Taras Ševčenko — superhrdina a feminista

Překlad Miroslav Tomek

„Štítek měl bílý a kazajku taky. Hodně toho namluvil.“

(Tak vzpomínal na Ševčenka děda Mykola ze vsi Pekary)

Pro odborníka na ukrajinskou literaturu snad není banálnější téma než životopis Tarase Ševčenka. Jeho „zbronzovělá“ postava se stala národním symbolem a modlou. Děti se ve škole učí definici „Taras Hryhorovyč Ševčenko, básník, malíř a veřejný činitel“, která jim utkví v paměti na celý život. Avšak v jeho životopise najdeme množství detailů, které většina dnešních Ukrajinců vůbec nezná. Ševčenko byl výrazná, charismatická osobnost a vyjadřoval na svou dobu velmi nestandardní myšlenky. Abychom ocenili převratný přínos Ševčenkových idejí a pochopili příčiny jeho popularity, musíme se na jeho život a dílo podívat očima jeho současníků.

Velký provokatér

Poprvé se mi osobnost Tarase Ševčenka ukázala v jiném světle při četbě jeho deníků. Ukázalo se, že tento člověk s věru nelehkým osudem byl milovníkem života a také provokatérem. V Ševčenkových denících popisujících jeho cestu z vyhnanství, z pobřeží Kaspického moře do Petrohradu je nádherná epizoda. Během plavby parníkem po Volze si básník při jedné ze zastávek koupil česnek a předtím, než vyšel na palubu, ho snědl. Poté začal konverzovat s dámami. Dámy trpěly, ale z lodi nikam utéct nemohly. Ševčenko je doslova pronásledoval a náramně se tím bavil.

Nelze ovšem tvrdit, že by Taras Ševčenko neměl ženy rád nebo že se na ně díval s opovržením. S česnekem to byl jen nevinný žert, básník si ve skutečnosti žen nesmírně vážil. Svědčí o tom fakt, že veřejně prosazoval jejich rovnoprávnost ve společnosti, což byla na tu dobu opravdová výzva.

Své postoje, na polovinu 19. století bezesporu převratné, vyjádřil Taras Ševčenko ve své známé básni Marie (Marija). Toto dílo bylo i pro samotného autora mimořádně důležité. K jeho publikaci se za svého života neodhodlal a nechal rukopis svým petrohradským přátelům, kteří ho uchovávali celých patnáct let, až do roku 1876, kdy v Praze vyšlo úplné vydání jeho básnické sbírky Kobzar. Co v sobě Marie skrývala tak podvratného?

Tato báseň uzavírá známou Ševčenkovu trilogii věnovanou osudům svedených dívek a jejich nemanželských dětí. Jak známo, v 19. století byla dívka, která přišla o panenství mimo manželství, veřejně označována jako „pokrytka“, tedy svobodná matka, a jejímu dítěti se přezdívalo „parchant“. Oba po celý život  čelili ponižování, které často končilo tragédií: zavražděním dítěte nebo sebevraždou matky.

Zajímavý je vývoj tohoto modelu u Ševčenka. V básni Kateřina (Kateryna) z roku 1838 položí hlavní hrdinka novorozeného synáčka na kraj cesty v naději, že se o něj postará někdo, kdo pojede kolem, a sama se utopí. V básni Služka (Najmyčka), napsané v letech 1846–47, podstrčí hlavní postava syna zámožným bezdětným manželům a nechá se k nim najmout na práci, aby mohla alespoň potají být se svým dítětem. Teprve Marie ve zmiňované básni z let 1859–1860 nejenže sama vychovává nemanželského syna Ježíše, ale vychová jej ve vskutku výjimečného člověka…

„Bílý pán“

Báseň Služka Ševčenko pravděpodobně napsal za svého pobytu v Kyjevě a její téma nebylo zvoleno náhodně. V té době se Ševčenko seznámil s většinou kyjevských trhovkyň, pravidelně s nimi besedoval a těšil se jejich upřímné a oddané náklonnosti.

