Přeložila Linda Heinigová, ukrajinistka, Masarykova univerzita
Příběh poválečných optantů – lidí z východního Slovenska, kteří se nechali nalákat na sliby lepšího života v Sovětském svazu a odjeli na Ukrajinu do vesnic, kde před nimi žili čeští kolonisté, je jednou z kapitol knihy ukrajinské novinářky Olesji Jaremčuk Naši inši (Naši jiní, 2018), v níž autorka popisuje život národnostních menšin na Ukrajině.
„To bylo tak: když české chlapce odvedli do války, zapsali se do sboru Ludvíka Svobody,” hlasitě a expresivně vysvětluje Josyp Mychalčyn z vesnice Hrušvycja Perša, která se nachází u Rovna. „Češi hned pochopili, co znamená kolchoz a co jsou zač praví sověti. A jeden Čech řekl veliteli: my se chceme z volyňských kolonií vrátit do své vlasti. Osvobodíme Prahu, ale dovolte nám vrátit se.”
Pražská operace, která skončila 11. 5. 1945, se stala poslední ofenzivní operací Rudé armády v Evropě za časů druhé světové války. Tehdy sovětská vojska zajala více jak 850 tisíc německých vojáků, důstojníků a třicet pět generálů. Osvobozování Prahy se aktivně účastnili i volyňští Češi.
Velitel Svoboda musel zařídit povolení k návratu kolonistů.
Češi čekali na povolení k návratu více jak rok; 10. července 1947 byl v Moskvě podepsán dokument s nekonečným názvem – Dohoda mezi vládami ČSR a SSSR o právech opce a vzájemného přesídlení občanů české a slovenské národnosti, kteří žijí v SSSR na území bývalé Volyňské gubernie, a občanů ruské, ukrajinské a běloruské národnosti, kteří žijí na území ČSR.
Přibližně čtyřicet tisíc Čechů, kteří se na Volyni usadili v šedesátých letech 19. století, tak získalo právo odjet, a většina z nich tohoto práva využila. Na ukrajinské půdě se jim dařilo – desetiletí těžké práce přinesla své plody. Česká hospodářství patřila k nejbohatším, stavení k nejkvalitnějším. Nechyběly ani kostely a pivovar. Ale se sovětským uspořádáním se takový život ukázal jako neslučitelný.
„Je těžké rozloučit se s místy, kde jsme se narodili, kde jsme se my a naši rodičové nadřeli, abychom svým potomkům zabezpečili lepší budoucnost,” pronesl v roce 1947 na mši v kostele Čech Vladimír Šrek. „Všechno to stvořily naše ruce, smáčel náš pot, mysleli jsme, že nám to všechno patří na věčné časy. A nyní opouštíme Volyň s pěstí za zády. Opouštíme ji skoro bez peněz. Ale copak naši rodičové jeli na Volyň s větším bohatstvím, než s jakým odcházíme nyní my? Naše práce zde zůstává.”
„Kdo z nás neměl českého známého, se kterým se rád setkával a rád s ním mluvil? Budou nám chybět, až odjedou,” dodal pravoslavný kněz.
Po pronesené řeči se věřící, stejně jako otec, rozplakali.
Mléčné řeky
„Josef Havlíček, rok 1932. Tady by někde měl být ukazatel,” opakuje Josyp Mychalčyn, když rozhrnuje křoviny. „Tady, u tratě. Naše stavení stojí jako první. A tam jsou české domy,” ukazuje rukou směrem ke křovinám.
„A tam dál jsou Češi a tady taky. Celkem tady u nás bylo tisíc dvě stě Čechů. Některé se tu vdaly, někteří se oženili, tak zůstali. Například nedávno jsme pochovali Češku Karolinu; Raček taky zůstal. Ale všichni už umřeli.”
„Tady byla cesta. Ach, jak to všechno zarostlo. Dobře, že aspoň malá cestička tady je,” vzdychne a horlivě před sebou rozhrnuje porost.
Josypova rodina přijela na místo českých kolonistů z východního Slovenska.
„Když jsme přijeli, tak tady dokola nic kromě nebe nebylo. Mně bylo tenkrát sedm let, to si pamatuju. Ženy zvedaly ruce k nebi a naříkaly. Potom už jsme se nastěhovali do stavení. Naše bylo právě to Havlíčkovo, jak tam stálo napsané do cementu. Tady je naše pole – hospodař, jak umíš,” ukazuje na obrovskou rovinu.
