Petr Pešek
Když se řekne náboženství v Rusku, většina lidí si představí procesí s ikonami a zlaté cibule na vrcholcích pravoslavných chrámů. Situace v tomto multikulturním národnostním propletenci je však mnohem pestřejší, než se může na první pohled zdát. Dominance pravoslaví je zatím neotřesitelná, v jeho stínu však zůstává nejmladší z velkých monoteistických náboženství, islám, jehož stoupenci se v Rusku již počítají na desítky miliónů.
Téma islámu, dnes po událostech v Čečně (a nověji i v moskevském Divadelním středisku na Dubrovce) vnímané citlivěji než kdy jindy, je v Rusku aktuální již déle než tisíc let. Kolébka ruského státu, Kyjevská Rus, s muslimy nejen bojovala, nýbrž i čile obchodovala. Chazarská poselstva, přicházející z mnohonárodnostního a převážně muslimského chanátu rozprostírajícího se od 7. století na dolním toku Donu a zasahujícího až k Předkavkazí, vychvalovala na dvoře kyjevského knížete Vladimíra přednosti islámu tak přesvědčivě, že Vladimír, jehož záliba v ženách byla všeobecně známa (měl čtyři manželky a několik stovek milenek v různých městech), začal vážně pochybovat, zda pravoslaví, ke kterému se hodlal na sklonku 9. století přiklonit, je ta správná volba. Karamzin k tomu napůl žertovně dodává, že výhody islámem povoleného mnohoženství nakonec převážila nutnost obřízky a vystříhání se alkoholických nápojů (které byly dalším z jeho koníčků), a tak se pravoslaví, které tyto věci nevyžadovalo, stalo oficiálním náboženstvím Kyjevské Rusi.
Více než dvousetletý útlak ze strany muslimských Tatarů měl na náboženský obraz Rusi menší vliv, než se může na první pohled zdát. Nejenže nebyla pravoslavná církev Tatary pronásledována, ale dokonce byla jako důležitá pojistka stability podporována formou daňových úlev. Když se karta obrátila a Zlatá horda byla zlikvidována, byl islám v zemi nadlouho zakázán. Zlegalizován byl až Kateřinou II., kterou patrně přesvědčila opakovaná tatarská a baškirská povstání.
Další významnější střet ruské moci s islámským elementem nastal počátkem 19. století, kdy se naplno rozhořela válka na severním Kavkaze. Vojenský um a charisma čečenského vojevůdce imáma Šamila, který velel úspěšně více než dvacet pět let několika tisícům ozbrojených horalů, měl lví podíl na tom, že se konec ozbrojeného konfliktu protáhl až do roku 1864. V téže době podnikla ruská vojska významné operace v Kokandském chanátu, které během několika málo let vedly k ovládnutí Buchary, Chivy, Samarkandu i Fergany, což byla odedávna muslimská území. Jedním z důsledků těchto anexí bylo, že v roce 1897, kdy bylo provedeno první a jediné sčítání lidu v Ruském impériu, tvořili muslimové více než 11 % obyvatelstva (v to nebylo navíc započítáno obyvatelstvo chanátu Chiva a Buchara, které v té době nebyly ještě zcela pacifikovány). Na území Ruské říše stálo více než 50 tisíc mešit, z toho více než 22 tisíc na území dnešní Ruské federace.
Bolševická revoluce v sedmnáctém roce a následná občanská válka odstartovala nejbouřlivější etapu přeměn v bývalých chanátech. Umělé rozparcelování Turkestánu na sovětské republiky (bez ohledu na národnostní specifika městských chanátů) a pozdější Stalinovy tvrdé a často zcela kontraproduktivní zákroky směřující k úplné sekularizaci tohoto prostoru dovršily rozpad tradiční islámské rodové společnosti (např. z více než dvou stovek soudů uplatňujících právo šaríja nezbyl do roku 1928 ani jediný).
Ani muslimské obyvatelstvo severního Kavkazu nebylo ušetřeno před Stalinovou zvůlí a mnoho národů se stalo obětí násilných deportací do Střední Asie. Takovýto osud postihl například Čečence, Inguše a další národy. Na druhé straně však v době Stalinových represí zahynulo muslimů relativně málo (ve srovnání s příslušníky ostatních náboženských skupin), a například gramotnost v těchto oblastech, tradičně velmi nízká, se do začátku druhé světové války výrazně zlepšila.
Pokud přihlížíme pouze k demografickým a statistickým ukazatelům, můžeme usoudit, že po druhé světové válce zaznamenaly mnohé tradičně muslimské národy nebývalý kulturní rozkvět. Během dvaceti let (od roku 1959) se muslimské obyvatelstvo SSSR téměř zdvojnásobilo (v roce 1979 více než 42 miliónů). O důrazu na vzdělávání muslimského obyvatelstva svědčí i tato čísla: v roce 1971 připadalo na každých deset tisíc Uzbeků 188 studentů, zatímco v Německu na deset tisíc Němců 48 studentů, v Anglii 83 a v Iráku pouhých 15.