Lvovské noviny Zorja (Úsvit) v roce 1882 popisovaly toto období Ševčenkova života následovně: „Tady [v Kyjevě – pozn. aut.] ho všichni znali, jak páni, tak měšťané, nejvíce pak chudí lidé, ke kterým tak vřele lnulo básníkovo srdce. Když občas vyšel Ševčenko v plátěné blůze a podobném dalším ustrojení na tržiště, zazpíval z plna hrdla Svatební či V slzy propukne, hned se po celém bazaru nesou radostná zvolání všech trhovkyň. ‚To je ten pán, co bohy maluje… – ten, co nám svobodu slíbil…‘, tak si o něm povídají kyjevské trhovkyně. Je třeba vědět, že Ševčenko se často ‚toulal‘ po tržišti a vzbuzoval v těchto lidech naději na budoucí svobodu, na osvobození z nevolnictví.“

Roku 1847 byl básník zatčen spolu s dalšími členy Cyrilometodějského bratrstva, první ukrajinské politické organizace, která hlásala ukrajinskou autonomii. „Za psaní básní v maloruštině“, považovaných za separatistické, protože mohly zasít naději na „možnost existence Ukrajiny jako samostatného státu“ (tak to stálo ve zprávě z vyšetřování, určené carovi Mikuláši I.), byl třiatřicetiletý básník a malíř zařazen jako řadový vojín do Orenburského zvláštního praporu se zákazem psát a kreslit.

Ševčenkovo zmizení nezůstalo nepovšimnuto: říkalo se, že ho prý „ukradli páni“. V novinách Zorja se přitom psalo: „snad nikomu jinému nechyběl ‚bílý pán‘ tak jako kyjevským trhovkyním, které nechtěly věřit, že Ševčenka zatkli a odvezli na Sibiř. Uplynul rok, dva, deset let – Ševčenko stále nikde. Začaly se šířit zvěsti a fámy: jedna slyšela tohle, druhá tamto, třetí něco vymyslela, čtvrtá k tomu něco přidala, a tak se Ševčenko stal mytickou bytostí.“

V roce 1858 se Ševčenko vrátil z vyhnanství a o rok později odjel na Ukrajinu. Usadil se v domku v kyjevské čtvrti čtvrti Priorka (stojí tam dodnes a je v něm muzeum). Tato událost ohromila všechna tržiště. „Kmotřičky se to dozvěděly a oblehly dům, ve kterém se bílý pán ubytoval. Čekaly dlouho a nakonec se dočkaly. Ukázal se Ševčenko, už postarší člověk vojáckého vzezření se smutnou tváří, obrovským knírem – a s ředkví v ruce. Trhovkyně se pokřižovaly: to není on, to je nějaký omyl, páni nám místo něj poslali někoho jiného – a vrátily se každá na své místo“, — takto lvovské noviny Zorja čtenářům zprostředkovaly kyjevskou městskou legendu.

Rouhání, nebo feminismus?

V srpnu 1859 Ševčenko navštívil Kyrylivku nedaleko od Kaniva, kde žil v dětství. Cestou do Korsuně pak navštívil i vesnici Morynci, v níž se narodil. Jak později tvrdil Ivan Franko, právě tehdy, za procházek po svazích nad Dněprem, vznikal námět básně Marie. Inspiraci čerpal básník z rozmluv s místními rodáky, a právě s tím souvisí jeho poslední zatčení a nucený odjezd do Petrohradu.

V článku K historii zatčení Ševčenka v roce 1859 cituje Franko vzpomínky prvního rektora Kyjevské univerzity Mychajla Maksymovyče, v té době pobývajícího na samotě Mychajlova Hora nedaleko vesnice Prochorivka (dnes je to Kanivský okres Čerkaské oblasti), jehož hostem Ševčenko v den svého zatčení byl.

Maksymovyč vyprávěl, že Ševčenko „naštval jednoho pána, kterého potkal u Mežyriččja a Pekarů, a ten ho udal nejprve četníkovi a pak, když ten tomu nevěnoval pozornost, veliteli okresní policie Tabašnykovovi, který na Ševčenka vydal zatykač… Když jsem byl u Maksymovyče na samotě v létě roku 1866, povídal mi, že Ševčenko mluvil s různými lidmi včetně mužiků o tom, jak smutně řekl, že ‚Matka Boží byla pokrytka‘. Když teď na Maksymovyčova slova vzpomínám, dospívám k závěru, že Ševčenko tehdy musel mluvit o své básni Marie, kterou přibližně v této době právě začal psát… Myslím si, že to od Ševčenka nebylo ‚rouhání‘ (tedy výsměch náboženství), ale že mu šlo právě o ospravedlnění panny a matky…“

S hlubší analýzou této básně přišel v roce 1882 Frankův současník, ukrajinský publicista, historik a kritik Mychajlo Drahomanov, který v té době pro své revoluční postoje nuceně pobýval v Ženevě. Veden starostí o své krajany, kteří žili na území Polska a nemohli číst ukrajinské knihy v azbuce, navrhoval tisknout ukrajinské texty polskou latinkou. Pro první (a zřejmě jediné) takové vydání vybral Drahomanov Ševčenkovu báseň Marie a opatřil ji rozsáhlým komentářem, aby myšlenky velkého básníka přiblížil obyčejným venkovanům.

