Riga jako skrytá identita

Fotoalba ze série Veřejný prostor. Redaktoři série: Anna Volkova, Vladimír Světlov. Design: Alexej Muraško

Všední život v hlavním městě Lotyšska připomíná svými vnitřními zákonitostmi  mnoho jiných měst bývalého Sovětského svazu. Vnímavý pozorovatel, odhodlaný pochopit podstatu východoevropské identity, ale brzy odhalí i jeho historicky podmíněné zvláštnosti a pronikne do světa místního básnického undergroundu.

Existují různé strategie pochopení města, ve kterém se ocitneš poprvé v životě: počínaje detailním zkoumáním mapy okolí, přes studium jeho historie a povrchním čtením Wikipedie o hlavních památkách konče. Nicméně když se člověk dostane na nové území, první věc, kterou obvykle udělá, je to, že pozoruje (někdy i nevědomky) život města: od krajiny a topografie po vývěsky na ulicích, pomalu se seznamuje s uspořádáním společenského života, zvyky obyvatel, výrazy jejich obličejů a intonacemi. Ve vědomí každého z nás se tak vytvářejí určité příběhy, jež obsahují to, co jsme stihli prostudovat, uvidět, pochopit a také (to je důležité), – to, co jsme neviděli, ale tušíme to díky tomu, že jsme získali určitou povšechnou představu o tom, jak to tady (ve městě N.) chodí.

Letos na jaře jsem strávila měsíc v Rize a, jakkoliv je to komické, většinu času jsem ji pozorovala z okna mého pokoje na ulici Laboratorijas 18. Pro přesnost dodávám, že jsem bydlela v severovýchodní části města, v kdysi dělnické čtvrti, která se jmenuje Grīziņkalns a nachází se 30 minut pěšky od historického centra. Tato část města nedaleko nádraží byla postavena v druhé polovině 19. století: před první světovou válkou tu byla Rusko-baltská vagónka, kterou v roce 1915 evakuovali do Petrohradu, Moskvy a Tveru.

Obrázky centrálního trhu Rigy z knihy Māry Brašmane Centrāltigus

Dělnické nálevny jenom pro dělníky

Bez ohledu na to, že od té doby uplynulo víc než sto let, čtvrti se doposud téměř nedotkla gentrifikace: spolu s domy z konce 19. a počátku 20. století tu najdeme ošumělé nebo zchátralé předválečné dřevěné budovy, mezi nimiž se porůznu nacházejí podniky (pozůstatky socialistických časů) s nepřetržitou otevírací dobou, nesoucí názvy jako Nálevna nebo Pelmeňárna. Večer se kolem nich shromažďují místní obyvatelé, aby si po pracovním dni dopřáli trochu odpočinku.

Na první pohled se může zdát, že ve společenském styku hrají tato místa stejnou funkci jako třeba hospody v České republice nebo puby ve Velké Británii, že se zde setkávají zástupci různých sociálních vrstev a vyměňují si společenské fráze. Zvláštností východoevropských měst je ale to, že různé typy podniků jsou určeny pro předem dané sociální skupiny. Student nebo obyčejný manažer sem nepřijde, aby tu strávil večer, a ani docent si tady nedá k obědu jednoho dva panáky jako za sovětských časů.

Hlavním osazenstvem takových podniků jsou zástupci někdejší dělnické třídy, napůl propadlí alkoholu, kteří evidentně nechápou, co jiného by tu mohli dělat (tak to alespoň působí). A ti, kteří to chápou, ti už dávno pracují ve Velké Británii nebo v Irsku. Musím říct, že tolik opilých lidí jako v ulicích této čtvrti jsem už dlouho neviděla. Dodám, že v Lotyšsku existuje zákon, který zakazuje prodej alkoholických nápojů po desáté večer, není ale nic snazšího, než zajít do hospody a koupit si tam s 15% přirážkou láhev vodky, kterou před vámi hned otevřou. Tak můžete dodržet zákon a současně se opít.

Vraťme se ale k pohledu z okna: je zajímavý tím, že toho dokáže hodně říct o životě východní Evropy – ne té turistické, ale skutečné, se živými lidmi. Naproti mému domu (postavenému v roce 1909) je vidět nízká cihlová přístavba a dvůr, kde si nájemníci nechávají auta. Nedaleko přístavby stojí gril: během svého pobytu jsem dvakrát sledovala, jak si tam mladí lidé pekli maso. Jak je to jednoduché: opékat si pod okny obytného domu maso a pít pivo. Dvůr také slouží jako místo ke kouření a – opět – pití alkoholických nápojů v kteroukoliv denní dobu.

