Praha slovanská

Jaroslav Otčenášek

O Praze jako „hlavním městě Slovanů“ se hovořilo asi naposledy v roce 1848, ovšem ve zcela jiných souvislostech. Tehdejší Slovanský sjezd sice na kratší dobu přivedl do Prahy zástupce všech „větví slovanských“, ale jed­nalo se o přehlídku „bratrů Slovanů“ jako jasný vzkaz císaři, že Slované tu jsou a vzájemně se podporují. Bohužel události, které po sjezdu následovaly, učinily dalším manifestacím slo­vanské jednoty přítrž.

Tehdejší česká politická elita ovšem hledala vůdcovství slovanských národů u ruského cara jako potenciálního vůdce sjednocených Slovanů, což bylo u řady vzdělanců již v té době zásadně zpochybňováno. Z dnešního hle­diska se nám tyto představy zdají značně absurdní, ale řadě politiků (Karel Kramář) vydržely ještě do období po 1. světové válce. Vznik bolševického režimu v Rusku, po­rážka demokratických hnutí na Ukrajině a v Bělorusku a nakonec založení SSSR (1924) vytvořily dva slovanské světy. První byl relativně svobodný a zbavený národnostního útlaku (ČSR, Jugoslávie, Bulharsko, Polsko a do roku 1933 i Německo), druhý byl naopak uzavře­ným světem, kde si nikdo nemohl být svým životem jistý (SSSR). Všechny tyto události se pak projevily i na migracích příslušníků slovanských národů do českých zemí, a zvláště pak do Prahy. Ale vraťme se v dějinném toku trochu zpět. Nutno totiž zdůraznit, že až do 19. století se Slované navzájem nevnímali jako jeden společný celek, byť jazyková blízkost jejich styky usnadňovala.

Od středověku po novověk

Středověké migrace slovanských národů probíhaly jen velmi omezeně a obvykle pouze vynuceně v důsledku válek (zvláště na Balkáně). Jinak šlo především o pře­suny jednotlivců či malých skupin. V Praze se v průběhu středověku usadilo jen málo Slovanů, neboť hlavní obchodní trasy Čechy míjely a navíc byl mezinárodní obchod většinou realizován zkušenými kupci hlavně ze západu. Slované se tak v Praze objevovali například jako manželé či manželky knížat a králů, kdy s dotyčnou osobou přicházela i skupina sloužících. Nejznámější je asi kněžna Drahomíra, která byla původem od polabských Slovanů z území dnešního východu Německa. Některé rodinné vazby vznikaly i mezi českými a ruskými či polskými šlechtickými rody.

Hlavním přelomem bylo založení pražské univerzity Kar­lem IV. roku 1348. Do Prahy následně přicházelo studovat mnoho Poláků, Lužických Srbů (dodnes se jedna ulice na Malé Straně jmenuje U Lužického semináře) a Slováků (Jan Jessenius). Řada z nich se v Praze usa­dila. Kromě silného německého a italského elementu tak bylo možno v Praze slyšet i řadu slovanských jazyků. Karel IV. také uvedl do kláštera Na Slovanech chorvatské hlaholáše z ostrova Pašman. Bohužel zásahem Vác­lava IV. se univerzita z mezinárodního vzdělávacího centra proměnila v regionální školu a většina zahra­nič­ních studentů odchází jinam (i na nově vzniklou krakov­skou univerzitu). Následné husitské hnutí sice přispělo k šíření povědomí o Češích po celé střední Evropě, ale do Prahy se cizinci vskutku příliš nestěhovali.

S nástupem Jagellonců na český trůn se poněkud pro­hloubily česko-polské vztahy, nicméně mnoho Poláků se do Prahy nestěhovalo. Následný nástup Habsburků a vznik habsburského soustátí měl vliv na vztahy česko-slovenské a nově také na česko-chorvatské (vztahy Rožmberků a Zrinských). Třicetiletá válka a následná rekatolizace víceméně zcela přerušila do té doby velmi slabou migraci sousedních slovanských národů do čes­kých zemí. Do Prahy naopak začali přicházet Italové, Španělé, Portugalci a další Němci.

Situace se radikálně mění po patentech Josefa II., které ve svých důsledcích vedly k počátkům sebeuvědomo­vání neněmeckých a nemaďarských národů v habsburské monarchii. Slovanský sjezd v roce 1848 pak byl vyvrcholením tohoto procesu. Ač byla následným ba­chov­ským absolutismem situace tlačena do stavu před polovinou 19. století, po jeho uvolnění začala být slovanská vzájemnost a eventuální sjednocení Slovanů stále diskutované téma (ve svých důsledcích ovšem podkopávala samu podstatu rakouského státu). Praha díky pří­chodu česky hovořících lidí z venkova nabyla již ko­lem poloviny 19. století převážně český ráz a němčina postupně ustupovala.