Ve svém doslovu k této básni Drahomanov napsal: „Ševčenko nám pověděl o Ježíši a Jeho matce Marii podle své víry, podle toho, co si myslel a po čem toužil, a stvořil jakoby své vlastní evangelium, do něhož vložil tyto své myšlenky a tužby. Toužil po tom, aby byli všichni lidé… volní a sobě rovní jak podle práva, tak majetkem, aby lidem nevládli ani kněží, ani páni, ani carové; přál si také, aby ženy byly rovné mužům.[…] Taková žena jako Marie v Ševčenkově Evangeliu, která pozorně naslouchá slovům o svobodě pro všechny a dále o těchto slovech sama přemýšlí, vytváří z nich celé učení a k témuž přivyká svého syna, která nepláče proto, že otec jejího dítěte a samo dítě umírají za tyto myšlenky, které ona má za pravdivé, žena, která tomuto učí svého syna a jiné lidi — to je přání samotného Ševčenka. Takové ženy nebyly v Ježíšově době, ty se objevují mnohem později, až v současnosti. Ševčenko toužil po tom, aby v naší Ukrajině bylo co nejvíce žen podobných jeho Marii, a snad po tom bude toužit každý dobrý člověk, který si přečte tento příběh.“

Návrat na bílém koni

Teď už se samozřejmě nikdo nedozví, zda Ševčenko hovořil o svých básních s kyjevskými trhovkyněmi, ale ty, které se s ním aspoň jednou setkaly, mu zůstaly věrné až do konce života. Četná lidová vyprávění, kolující na Ukrajině ještě dlouho po jeho smrti, svědčí o tom, že byl oblíbený ani ne tak jako autor básní, které většina obyčejných lidí nikdy nečetla, jako proto, že sliboval svobodu.

Taras Ševčenko zemřel 10. března 1861 v Petrohradě na vodnatelnost. Ve svých 47 letech trpěl revmatismem, v dospělosti získanou srdeční vadou a cirhózou jater. Když ruský spisovatel Ivan Turgeněv žádal Alexandra Gercena, aby ve svých londýnských novinách Kolokol (Zvon) uveřejnil básníkův nekrolog, ve svém dopise s lítostí poznamenal: „Chudák se zničil nezřízeným pitím vodky“.

Ševčenko se 3. března 1861, už na smrtelné posteli, dočkal dlouho očekávané zprávy, že car Alexandr II. podepsal výnos o zrušení nevolnictví v Rusku. Shoda dat lidem neunikla: Ševčenkova smrt po odjezdu do Petrohradu byla vnímána jako oběť za prostý lid, z něhož vzešel.

Tarase Ševčenka pohřbili v Petrohradě; až po dvou měsících bylo povoleno pochovat básníkovy ostatky na jeho milé Ukrajině, jak psal v básni Závěť. Přes Kyjev putovala jeho rakev do okolí Kaniva na malebné návrší nad Dněprem, které si prý básník sám zvolil jako místo posledního odpočinku.

Na kyjevské trhovkyně návrat jejich idolu hluboce zapůsobil. Jak psaly v roce 1882 noviny Zorja, „dozvěděly se to a houfně se vydaly k Ševčenkovu hrobu jako na pouť. Od roku 1847, kdy byl Ševčenko ‚odvlečen‘ z Kyjeva, do jeho smrti v roce 1861 uplynulo 14 let a kmotřičky za tu dobu zestárly. To se ví, stárnout není lehké, to už člověka trápí všelijaké neduhy. A tak začaly trhovkyně a potom i další lidé navštěvovat básníkův hrob ve víře, že se tam uzdraví. A říkalo se, že jeho hrob je ‚dobrý na kdejaké neduhy‘, obzvláště na zimnici. Později dala ruská vláda Ševčenkův hrob střežit, aby se k němu nikdo nedostal. Ale kyjevské trhovkyně na Ševčenka nezapomněly; ba naopak, jak se o tom dočteme v kyjevských novinách, tvrdí, že Ševčenko jezdí v noci předměstími Kyjeva na bílém koni a že ho prý lidé několikrát po jeho smrti viděli.“