Předtím, ještě na Slovensku, slýchával otec Josyp výzvy jako tuhle: Drazí bratři a sestry! Existuje velká myšlenka a cíl – sjednocení celého ruského národa. Aby ten více netrpěl ani sociálně, ani národnostně. Sovětský socialistický řád a systém je nejvyšší formou demokracie na světě. Je to forma, kde pracující národ vzal majetek do vlastních rukou a pod vedením Komunistické strany tvoří zázraky.”
Pohlednice s tímto textem a ruským titulkem „Jestli jsi Rus, tvoje místo je v Rusku”, všelijak přizpůsobeným místní řeči, se ve vesnicích na východním Slovensku objevily v únoru 1946. Sovětská vláda se snažila přesvědčit tamější obyvatele, aby se přestěhovali na Volyň. Bylo potřeba zaplnit demografickou mezeru, která se vytvořila po odjezdu Čechů.
„Docházelo k hrozné propagandě,” vypráví Josyp. „Nikoho by ani nenapadlo, že by se na tak vysoké státní úrovni mohlo tak lhát. Sovětští emisaři psali, že tady tečou mléčné řeky. Vláda SSSR slíbila převézt na Ukrajinu rychle a pohodlně nejenom lidi, ale i dobytek, nábytek a pracovní nástroje. Bydlení garantovali následujícím způsobem: na Slovensku rodina prodá svůj dům nebo jej předá do vlastnictví československého státu a za to získá takzvanou známku s orientační cenou majetku. Na novém místě stavení kupovali buď za hotové peníze nebo za sumu odpovídající známce. Agitátoři zájemce ujišťovali, že životní podmínky budou v každém případě výtečné, protože Češi po sobě zanechávají prostorná, kvalitní cihlová stavení. K tomu přidejte pozemky s úrodnou půdou a ještě spoluúčast na budování ideální společnosti – jak to odmítnout? Slováky uklidňovali, že pokud nebudou spokojení, mohou se za dva roky bez problémů vrátit.
Otec malého Jošeka, Mykula Mychalčyn, vyslechl agitátory a zahořel myšlenkou jet „do Ruska”, na Volyň.
Takových jako on bylo kolem dvanácti tisíc, optantů, lidí, kteří se rozhodli vyměnit občanství podle smlouvy mezi dvěma státy.
„Naši lidé se přihlásili. A proč ne? Slibovali nám takový ráj. Celé hospodářství, koně – všechno měli dostat,” říká Josyp. Z jeho rodné vesnice Chmeľová pod Bardejovem odjela třetina obyvatelstva.
„Vlaky, vagóny, loučení, slzy,” vzpomíná. „Jeli jsme dlouho. Někdy i týden! To proto, že docházelo k všelijakým problémům na železnici. Navíc jsme jeli v dobytčácích, jelikož osobní vlaky nebyly. V nich jsme i spali. A představte si, že potřebujete také něco sníst, uvařit, zahřát se. Každé rodině připadl vagón. Bylo potřeba převézt i obilí, domácí drůbež. V druhém vagónu byl dobytek, všelijaké slepice – co kdo měl. To jenom Češi s sebou nic nevezli, jeli jenom s pytlem za zády.”
„Slovákům slíbili, že brzy budou na místě. Avšak kvůli nepromyšlené práci sovětských služeb stály vlaky přesídlenců po dobu několika dnů v mezistanicích a na odstavných kolejích. Cesta se protahovala na týden nebo dva. A krmivo pro domácí zvířata vzali na několik dní. Bylo to namáhavé. Na konečných stanicích museli optanti často hledat nákladní dopravu do vesnice sami, ačkoli Sovětský svaz jim slíbil převoz až do domu. Stávalo se, že najít vůz nebo osobní automobil trvalo desítky hodin a rodina mezitím čekala s veškerým majetkem na nádražním nástupišti. Když jsme přijeli, tak nám najednou všechno došlo. Po válce nastal velký hladomor, rozvrat,” Josyp se rozhlíží po sadu. „Ale brána se už zavřela, nebylo cesty zpět.”