To bylo velmi příznivé prostředí pro studenty, umělce a vědce z celého císařství a dalších slovanských zemí, proto zvláště v poslední třetině 19. století je v Praze mnoho polských, chorvatských, srbských, ukrajinských (původem z Haliče), slovenských, slovinských a po­s­tupně i bulharských studentů. Řada z nich se v Praze usazuje a uplatňuje, jiní se po studiích vrací domů a své zkušenosti z „velkého města Slovanů“ tlumočí dále.

Nová kapitola slovanských migrací

Pokud pomineme složitou situaci rakousko-uherského státu během 1. světové války, pak po vyhlášení čes­ko­slovenského státu nastává zcela nová kapitola ve slo­vanských migracích do Prahy. Především se pozvolna, ale trvale zvyšuje počet Slováků, kteří do hlavního města míří především za prací, podobně začínají do města také přicházet Rusíni z Podkarpatské Rusi, byť ve velmi omezených počtech.

V souvislosti s vítězstvím bolševiků v ruské občanské válce míří do Českoslo­ven­ska velké množství uprchlíků z východu – Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Neusazovali se samozřejmě jen v Praze, ale právě v hlavním městě se soustřeďoval kul­turní a politický život těchto emigrantů. Za podpory československých úřadů a prezidenta zde vznikla řada vzdělávacích a kulturních institucí (vysoké školy, mu­zeum, knihovny apod.). Řada z uprchlíků se aktivně an­gažovala i v kulturním životě ČSR (film, divadlo).

Dále v meziválečném období zesiluje příliv studentů z jihoslovanských států, přicházejí především Chorvaté, Srbové a Bulhaři, v menších počtech také Slovinci. Mnoho z nich se pak v Praze či v ČSR usadilo natrvalo. Také se po celé ČSR objevují jižní Slované jako podnikatelé či sezónní dělníci a zemědělci. Jen výjimečně k nám míří Poláci či Lužičtí Srbové.

Toto poněkud idylické období téměř „všeslovanské“ Prahy končí s likvidací demokratické ČSR a počátkem 2. světové války. Slovanská migrace do Prahy ustala, spíše se řada Slovanů stěhovala zpět do vlasti (Slováci, Bulhaři, Chorvaté). Asi nejsmutnější kapitolou exis­tence slovanských menšin v českých zemích a potažmo v Praze je období let 1945-89. Ihned po skončení války sovětská NKVD zatýká a unáší příslušníky ruské, ukra­jinské a běloruské emigrace, kteří v Praze přežili válku a s nimi mizí i řada jejich rodinných příslušníků. Imi­grace z východu tak prakticky ustala. Naopak z nově „spřátelených“ jihoslovanských zemí se počty studentů začaly (hlavně do Prahy a do Brna) zvyšovat. Šlo o stu­denty z Bulharska a do roku 1948 i z Jugoslávie (Chor­vaté, Srbové, Slovinci). Z Bulharska pak od 50. let po­kračuje migrace jednak organizovaná (dělníci a pracovní síly do zemědělství) a neorganizovaná – individuální česko-bulharské sňatky a příchod Bulharů a Bulharek do ČSR a zvláště do Prahy.

Jedním z následků občanské války v Řecku (1946-49) byla migrace nejprve řeckých a makedonských dětí a ná­sledně i dospělých do ČSR. Řada z nich se pos­tupně stěhovala do velkých měst, hlavně do Brna a do Prahy. V rámci vnitrostátní migrace se do Prahy stěhoval pozvolna narůstající počet Slováků, který se ještě zvýšil po vzniku federace (1968). Od 70. let se v souvislosti s katastrofálním ekonomickým vývojem Polska objevuje zvláště u žen tendence odejít do ČSSR. Nejvíce Polek se vdalo do severních a východních Čech a na severní Moravu, řada se jich ale přestěhovala i do Prahy.

Situace slovanských národů v Praze tak na konci 80. let 20. století vypadala takto: Slováci – vysoký a sta­bilizovaný počet, Poláci – nízký počet a velmi po­malý nárůst, Rusové – nižší počet a spíše pokles, Ukrajinci a Rusíni – nižší počet a pomalý pokles, Bělorusové – minimální počet, Slovinci – téměř nikdo, Chorvaté a Srbové – nízké počty s velmi pozvolnou tendencí k růstu, Makedonci (z Řecka) – velmi nízký počet a po­zvolný pokles, Bulhaři – nízký počet a pozvolný růst. Os­tatní Slované, jako Černohorci, Lužičtí Srbové nebo Bosňáci (tehdy Muslimové) buď v Praze nebyli vůbec či v naprosto minimálních počtech. Výsledky sčítání lidu v roce 1991, tedy před rozpadem československé fede­race a SSSR, ještě odrážejí spíše situaci konce 80. let.