Rytíř a superhrdina

 Ševčenkovskou mytologií se na konci 19. století vědecky zabýval ukrajinský archeolog a etnograf Mykola Biljašivskyj. V rozsáhlém článku otištěném v časopise Kijevskaja starina (Kyjevské starožitnosti) v roce 1894 cituje řadu pověstí, které v té době mezi lidmi kolovaly. Podle Biljašivského, který navštívil všechna místa, kde Ševčenko během své poslední cesty Ukrajinou pobýval, je v lidových vyprávěních Ševčenko zmiňován jako „velký čaroděj“.

Podle rolníků, kteří se s Ševčenkem někdy setkali, to byl „velký rytíř“ a dovedl se například proměňovat, čehož využíval, když chtěl uniknout četníkům. S ještě větší úctou Biljašivskému důvěrně říkali, že Ševčenko byl „velká vrchnost“.

Jistěže byl Taras Ševčenko hrdina: bývalý nevolník se podle venkovanů mohl stát „velkou vrchností“ jedině díky nadpřirozeným schopnostem. V očích lidu mu jeho vysoké postavení umožňovalo neomezený přístup k penězům: podle legendy si Ševčenko „v Kanivu v pokladně bral peněz, kolik jen chtěl“. Vrcholem všeho se ale stala jiná jeho domnělá vlastnost, kterou si definitivně získal srdce obyčejných Ukrajinců: jako „velká vrchnost“ totiž, řečeno slovy Biljašivského, „mohl neomezeně pít tolik, kolik chtěl, aniž by za to platil peníze“.

Kolem Ševčenkovy smrti a pohřbu také vzniklo velké množství mýtů. První z nich vycházel z přesvědčení, že básník zaplatil životem slibované osvobození lidu od nevolnictví: nikdo nechtěl věřit, že car výnos podepsal dobrovolně. Druhý mytický motiv byl spojen s faktem, že mrtvého Ševčenka nikdo neviděl. Byl převezen na Ukrajinu a pohřben v uzavřené rakvi, kterou neotevřeli ani při loučení.

Biljašivskyj, který mluvil s jedním z očitých svědků pohřbu, cituje jeho slova: „Ne, on tam [v rakvi — pozn. aut.] nebyl, je stále naživu, někde se toulá“. Badatel uvádí také další svědectví: „Nedávno jeden Haličan, který navštívil Kyjevskou gubernii, sdělil, že se tam vypráví legenda o nesmrtelnosti Ševčenka, který se prý nachází na Sibiři připoutaný ke sloupu, ten ale hnije a až shnije úplně, vrátí se Ševčenko zpátky k svému lidu“.

Postava Tarase Ševčenka tak ještě za jeho života získala všechny charakteristické znaky postavy národního hrdiny, po jeho smrti pak národního světce. Jedni věřili v jeho smrt a jezdili si k jeho hrobu léčit různé nemoci. Druzí měli za to, že Ševčenko „vstal z hrobu pomocí své čarodějné síly“, nechal tam místo sebe někoho jiného a pokračuje v boji proti nespravedlnosti. Třetí tvrdili, že v rakvi byly místo těla doklady o vlastnictví půdy, které Ševčenko vzal za svých cest statkářům a přivezl s sebou, aby je dal svému lidu.

Ať je tomu jakkoliv, koncem 19. a začátkem 20. století znamenala osobnost Tarase Ševčenka pro Ukrajince daleko víc než v současnosti. Dnes je Ševčenko vnímán hlavně prizmatem své literární tvorby a těžkého osudu, kdežto dokud byl na živu Ukrajince uchvacovala ani ne tak jeho poezie (tu většina tehdy negramotného lidu znala jen z vyprávění), jako myšlenka osvobození od nevolnictví, které byl básník plně oddán. Snad také jednou někdo ze současných autorů narazí na tato lidová vyprávění a oživí postavu všemohoucího bílého rytíře, obránce slabých a bojovníka za skutečnou rovnost.

Při práci na článku byly použity edice z fondů Slovanské knihovny v Praze.