Podobně se postupně zlepšila i svoboda náboženského vyznání. Za Chruščova již plných 80 procent muslimů vyznávalo bez obav svou víru veřejně. V éře Leonida Brežněva došlo k takovému uvolnění vztahu státní moci k islámu, že jen v šestimiliónovém Tádžikistánu studovalo na různých poloilegálních religiózních školách více než tisíc studentů a na severním Kavkaze mělo na přelomu 70. a 80. let islámské vzdělávání přímo masový charakter. V čase Gorbačovovy perestrojky došlo k legalizaci již fungujících islámských organizací a spolků, což vyvrcholilo 9. června 1990 v Astrachani ustavujícím sjezdem Islámské strany obrody.
Novočerkasský masakr 1962V současném Rusku jsou islámské enklávy soustředěny ve třech oblastech: v Povolží, na Uralu a na severním Kavkazu. Nejpočetnější muslimský národ jsou s téměř osmi milióny Tataři, dále Baškiři (1,5 miliónu) a Čečenci (necelý 1 milión). V administrativním rozdělení Ruské federace je devět republik s převážně muslimským obyvatelstvem: Adygejská republika, Baškortostán, Čečensko, Dagestán, Ingušetie, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkeská republika, Severní Osetie (přestože se mnoho Osetinců hlásí ke křesťanství) a Tatarstán. V současné Ruské federaci žije podle některých údajů až 20 miliónů muslimů, kteří se hlásí k více než čtyřiceti etnikům, přičemž se podíl muslimských národů na ruské populaci neustále zvyšuje. Jen v Moskvě údajně žije kolem jednoho miliónu muslimů. I když je to patrně přehnaný odhad, přesto řadí Moskvu vedle Londýna a Paříže mezi města s nejpočetnější muslimskou menšinou v Evropě.
Míru islámského obrození v Rusku je obtížné měřit statistickými údaji (nyní v Rusku například funguje více než sedm tisíc mešit). Ke konci roku 1999 bylo v Rusku registrováno 3072 náboženských organizací islámského charakteru. Muslimské náboženské spolky jsou pod dohledem centralizovaných muslimských organizací, které se nazývají “muslimské duchovní správy”. V současné době je registrováno více než padesát těchto správ. Jedná se například o Radu muftíů Ruska, Koordinační centrum muslimů severního Kavkazu aj.
Islámskou obrodu je zatím třeba vnímat pouze jako kulturní fenomén, jenž napomáhá zrodu postsovětské mentality muslimských etnik a nemůžeme ji zatím ztotožňovat s islamismem, jenž by mohl nebezpečně ohrožovat ruskou státnost. V postsovětském prostoru totiž obecně (a v Rusku zvláště) chybí religiózní dogmatismus, což je nezbytná základna islámského fundamentalismu. Společnost v Tatarstánu, Baškortostánu a severokavkazských republikách je sekulární a radikální jedinci proto nemohou významněji ovládat veřejné nálady. Projevy islámského dogmatismu jsou naprosté většině ruských muslimů cizí. Například postavení ženy v Afghánistánu a Íránu vyvolává jen antipatie.
Počáteční období islámského obrození z přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo nedílnou součástí návratu k etnickým kořenům. Počáteční vědomí náboženské spřízněnosti a solidarity mezi islámskými národy však časem ustoupilo do pozadí a vrchu nabylo srozumitelnější etnické sebeuvědomění.
Velký problém v současném postavení islámu v Ruské federaci představuje jeho legislativní emancipace s pravoslavím, neboť to oficiální místa nepokrytě protěžují. Muslimské komunity si například opakovaně stěžují, že jejich duchovním není povolen přístup do armádních jednotek, ve kterých slouží vojáci vyznávající islám. Islám je v Rusku klasickou konfesí sociálně a politicky deprivovaných, což navíc přiživuje výrazně rostoucí velmi nebezpečná muslimofobie. Nejde přitom pouze o otevřené extremisty typu Barkašovovy Národní jednoty. Mezi běžným obyvatelstvem, které se označuje za tolerantní, je naprosto běžné označovat lidi jiné barvy pleti za „osoby kavkazské národnosti“ a fakticky je tak ztotožňovat s náboženskými extremisty či Čečenci se všemi z toho plynoucími důsledky.
Možnost radikalizace islámu v Rusku je v současnosti dosti opomíjená. Neměl by zůstávat nepovšimnut fakt, že ruská realita tlačí islám do pozice mladého a bojovného náboženství sociálního obrození svých příznivců. Íránský příklad z konce sedmdesátých let a afghánský z doby nedávné je mementem ukazujícím, že tato varianta náboženského obrození v sobě skrývá velký destruktivní potenciál.