úryvek přeložila Tereza Chlaňová
(Юрiй Винничук. Tанґo смeртi. Рoман. Xаркiв: Фoлio, 2013)
Krátce o románu
Román Tango smrti byl vydán v roce 2012 a okamžitě se na Ukrajině stal jedním z nejpopulárnějších a nejprodávanějších románů, získal také ocenění Kniha roku BBC. Tématem románu je Ukrajina – její minulost (část románu se odehrává před, během a po druhé světové válce) a současnost. Druhá linie syžetu je situována do současnosti, román tak reprezentuje dnešní pohled na minulost, její světlé i temné momenty, a snaží se položit most mezi tím, co bylo, a tím, co je. Vynnyčukův román je nesmírně důležitý v kontextu chápání historie Ukrajiny 20. století a klade množství otázek, na něž neexistuje jednoduchá odpověď. Kniha má poutavý, dobrodružný, poněkud fantastický syžet, připomínající Jorgeho Luise Borgese nebo Umberta Eca, a čte se tedy jedním dechem. Zvláštní pozornost je věnována neobvyklému koloritu Lvova. Město je představeno skrze popis kuchyně, ulic, městských legend a různých jazyků, jimiž autor oživuje specifickou lvovskou atmosféru poloviny 20. století. Předkládaný úryvek představuje Lvov právě jako multikulturní, multikonfesní, mnohonárodnostní město, které naneštěstí dva totalitní systémy – německý nacismus a sovětský bolševismus, výrazně unifikovaly. Tento mýtický Lvov je hlavní postavou románu. Teď se i český čtenář bude moci ponořit do této fantastické atmosféry a snad se i trochu víc dozví o tom, jak současní Ukrajinci vnímají svoji minulost.
‒ Iryna Zabiiaka
Myroslav Lajuk
Město přes den měnilo svou tvář k nepoznání. Za úsvitu, když ještě podřimovalo, přijížděly na Rynek vozy naložené zeleninou, jiné rozvážely sudy s pivem i rozličné zboží a ztěžka rachotily po dláždění, poté se začínalo ozývat zvonění tramvají, řinčely fiakry, šramotila košťata, po sedmé se na ulicích objevovali žáci mířící do škol, město se již nadobro probouzelo – začínaly práskat okenice, drnčely rolety na dveřích krámů, otevírala se okna. Lvov tehdy zněl stovkami hlasů, ty hlasy se rozléhaly na všechny strany, preclíkáři vykřikovali: „Preclíky! Preclíky!“, handrláci¹ volali: „Handele, handele, handele, prodáváme – kupujeme!“, dráteníci – Huculové a Lemkové – chodili ověšení dráty a pastičkami na myši, hulákali: „Hrnce, misky drátovat! Drátovat! Flikovat!“, bednáři: „Je co pobíjet?“, pískaři: „Je libo písek? Písek! Pííííseeek!“, a kůžkaři: „Kooosti! Kůůůže!“. U Vídeňské kavárny, kde se křižovalo několik tramvajových linek, vždycky kypěl dav – jedni vyhlíželi tramvaj, jiní měli napilno nebo naopak chytali lelky, hned vedle se prodávala pražená slunečnicová a dýňová semínka, Židovky nabízely horké pečené kaštany, oříšky z turecké lísky a vlašské ořechy v kornoutech stočených z novin, kaštany pekly přímo tam, na plechu, který měl prohlubně a dírky a svrchu byl pokrytý plechovou poklicí, na samotném spodku v kovové nádobě řeřavělo uhlí, Židovky napínaly hlasivky: „Heisse Marroni! Gebratene! Frische!“, a ty, které prodávaly horké fazole, zas vykřikovaly: „Heisse Bobele!“. Preclíkářky před sebou nosily veliké košíky zavěšené na řemenech a v nich čerstvé voňavé preclíky, navlečené na hůlky vyčnívající z košíků, některé preclíky byly posypané mákem, jiné solí, ale nejlepší pověsti se těšily „májové“ – zlatavé, křupavé, štědře máčené v solance a hustě posypané mákem, na jazyku se jen rozplývaly. Preclíky prodávali i Židé a vyvolávali: „Precle s vejcety!