Vývoj posledních desetiletí

Zásadním přelomem i pro vývoj slovanských menšin v českých zemích a zvláště v Praze byla změna režimu po listopadu 1989, rozpad SSSR (1991), Jugoslávie (1991-92) a Československa (1992-93). Kvůli rozpadu federace a zánikem federálních institucí se začíná po­měrně rychle snižovat počet Slováků, kteří žili v Praze. Tato situace se mění ve druhé polovině 90. let, kdy se politická a ekonomická situace na Slovensku rychle zhor­šuje a pokles počtu Slováků se zastavuje. Vzápětí začal opět narůstat počet slovenských studentů a za­městnanců. Množství Poláků se za­číná v Praze pomalu zvyšovat až v posledních několika letech, v souvislosti se vstupem obou zemí do Evropské unie. V Praze tak pracuje řada polských stavebních dělníků a řemeslníků a jejich počet bude patrně mírně růst. Počty Rusů se začaly kolem poloviny 90. let zvy­šo­vat především díky legální i nelegální imigraci ruských investorů a v menší míře i pracovníků. Rusové si Prahu a Karlovy Vary oblíbili jako „dobré místo pro život“. Lze proto očekávat další růst ruské menšiny.

Ukrajinci se vydali za prací do ČR a hlavně do Prahy ve velkém množství a ukrajinská menšina vytrvale a rychle narůstá. Nezmění-li se hospodářská situace, bude imig­race Ukrajinců dále pokračovat. V poslední době klesá množství nelegálních imigrantů a též životní a pra­covní podmínky ukrajinských pracovníků (zejména dělníků ve stavebnictví) se pozvolna zlepšují. Do Prahy se také přestěhovalo mnoho příslušníků ukrajinské inteligence. Situace Bělorusů je složitější. Ač je běloruský režim nejrigidnější v celé Evropě, Bělorusové migrují za prací hlavně do Ruska a Polska. Do ČR a tím i do Prahy přišel za prací spíše menší počet běloruských pracovníků, ale též řada studentů a odborných pracovníků.

Situace Slovinců je trochu odlišná, vzhledem k lepší hospodář­ské situaci ve Slovinsku migruje do Prahy za prací jen minimum Slovinců, ale řada mladých tu stu­duje. Osudy Chorvatů a Srbů jsou značně pozname­nány válkou doprovázející rozpad Jugoslávie. Kromě Chor­vatů, kteří se k nám dostali jako váleční běženci, jich k nám většina přišla jako ekonomičtí migranti, stu­denti či podnikatelé (především v oblasti stravování a turistiky). Srbských podnikatelů je v Praze méně, většina jich přišla především z ekonomických důvodů a jako studenti. Novinkou v ČR jsou Černohorci a Ma­kedonci z bývalé Jugoslávie. Ti se objevili především v Praze poprvé až kolem poloviny 90. let. Zčásti jsou to podnikatelé a dále hlavně studenti, celkově pak pře­važují mladí lidé. Počty Černohorců a Makedonců jsou nicméně v řádech desítek osob. Makedonců z Řecka je v současnosti v Praze jen minimum.

Problematika Bul­harů se také značně změnila po zhroucení komunismu a ekonomickém rozvratu v Bulharsku v první polovině 90. let. Postupně se do ČR a zvláště do Prahy stěhovalo a stěhuje stále větší množství Bulharů za prací (hlavně ve stavebnictví a ve službách) a za podnikáním. Bulharská menšina tak svůj počet zněkolikanásobila v po­měrně krátké době a další růst lze očekávat se vstupem Bulharska do EU. Bosňáci (muslimští obyvatelé Bosny a Hercegoviny) se v Praze objevili až jako uprchlíci před občanskou válkou v Bosně (1992-95). Řada běženců se po skončení války vrátila domů, ale mnozí z nich v Praze zůstali. Někteří studují, jiní pracují ve služ­bách či podnikají. Jejich počty ale nejsou vysoké. V Praze též v současnosti žije a pracuje – většinou na odborných pracovištích – i několik Lužických Srbů.

Na počátku 21. století se tak patrně poprvé v dějinách můžete v Praze setkat se zástupci všech slovanských národů zároveň. Lze tedy s trochou nadsázky říci, že Praha se stala skutečným slovanským hlavním městem, neboť ani v Moskvě, Varšavě, Bělehradě či Sofii ne­jsou slovanské národy v celé šíři zdaleka zastoupeny. Hlavním důvodem nejspíš bude, že obyvatelé Prahy jsou v podstatě velmi tolerantní a otevření a život v tomto městě se stává stále přitažlivějším a příjemnějším. Navíc je to ze středu Evropy blízko jak na západ, tak na východ, a svoji roli hraje také jazyková blízkost.