mě vedlo k baltistice. Už od mých žákovských let mě lákala Litva. Probírali jsme ji na hodinách dějepisu a vždycky mě zajímalo, co je to za zemi a jací jsou ti lidé, se kterými jsme tak dlouho byli spolu, v novověku i v sovětské době.

Během půldruhého roku tady jsem nenašel nic, co by se mi na baltistických studiích nelíbilo. Nejdůležitější je, že nejen že studujeme historii a kulturu, ale zároveň získáváme klíček ode dveří, kterým se říká „poznání současné situace“: společenské, politické a jiné. Aby se člověk naučil správně „čelit výzvám současnosti“, musí znát historii a kulturu té které oblasti.

Baltistika je ve skutečnosti propletena se vším ostatním: s rusistikou, ukrajinistikou, všechno jde ruku v ruce. Když mluvíme o historii, je velmi těžké to od sebe oddělit: Velkoknížectví litevské, Rzeczpospolita a jak to všechno ovlivnilo osud národů žijících na území těchto státních útvarů, ať je to Polsko, Ukrajina, Bělorusko nebo Litva. Mnohé problémy současnosti mají kořeny už v dávných staletích.

Absolvoval jsem nejlepší vysokou školu na Ukrajině, historickou fakultu Ševčenkovy univerzity, a na to jsem hrdý, je to moje alma mater. A žádný velký rozdíl mezi Prahou a Kyjevem není, v obou případech jsou splněny požadavky na dobré vzdělání, pokud se to tak dá označit. Pokud se člověk vyzná ve svém oboru, bude to stejně dobře zvládat jak v Kyjevě, tak v Praze.

Myslím si, že zájem o východoevropský region zůstane navždy. Čím více budeme mít vzdělanců, kteří budou s to zodpovědět otázky vyvstávající před společností, tím snáze pochopíme procesy, které v tomto regionu probíhají. Jinak jim Evropa ani okolní svět neporozumí a nebudou jim schopny pomoci, i kdyby chtěly, protože prostě nebudou vědět, jak by to mohly udělat. Proto mám za to, že bude ve východní Evropě ještě dlouho poptávka po odbornících, kteří se v ní vyznají.