Na konci roku 1947 a na začátku roku 1948 docházelo k případům, že desítky lidí prodávaly svůj majetek, kupovaly koně, nakládaly na povozy nejcennější věci a organizovaně se vydávaly směrem k hranici. To bylo především ve vesnicích Mytnycja a Kvasyliv v Rovenské oblasti. Nicméně nestihli ujet ani padesát kilometrů, když je příslušníci bezpečnostních orgánů zastihli a vraceli zpátky. Kvasylivští optanti odporovali, policisté používali fyzickou sílu. Dva lidé byli zatčeni. Jednu mladou dívku vzali za ruce a za nohy a hodili ji na policejní vůz – dívka se udeřila hlavou o kovovou část vozu a na následky zranění zemřela.
Všechno je všech
„Ach bože, ořechy ještě stojí. Nebyl jsem tady deset let,” přiznává muž.
Klestíme si cestu skrz křoviny do starého stavení, kde Josyp strávil dětství a kde se jeho rodiče, Mykula a Zuzanna Mychalčynové, pokusili vybudovat nový život.
„Začali jsme hospodařit – čtyři hektary půdy… Půda je tady ve srovnání s Karpaty skvělá. Ale zrovna byl hladomor, sucho na jihu i na východě. Lidé prosili o almužnu. Chodili ve dne, v noci. Vcházeli do stavení. Otec ze stavení protáhl na hrušku zvonek, aby bylo přicházející slyšet, protože ve dne žebrali, ale v noci nás mohli vykrást. A když jim moje matka dala něco k snědku, rusky říkali: Díky Stalinovi, že nám dovolil, abychom se prošli po Západě. A ona pobouřeně odpovídala: Za co bychom měli Stalinovi děkovat? Tak jsme pracovali až do doby, než vznikly kolchozy. Lidé moc neodporovali, protože jim samotným nebylo lehko.”
V září 1949 oficiálně obnovil v Hrušvyci činnost kolchoz Nový život.
„Když přicházeli zabírat majetek, bylo nutné odevzdat potvrzení. Agitátoři říkali: To je všechno naše, všechno je všech. To byla první lekce socialismu.”
Poněvadž většina přesídlenců živořila, chápali výhody kolektivního hospodaření. Bohaté rodiny, které by bylo možné nazvat kulaky, mezi nimi nebyly. Přihlášky do členství v kolchozu podávali převážně dobrovolně. Vesničané odevzdávali brambory a obilí na osev, aby časem mohli sklidit budoucí úrodu. Horší byla situace s pozemky usedlostí. „Lidé nechápali, proč sad, který vysadili a starali se o něj, patří kolchozu,” píše v knize Optanti badatel Stepan Kruško.
„Byly případy, kdy vesničané osívali kusy půdy, které se neobdělávaly – například na krajnicích. Když se o tom dozvěděli funkcionáři kolchozu, uložili vesničanovi daň, obilí kosili, aniž by jej nechali dozrát, brambory vykopávali a ze stromů sráželi ovoce.”
„Já jsem jel v rámci komsomolského výjezdu do Kazachstánu na celinu. Potom jsem se věnoval hudbě a kultuře. Chvíli jsem se učil v hudební škole, ale neměl jsem peníze na harmoniku. Stála šest set padesát rublů a já jsem měl jako vedoucí klubu výplatu třicet šest rublů. Později jsem pracoval jako řidič a potom v elektrárně, kde teď pracuje můj syn.”
Josyp hrál ještě na domru (ruský lidový nástroj – pozn. překl.) a vystupoval na sjezdech předních kolchozníků.
Myroslav Lajuk„Jednou se dívám v novinách na oznámení: Koná se výběrové řízení na vedoucí pozici ve vesnickém hospodářství. Co? Takhle vybírají na pozice? Nechápal jsem to. Tak jsem se před čtyřiceti lety stal zástupcem. Můj přítel byl starosta vesnice a zapsal mě jako zástupce. No dobře, proč ne. Přišel jsem na schůzi a jako zástupce jsem pronesl krátkou řeč o svém volebním okruhu – že je v první řadě třeba vystavět silnice, protože jinak se sem dostanete leda vrtulníkem. Taky že potřebujeme kultivátor. A ještě jsem navrhl přemístit obecní radu do kulturního domu a tam zřídit hostinec. Už tehdy jsem viděl, že tam bývají řidiči náklaďáků, tak proč na nich nevydělat? A to už je padesát kolchozníků, kteří budou mít práci. Tenkrát mi říkali: No, tys tomu, Mychalčyne, dal.”
Ten tomu dal
Voloďa Mychalčyn, Josypův vnuk, stojí vedle kulturního domu a horlivě něco řeší po telefonu: „No, třicet pět metrů prodlužky máme!”
