Jan Kravčík
V červenci letošního roku vyšla v Bělehradě antologie nových povídek Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Srbska a Černé Hory nazvaná Na trećem trgu (Na třetím náměstí). Jde o výbor z tvorby dvanácti mladých autorů, po čtyřech z každé země, první takový od skončení jugoslávských válek. Přestože média zmíněných zemí projektu příliš pozornosti nevěnovala, v intelektuálních kruzích vyvolal množství otázek a polemik ohledně spolupráce literátů v exjugoslávském regionu.
Ohlasy by asi byly jiné, kdyby se za knihu, kterou společně vydali bělehradské občanské sdružení Treći trg a kikindská knihovna „Jovan Popović“, postavil renomovaný vydavatel. Takto však tuto svým způsobem historickou událost, jejíž význam bude plně doceněn až v budoucnosti, sledovaly zejména internetové stránky a blogy věnované literatuře, a celá záležitost tak získala jistý undergroundový nádech.
Kniha se totiž objevila na trhu v době, kdy už si lidé zvykli, že se výbory aktuální literární produkce uveřejňují v rámci národních antologií. Proto se vyskytly i hlasy, jež mladým autorům vyčítaly rozdmýchávání zhoubné „jugonostalgie“. Uvědomíme-li si, že účastníci projektu byli v době krvavého rozpadu Jugoslávie stěží plnoletí, postrádá tato výtka smysl.
Diskutovalo se tedy více o literární hodnotě knihy, nebo o smyslu její samotné existence? Editorka chorvatské sekce Olja Savičevi-Ivančević říká: „Ti, kteří psali o knize, se jen jakoby mimoděk zmínili o tom, že se jedná o dobré povídky, ale na skutečnou kritickou recepci v pravém smyslu slova nedošlo, neboť společensko-politický aspekt je mnohem důležitější.“ Čím dříve mu tedy přestane být přikládán význam, tím lépe. A mladí, minulostí nezatížení autoři antologie Na trećem trgu se nyní stali průkopníky tolik potřebné depolitizace jihoslovanských kultur.
Enes Halilović / Hráči (podle L. M. Díeze)
Hráli jsme si na schovávanou. Na sedmi místech musíš schovat na papírku napsané vzkazy tak, aby je ten, co se za tebou vydá, všechny postupně objevil a našel tě. Při téhle hře se musí hledající cestou ke schovanému rozhlížet, ohlížet a vyhlížet.
Jasmin jednou takhle hledal kamaráda. Nejdřív si přečetl zprávu připevněnou na bodláku u cesty. Poté si přečetl vzkaz v kapse strašáka, potom vzkaz pod kamenem vedle kurníků, pak zprávu napíchnutou na keři vedle cesty a… to bylo všechno, nikdy nedorazil ke kamarádovi, který ho po sedmi vzkazech čekal u kašny.
Hledali jsme Jasmina do večera a po celou noc.
A druhý den, a celé dny. Co se mu jen stalo?
Jeho matka si oči vyplakala.
Zůstaly jen historky o Jasminovi, co se ztratil při hře s popsanými papírky, které je nutné objevit.
O mnoho let později jsem náhodou kopnul do nějakého kamene na louce. Na papírku jsem poznal Jasminův rukopis: „Mějte se. Já jsem náhodou našel vzkaz z jiného světa a přidal se k cizí hře. Nejste jediní, kdo si hraje“.
Andrea Pisac / Návrat do Balatonszentgyörgy (úryvek)
Mezi mnou a Jakšou leží tři nevysvětlené cesty do Budapešti. Visí nad námi jako nedokončená práce. Nevyslovitelné přiznání, jehož záruční lhůta prošla a po němž už neexistuje osvobození. Veškerá přítomnost, kterou sdílíme, je nakažena virem nepoznané, temné minulosti. Dokonce i ve stísněném kupé vlaku, do kterého se sotva vejdou dvě lidské duše, ty jeho tři výjezdy dřepí jako staré odpadky.
Vyhozené vraky rezavých automobilů nebo vysloužilé sporáky, které pomalu tlejí v zarostlých vnitřnostech lesů. Zločin nad přírodou. Dívám se na markuševacké vesničany – myslí si, že jejich staré železo zmizí, když ho nevidí, jak se válí na východních svazích Medvednice. Dokonce i když znova projdou okolo svého starého rozpadlého juga, které smutně zevluje na olysalém úseku kopce, tváří se, že to není jejich práce. Nebo ho skutečně nevidí? Ti zadýchaní a zpocení vesničané mají víc rozumu než já. Dívají se na svůj přečin a přesvědčivě kroutí hlavama, když se jich ptáte, kdo to udělal. Můžeme to tak dělat i my? Vědomě rozhodnout o svých minulostech?