Obraz z knihy Vladimira Světlova Rīgas līcis

Za dvorem stojí nově zrekonstruovaný dřevěný dům zelené barvy, za ním jsou nízké cihlové budovy, před nimi škola. Školní budova je nejveselejší a nejbarevnější bod v okolí – je to příklad pozdně sovětské moderny, postavili ji někdy v 70. letech. Její zdi, pomalované černočerveným ornamentem, vnášejí do šedé městské krajiny barvy. Musím říct, že Riga je s výjimkou turistické části dočista šedivé město, základní barevný tón tu je šedožlutozelený, stejně jako v mnoha postsovětských městech, která se kvůli nedostatku peněz ještě nestihla „zkrášlit“.

Nejasný pocit hraničnosti

Během květnových svátků se na ulicích obvykle vyvěšují národní vlajky. Lotyši v květnu oslavují také Den nezávislosti. Mají hned dva. První z nich připomíná 18. listopad 1918, kdy Lotyšská lidová rada v čele s Kārlisem Ulmanisem vyhlásila nezávislost Lotyšské republiky, jež existovala až do okupace Rudou armádou v roce 1940. Poté následovala německá okupace až do roku 1944, po ní — sovětská  okupace (ano, okupace, nikoliv „návrat“ Sovětského svazu, jak se uvádí v mnoha ruských učebnicích), pokračování deportací (první vlna proběhla v roce 1940) místních obyvatel v letech 1946–1947,  a politika rusifikace –  posilování zastoupení Rusů v místních úřadech.

Prostory baru Bolderāja.

Druhým dnem tak zvaného obnovení nezávislosti je 4. květen. V tento den v roce 1990 přijal Nejvyšší sovět Lotyšské SSR prohlášení o obnovení Lotyšské republiky. Připomeňme také, že většina současného Lotyšska byla od roku 1721 do roku 1917 součástí ruské říše.

Tak složitá kombinace národních, ruských a evropských dějin umožňuje pochopit některé zvláštnosti místního života. Za prvé, je to určitý pocit hraničnosti, který na jedné straně předpokládá začlenění do celoevropského kulturního kontextu, na druhé straně však cítíme silný vliv onoho starého, „sovětského“ světa, který můžeme zachytit v nálevnách, v místních jídelnách, obchodních domech, obchodech se spodním prádlem, hostujících hudebních skupinách jako Pjatnica, Leningrad a Gogol Bordello, v širším smyslu – ve všeobecném pocitu „rozkladu“ a neuspěchanosti života. Tyto dvě intonace, dva různé přístupy k životu jsou vzájemně tak propojeny, že občas může být velmi obtížné vést mezi nimi přesnou linii. O tom svědčí i jazyk – hlavní určující znak oné hraničnosti.

Obyvatelé Rigy, zvlášť starší generace, jsou z větší části bilingvní. Mluví plynně rusky i lotyšsky. Zpočátku jsem byla zmatená: jako člověk, jenž respektuje národní jazyk cizí země a nehovoří lotyšsky, jsem se na všechny snažila mluvit anglicky. Dost rychle jsem ale pochopila, že třeba v obchodech se dá mluvit rusky, stačí říct „Dobryj děň“ místo „Labdien“.

Velmi zajímavé je pozorovat to na ulici, kde uslyšíte lotyštinu a ruštinu současně. Ruština, ač není státním jazykem, je nedílnou součástí místního života. Na politické, ideologické a částečně každodenní úrovni přitom současně ruský jazyk a koexistence dvou etnokulturních skupin vzbuzuje kvůli geografické blízkosti Ruska obavy.

Obraz z knihy Andreje Strokina Palladium

Básníci, překladatelé a knihomolové

Tuto důležitou skutečnost můžeme vhodně ilustrovat tvůrčím uskupením ruských lotyšských básníků Orbita. Loni jsem se seznámila se Semenem Chaninem na jeho literárním večeru ve Fra. Čeští čtenáři mimochodem básně Semena Chanina již dlouho znají díky Libuši Bělunkové, která v roce 2009 přeložila do češtiny jeho básnickou sbírku Nezvládnuté pohyby. Uskupení Orbita, které se nachází na křižovatce dvou jazyků, působí jako kulturní mediátor, „překladatel“ jedné kultury do druhé v nejširším slova smyslu: jeho členové  překládají básně z lotyštiny do ruštiny a vydávají dvojjazyčné sbírky svých vlastních textů.

Prostory baru Bolderāja.

Lze dodat, že básně členů Orbity nám mohou být nápomocny při zkoumání města. Sergej Timofejev má například báseň o ulici Aleksandrse Čakse (lotyšského básníka), kdysi známou jako centrum místního sexuálního průmyslu: „Když se dívky z Čaksovy ulice / náhle ztratily, náhle zmizely…“ (rus. «Когда девочки с улицы Чака / Вдруг пропали, вдруг исчезли…»). Tato ulice mimochodem prochází přes celé předválečné centrum Rigy a vede až k nádraží.