Nápad přemístit obecní radu a otevřít hotel se nakonec přece jen uskutečnil, i když o půl století později. Příjem z hotelu má jít na rozvoj společnosti.
Nyní je zástupcem vesnického starosty Hrušvycja Perša Voloďa. Je mu dvacet čtyři let. Studoval v Kyjevě, ale zůstat tam nechtěl. Říká, že se tam moc mluví rusky.
„Nelíbilo se mi tam. V roce 2015 jsem se vrátil do vesnice a začal jsem studovat dálkově. Rodiče souhlasili, pokud si to budu platit sám. Tak jsem se rozhodl. Zrovna se konaly místní volby a já jsem kandidoval. Bylo mi jednadvacet.”
„Dvacet jedna?” divím se.
„Přál jsem si změnu, chtěl jsem pochopit, jak všechno funguje. Politika mě zajímala od školních let. Možná proto, že dědeček o ní tolik mluvil. Už když mi bylo deset let, vzal mě s sebou na Oranžovou revoluci. Přespali jsme tam. Lidé jdou – moře lidí, stovky tisíc! Nikdy jsem nic takového neviděl. Zima, sníh a všechno je oranžové.”
A když Voloďa studoval v Kyjevě, začal Euromajdan.
„Šli jsme v tak velké koloně, že na prospektu Peremohy jsme museli jít po vozovce. Já jsem byl v Kyjevě a dědeček jel zvlášť autobusem z Rovna. Slyšeli jsme, že se něco děje u prezidentské kanceláře a hned jsme si řekli, že tam půjdeme. Nadýchal jsem se slzného plynu.”
Když se vrátil do Hrušvycja Perša, mladík zcela neočekávaně vedl v předvolební kampani na vesnického starostu.
„Poprvé se ve vesnici uskutečnily debaty, poprvé jsme vytiskli volební programy. Kandidáti chodili dům od domu a mluvili s lidmi. Bylo to super.”
Za ten den stihne Volodymyr několikrát křížem krážem obejít vesnici, vyřídit desítky záležitostí: vyzvednout koupené stany, karimatky a batohy pro místní děti, zaběhnout na místo budoucí odpočinkové zóny s připravovaným jezerem a přivítat delegaci, nakouknout do šatny v kulturním domě, zajet ke staré zástavbě, kde se plánuje centrum rozvoje turismu. Až z toho jde hlava kolem. Domů se vrací, když se stmívá.
Ale tím jeho práce nekončí: Volodymyr hledá staré fotografie a vykládá nám o vesnici. Samotného ho zajímala rodinná historie a začal ji zkoumat. Přinesl štos knížek, a my mluvíme až do noci. Potom vzal děda Josyp starou harmoniku a zahrál rusnáckou píseň.
V roce 2015 si Volodymyr vytyčil několik cílů: vybudovat v parku dětské hřiště, postavit na ulicích odpadkové koše, zařídit fotbalové hřiště a tělocvičnu se zrcadly pro lekce choreografie. Nakonec udělat ze staré zástavby turistické lákadlo.
Skoro všechno se podařilo.
„Ani jsem si nemyslel, že se mi toho tolik povede. Všehovšudy za tři roky,” říká. „Ale můj praděd kdysi řekl: Uvidíš, jednou se všechno změní.”
1968
„Takže ty revoluce. Když o nich mluvím, pořád mě bolí hlava. A srdce,” říká Josyp Mychalčyn a přikládá si ruku k srdci. „Kolik jsem jich zažil… V roce 1968 chtěli moji rodiče odjet zpátky do Československa. Vezl jsem je autem. V té době zrovna probíhalo pražské jaro, do Československa se stahovaly zálohy. My jsme neměli nejmenší podezření, všechno jsme naskládali do auta, rozloučili se a jeli. Měli jsme dokumenty s razítkem, ve kterých stálo, kam jedeme – všechno jak má být.”
„Ale když jsme se přiblížili k hranicím, už jsme tak klidní nebyli. Auto zastavili sovětští vojáci: Jaké Československo?! Co to je za výmysl?!” vzpomíná dědeček. „Odpovídám jim: Proč výmysl? Všechny dokumenty máme. Rodiče se chystají odjet natrvalo, všechno mají. Voják odběhl do budky a odtud je slyšet: Tavárišč plukovník, máme tady lidi, kteří jedou do Československa! Co máme dělat?!”
A já jen přemýšlím, tak a je to, dojeli jsme.
„No dobře! Rozumím, rozumím,” slyšíme. „Dívej,” obrací se na mě jako na svého vrstevníka, já jsem byl tehdy ještě mladý. „Jestli potkáš vojenskou techniku, tak si jí nevšímej! Jinak budeš mít malér.” A jedeme – opravdu, Karpaty jsou plné tanků.
Josyp se s rodiči dostal ve stařičkém gazíkudo Československa. Tam byl úplný klid – lidé neměli tušení, co se na ně na ukrajinské straně Karpat chystá.
„Přijeli jsme do Chmeľové. Otec se ubytoval, ale už ne ve svém domě, nýbrž v sestřině. Loučení bylo náročné, protože já jsem se tady v Hrušvyci Perša oženil, postavil svůj dům, nemohl jsem odjet. A takhle nás rozdělila hranice. Tatínek a maminka v Chmeľové umřeli. A já jsem chtěl, aby mě tam pochovali. Teď sám nevím.”
Mykula a Zuzanna Mychalčynové zdaleka nebyli jediní, kdo se vrátil. Po Stalinově smrti se pravidla zmírnila. Tisíce bývalých přesídlenců ze Slovenska dostaly možnost se přestěhovat. Z dvanácti tisíc lidí, kteří opustili východní Slovensko v roce 1947, zůstala do roku 1967 na Volyni sotva polovina. Ať si tam mají třeba kamenitou půdu a domy ne tak kvalitní, lidem bylo na rodné zemi líp. Volyň se pro většinu z nich domovem nestala.
Ale Josypovi se Volyň domovem stala. Pravdou zůstává, že s rodiči se po roce 1968 vídal jen zřídka.
„Kolikrát jsme tam jeli… Pětkrát, sedmkrát?” ptá se manželky Valentyny. „Jezdili jsme do Chmeľové, sám jsem byl i v Praze. Víckrát ne, protože to něco stojí. Ale v Česku je na co se podívat. V roce 1968 jsem si tam vzal žigulíka šestku. Překvapilo mě, že tam mají automobilové tunely dlouhé sedm kilometrů. A na dálnicích tam mají speciálně postavené mosty pro zvěř, protože cesta je ohrazená, aby jelen nebo zajíc nevběhli autu pod kola. Je vidět, co lidé dělají. Možná se toho dočkají naši vnuci nebo pravnuci? Vždyť je to kousek. Do Užhorodu to není daleko. Jeden z mých vnuků si tam koupil i byt, i auto. Chce se tam usadit natrvalo. Na podrobnosti jsem se nevyptával, má se dobře. Příbuzní a známí ze Slovenska také nejednou přijeli do Hrušvyce Perša.
„Dokonce i z Ameriky k nám přijeli, společně s mým kmotřencem, synem Stepana Kruška, který umí anglicky. V Mnichově si půjčili auto, natankovali, aby nemuseli zastavovat tady a přijeli. To jsou vzdálení příbuzní. Měl jsem taky tetu, která žila v Americe, matčina rodná sestra. Ale větší vztah mám ke Slovensku.”
Josyp si povzdychne. Po těžkém pracovním dnu ještě trochu chodí po domě, ale nakonec si sedne, bolí ho v kříži. Na pohled je to klidný muž, ale uvnitř to v něm vře, hrne se to na povrch.
„Vnuky a pravnuky máme tady i tam. A rodiče jsou tam,” říká a já vidím, jak se mu zamlžily oči. „Už uplynulo tolik let a já nemůžu zapomenout na to otcovo ‚Promiň.‘, když jsme se loučili. Promiň, synku, že jsme odjeli. Promiň, opakoval.”
„Bože,” Josyp se dívá do staré studny vedle českého stavení. „Už jsem v ní párkrát byl – kohout do ní spadne, jindy slepice. Mě jako nejlehčího spouštěli dolů ve vědru, abych je vytáhl,” směje se. „Bože, bože, můj domeček. Tady jsme strávili dětství, panebože. Dokonce ještě voda ve studni je. Dva pokoje, pec, spíž. A tam, když půjdete dolů do sklepa, bylo napsáno ‚Havlíček Josef‘, to jsem vám říkal. Škoda, že jsem s sebou nevzal zápalky, posvítil bych vám na něj.”
Muž sbírá jablka ve starém sadu. Plní si jimi kapsy až po okraj. Směje se. Nemluví už na mě, ale kamsi do dáli, směrem ke dveřím: „Dívej, tatínku, jaký máme dům.”