“, a když kolem procházel houf Ukrajinců, tak Židé, kteří ukrajinštinu moc v malíčku neměli, vzbuzovali svými výkřiky u zákazníků výbuchy smíchu: „Preclíky s vejcema! Preclíky s vejcema!“. Rádi jsme je dopalovali a sami jsme také povykovali: „Preclíky s vejcema! Preclíky s vejcema!“ nebo „Vejce s preclíkama! Vejce s preclíkama!“. Venkovští kníratí strejcové z Korčeva na Podlesí nosili košíky s cibulí rovnou na hlavě na vysokých beraních kučmách, pletence cibule visely z košíku i ze strejcových ramen, padaly na hruď a paže, vyčuhovaly i z opasku tak, že se strejc podobal nějaké pohádkové bytosti v zlatistých girlandách, jeho cizokrajné vzezření vyvolávalo nadšení i strach děcek, která ho s vřískotem „Cibulový muž! Cibulový muž!“ doprovázela, sotva však strejc zlostně mrknul okem, pelášila na všechny strany. „Huš, nebo si tě s sebou vezme Cibulový muž,“ takhle matky strašily neposlušné děti, i moje máma mi nejednou z okna ukazovala Cibulového muže a říkala, že může začarovat nezbedníka ve svazek cibule. A když u Cibulového muže koupila cibuli a pověsila svazek v kuchyni na zeď, díval jsem se na něj se strachem a dumal jsem, kým byl ten neposlušný klučík, kterého zakleli v cibuli, a zda z cibule vystříkne krev, když se do ní kousne, proto jsem ji nejedl syrovou a i mámu jsem prosil, aby s ní nehýbala, protože co když jednou čáry pominou a svazek cibule se znovu promění v chlapečka, ale on už pak bude mrzák, bez nohy nebo ruky, bez oka nebo ucha, každopádně jeho zmrzačení padne na naši hlavu, ale máma mě neposlouchala a s vervou krájela cibuli na plátky do salátu. […]
Rádi jsme běhali na Rynek a dívali se na Huculy v černých kloboucích, které měli ovázané tkanými stuhami, oblečeni byli do režných plátěných portek a stejně tak režných košil, bohatě vyšívaných červenočernými křížky. Prodávali misky, pohárky a džbánky z hlíny, dřeva nebo mědi, torbičky, opasky a krpce, pestrobarevné hračky, vlněné vyšívané přikrývky, tkané mošny, dřevěné kancelářské potřeby, kalamáře, rámečky s názvy známých míst – Skole, Kosiv, Žabje. Bojkové s dlouhými kníry a jak jinak než se zahnutou fajfou v zubech prodávali jablka, hrušky, sušené bosenské švestky, vlašské a lískové ořechy, kaštany, dětem tohle všechno prodávali levněji, proto matky k Bojkům posílali nás, a my jsme jásali, protože Bojkové nám dávali okoštovat i jiné dobroty. Stará trhovkyně Valachoňová, zavalitá jako sud, prodávala plněná střívka lesknoucí se tukem, měla jimi naložený velký železňák, který stál na žhavém uhlí, míchala je vařečkou a vykřikovala: „Extra bomba frikasé! Lakierowane kaszanki!“ A porce byly takové, že když to člověk spořádal, nemusel až do večera nic jíst. Proto zástupci vážených profesí jako byl řezník, nakladač nebo drožkář považovali za velikou čest patřit ke stálým zákazníkům staré prostořeké Valachoňové, třebaže na ulicích Lvova bylo možno koupit nejen jitrnice a jelita, ale i paštiky, perníky, smažené klobásky, mamalyhu2 , proslulý kulykovský chleba a křupavé bílé pečivo – kaiserky a štangle.