Budova střední školy v ulici Laboratorijas iela.

Přestože katastrofální finanční krize roku 2008 zastavila gentrifikaci nejen čtvrtě Grīziņkalns, ale také Čaksovy ulice, undergroundová kultura proniká všude i bez peněz. Nalevo a napravo od Čaksovy ulice, v kolmých ulicích, najdeme několik důležitých míst undergroundové kultury: knihkupectví, kavárny, bary a galerie. Právě zde, a také ve čtvrti ulice Miera (Miera iela), se dějí ty nejzajímavější věci v Rize.

Na ulici Ģertrūdes (Ģertrūdes iela), která leží poblíž „hlavní ruské proletářské čtvrti“ Moskačka (Maskavas Forštate), je ústředí Orbity, na ulici Bruņinieku (Bruņinieku iela) se nachází naprosto neuvěřitelný bar Bismarck Breakfast, kde nepříliš střízlivá barmanka přizvukuje operním áriím, linoucím se z reproduktorů starého gramofonu. A konečně, v ulici Avotu (Avotu iela) je bar a knihkupectví Bolderāja, jehož majitelem je Didzis Kalniņš – knihomol, kterého zná celé město. Bolderāja je jedním z hlavních míst, kde se setkává místní underground: tady se pořádají literární večírky, přednášky a promítání filmů.

Důležitý je jak samotný design místa, tak funkce, kterou plní. Prostor se tu skládá ze tří místností, vybavených ošuntělým nábytkem různých stylů a knihovnami (knihy jsou tu ve třech jazycích – v lotyštině, ruštině a angličtině, jednu jsem našla i v latgalštině).

Na policích si můžete povšimnout věcí, které na první pohled vypadají, jako že se tam ocitly náhodou. Například svazek básní W. H. Audena z nakladatelství Penguin a umělé žluté květy ve váze, plyšový tučňák vedle portrétu sběratele dain (lotyšských a litevských lidových písní) Krišjānise Baronse nebo portrét Lenina naproti Čeburaškovi. Šťastnou náhodou jsem se dozvěděla, že Didzisova manželka Līva Rutmane je malířka a uspořádání věcí mění co pár měsíců, což ve mně samozřejmě vyvolalo záchvat nadšení.

Výhled z okna domu v ulici Laboratorijas iela, 18

Záhadným způsobem jsem najednou všechno pochopila: z jedné strany nálevny s místními opilci, polorozpadlé dřevěné domy a Lenin ve společností Čeburašky, na druhé straně – Barons, Čaks, Orbita a tučňáky vydaný Auden. A co je nejdůležitější – jedno se přelévá v druhé, všechno to koexistuje, aby tak mohly vznikat nové a nové příběhy. Tato směs, to je dnešní východní Evropa. Vášnivé debaty o identitě této oblasti tím ztrácejí smysl. Není ji třeba konstruovat, ale pochopit ji a uvidět, jak se mi to myslím povedlo v Rize. Jedno je jisté: tato identita již existuje.

P.S.

Jako postskriptum k textu výše bych chtěla zmínit jeden zajímavý projekt Orbity – fotoalba ze série Veřejný prostor, věnovaná veřejnému prostoru sovětského Lotyšska, jež představují jiný přístup současných fotografů k práci s minulostí: ti zde využívají archivní materiály, inscenované fotografie a série fotografií, pocházejících z posledních 50 let.

Kniha Māry Brašmane Centrāltigus se skládá z dokumentárních fotografií Centrálního trhu Rigy, které autorka nafotila v letech 1965 až 2017. Chronologické pořadí série nejenže nám dává představu o trhu a změnách v životě jeho postav, ale také nám poskytuje příležitost vidět, jak se mění estetika obrazů. 

Fotografování sanatoria Rīgas līcis za účasti herců Nového Rižského divadla bylo zahájeno v roce 2003 kostýmní designérkou Kristīnou Jurjāne a režisérem Jānisem Kalējsem. Fotograf Vladimir Světlov natočil scény odpočinku „zlaté mládeže“ v sanatoriu pro komunistickou elitu z konce 70. let minulého století a pojal sérii jako statická políčka neznámého filmu.

Fotoalbum Andreje Strokina Palladium sestává z archivních fotografií, které neznámý fotograf nalezl, když pracoval v sovětské Rize v roce 1957 ve stejnojmenném obnoveném kině. Strokin svým výběrem a úpravou zdůrazňuje rozdíl mezi životem herců, diváky a divadelních dělníků.

*Informace převzata z oficiální tiskové zprávy.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *