Jedním z filmů, který mohli Pražané shlédnout v rámci listopadového festivalu Týden ukrajinského filmu, byla i ironická komedie Hrdina mé doby (Heroj moho času, 2018). Zachycení ukrajinské každodennosti, suržyk i neotřelá obrazová stránka, to všechno z ní dělá jeden z nejzajímavějších ukrajinských filmů posledních let.
V Praze se 14.–20. listopadu konal už druhý ročník festivalu Týden ukrajinského filmu. Hlavní organizátorkou byla ukrajinistka Lenka Víchová. V kinech Atlas, Ponrepo a Evald se promítaly snímky současné ukrajinské kinematografie, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech – byly mezi nimi jak debuty, tak i díla zkušených režisérů. Lístky se brzy vyprodaly. Nárůst počtu návštěvníků v porovnání s loňským rokem svědčí o tom, že zájem o ukrajinský film je nejen ze strany diaspory. Ukrajinská kinematografie v posledních letech zažívá velký rozvoj – ruské a hollywoodské snímky, které až do roku 2014 v kinech jasně dominovaly, začíná vytlačovat domácí tvorba.
V kině Evald v Praze se 19. listopadu promítal film režisérky Antoniny Nojabrjové Hrdina mé doby. Je to skvělá, realistická ukrajinská komedie, která po sobě zanechává lehký úsměv na tváři, trošku smutku a mnoho zneklidňujících otázek, emocí i dojmů. Divák v žádném případě nezůstane lhostejný.
Před začátkem filmu Lenka Víchová zmínila, že až v době, kdy Ukrajina prožívá tragické události, se začaly točit komedie, které jsou opravdu vtipné.
Se svým prvním celovečerním filmem Hrdina mé doby známá režisérka debutovala na mezinárodním festivalu v Oděse a hned dostala cenu za nejlepší režii. Scénář napsala sama Antonina Nojabrjová na základě svého krátkého ruskojazyčného filmu Den nezávislosti (Děň nězavisimosti, 2012). Svou komedii v pražském kině uvedla sama režisérka, po filmu tedy následovala beseda s diváky.
Film začíná prologem: „Každý den do hlavního města ve snaze najít štěstí přijíždí 284 tisíc lidí“. Hlavní hrdina Žorik je jedním z nich. Film vypráví příběh idealisty z maloměsta, který se snaží najít své místo v dynamické metropoli. Hlavní hrdina touží po „evropské budoucnosti“, čte motivační knížky o pozitivním myšlení a snaží se měnit věci kolem sebe.
Film bychom mohli rozdělit na několik fragmentů z 90 dnů Žorikova života v Kyjevě. Nejdříve Žorik pracuje na tržišti, kde mezi sebou prodavačky vedou běžné dialogy o kurzu dolaru, nadávají na vládu a pošklebují se Evropě, kde jsou přísné pokuty a za úplatkářství lidem hrozí vězení – „prý máme štěstí, že na Ukrajině je to jinak.“. Žorik se ale přesto snaží být Evropanem. Chce změnit svůj život a začne tím, že bojuje s komunálními službami – celý systém je ve filmu detailně zachycen až po scénu s policií, kde se Žorik nakonec vzdá a napíše to, co mu řeknou. Kvůli počátečnímu dobrému úmyslu ztratí práci a ještě se setká s nepochopením bývalých spolupracovnic, od kterých uslyší: „Tady nejsi v Evropě, Žoriku!“ Pak začne hlavní hrdina pracovat jako hlídač v muzeu současného umění, práce ovšem brzy nechá a místo toho začne rozvážet vodu do obchodních center. Zamiluje se do ženy z vyšší sociální třídy, což mu nakonec přinese jenom zklamání a osobní drama. Film ukazuje velké sociální rozdíly mezi lidmi. Vůbec celý Kyjev lze charakterizovat jako město kontrastů: „Kdo nejede tramvají, jede Merсedesem. Tak to prostě je, kámo“.
Žorik představuje typický příklad člověka, který se do hlavního města přestěhoval s velkými plány, není ale morálně připraven na to, aby je uskutečnil. Společnost je ve filmu zobrazena jako bezradná masa, která nedokáže vyřešit svoje problémy a ještě navíc v tom brání ostatním. Hlavní hrdina se pohybuje v začarovaném kruhu korupce, úplatkářství, nedůvěryhodné policie a nekonečných hádek se sousedy a bytovým družstvem kvůli odpadkům a podobně. Autorka filmu nenabízí žádné řešení, jak z tohoto kruhu vystoupit.
Myroslav LajukDalo by se říct, že film by mohl být tragikomedií či silným dramatem. Stal se nicméně intuitivně pochopitelnou a inteligentní komedií, jejíž humor je postaven na situacích a postavách, do kterých se dokážeme snadno vcítit a jejichž osudu se můžeme od srdce zasmát.
Název filmu odkazuje na Lermontovův román Hrdina naší doby, v němž autor vykreslil portrét jak tehdejšího člověka, tak i celé generace s jejími problémy. Žorik z filmu Antoniny Nojabrjové, plný protikladů a kontrastů, představuje stejně jako Lermontovův hrdina ve své osobě nejen dobré rysy doby, ale i její nedostatky. Je spíš typickým představitelem své doby než hrdinou. To je důvod, proč zní název filmu lehce provokativně.
Nojabrjová detailně a zároveň vtipně zobrazuje běžné životní situace. Ukazuje život na Ukrajině takový, jaký doopravdy je – bez zbytečného patosu a nudného moralizování. Film je ironický a přesto optimistický.
Troufnu si říct, že film osloví široké spektrum diváků. Ukazuje totiž celou řadu všednodenních situací. Každý Ukrajinec dokáže v postavách aspoň částečně poznat své známé a přátele. Herci ve filmu vypadají, jako by ani nehráli, spíš jako by je někdo natočil skrytou kamerou.
Pro zvídavého diváka bude určitě zajímavé, že ukrajinské hlavní město zachytil jiným, nezvyklým způsobem gruzínský kameraman Tato Kotetišvili. Dokázal se soustředit na to, co Ukrajinci znají a už si toho nevšímají. Osvěžující pohled cizince mu umožnil vytvořit zajímavé, vizuálně nestandardně pojaté záběry města.
Pozornost si zaslouží i jazyk, kterým se ve filmu mluví. Hrdina mé doby se stal teprve třetím celovečerním filmem v historii ukrajinské kinematografie, ve kterém téměř všichni herci hovoří suržykem. Režisérka používá jazyk, kterým se hovoří v běžném prostředí mezi obyčejnými lidmi. Umocnila tak působení jednotlivých scén, které jsou díky tomu o to pravdivější a humornější. Film obsahuje jen několik vět ve spisovné ukrajinštině.
Antonina Nojabrjová už dříve řekla: „Je důležité, aby všichni filmaři natáčeli upřímně, jako kdyby každý film měl být jejich posledním. Teprve pak dáte zaznít svému jedinečnému hlasu, který bude slyšet po celém světě.“ Úspěch filmu Hrdina mé doby je jasným důkazem, že režisérka svůj jedinečný hlas již našla.