Čechomilství, které začalo nůžkami

Tõnu Kalvet, novinář a překladatel

Může-li konec světa začít mávnutím motýlích křídel, proč by nemohlo čechomilství začít nůžkami? Můj příběh ukazuje, že jistě může.

Někdy v roce 1980 nebo 1981 jsem se dozvěděl, že jeden můj spolužák má strýčka, který si nechává posílat československé sportovní časopisy. A co mi přišlo ještě uhozenější — že si z nich jen vystřihuje obrázky formulí a motorek, a pak je odkládá. Pro mne byly ty časopisy jako okno do svobodnějšího světa. O světovém sportu se v nich totiž psalo daleko víc než v časopisech sovětských, a také kvalita tisku byla mnohem lepší. Zpočátku jsem od spolužáka kupoval jen obrázky. Hlavně fotbal a hokej. Záleželo na velikosti, 10 až 40 kopějek za kus. Chodil jsem k němu na návštěvu, a když jsme vybrali obrázek a dohodli se na ceně, na místě jsem si ho nůžkami vystřihl.

Po nějaké době jsem spolužáka přesvědčil a časem jsem od něho odkoupil skoro všechny dotyčné časopisy po strýčkovi. Při bližším zkoumání časopisů jsem překvapivě shledal, že jak čeština, tak slovenština jsou pro Estonce docela srozumitelné i bez předchozího studia. (Obzvlášť pro Estonce, který umí rusky.) Užitečné bylo i to, že čeština a slovenština stejně jako estonština přejaly hodně slov a obratů z němčiny. Zanedlouho jsem tak v obou jazycích četl o sportu plynně.

V polovině 80. let jsem zjistil, že československé sportovní časopisy si mohu i v Estonsku předplatit. Tak se ze mne stal pilný odběratel časopisů Stadión, Štart a Gól. Občas jsem si v kiosku kupoval i humoristické časopisy Dikobraz a Roháč či noviny Československý sport a Rudé právo. Než se zhroutil Sovětský svaz, stihl jsem si pasivní znalost obou jazyků ještě vylepšit. Využil jsem toho i pracovně k psaní článků a k literárním překladům. V polovině 90. let mi v celostátních novinách vyšly dva poměrně rozsáhlé články na pokračování o českých fotbalistech — v roce 1994 o Františku Pláničkovi a v roce 1995 o Josefu Bicanovi. Byl jsem na sebe náramně pyšný, že jsem své krajany seznámil s životními cestami dvou tak výrazných fotbalových hvězd — vyplnil jsem tím přece podstatnou mezeru v povědomí estonského čtenáře o českých reáliích.

V 90. letech jsem také přeložil do estonštiny dvě krátké povídky od Jaroslava Haška a jednu od Eduarda Basse, a pak ještě něco od několika méně známých českých autorů. Všechny byly úspěšně publikovány. V roce 1998 vydal Horisont, asi nejznámější estonský populárně-odborný časopis, tematické číslo o Česku — nakolik je mi známo, tak historicky první takové číslo v estonském periodiku. Nápad to byl můj. Ovšem nápad by byl zůstal nápadem, kdybych neměl po ruce hmatatelný argument — a tím bylo tematické číslo o Maďarsku, které tentýž časopis vydal o rok dříve a které jsem připravoval jakožto hlavní redaktor i spoluautor. Díky tomu se redakce Horisontu dala přesvědčit a zvláštní číslo o Česku se stalo skutkem. Ve spolupráci s redakcí Horisontu se podařilo ke spolupráci na čísle získat významný podíl autorů „těžkého kalibru“ (Leo Metsar, Ago Vilo, Vladimír Macura, Mairi Kõrvel, Hannes Walter, Eero Medijainen aj.). Zapojil se i tehdejší prezident Estonské akademie věd Jüri Engelbrecht, jehož vztahy k Česku a znalost češtiny velké většině čtenářů prozradilo až zmíněné zvláštní číslo Horisontu. Úvodník napsal osobně tehdejší velvyslanec České republiky v Estonsku Radek Pech.

V prvním desetiletí nového tisíciletí jsem občas překládal českou publicistiku — v rámci toho též texty z pera Václava Havla a Václava Klause. Cítil jsem, že k úplné čechomilské seberealizaci mi schází už jen jedno — přeložit celou knihu. To se povedlo na podzim 2016, kdy v mém překladu v Estonsku vyšly Bajky „žijícího klasika“ Jiřího Žáčka. Kniha byla slavnostně představena v Tallinnu, v Tartu a za účasti samotného autora v Praze. Ohlas byl příznivý. Jak při práci na překladu, tak při prezentaci knihy mi byla velkou pomocí hybatelka Česko-estonského klubu Iivi Zájedová. Především díky jejímu přičinění se prezentace knihy v Tallinnu zúčastnil tehdejší český velvyslanec Richard Kadlčák a v Praze tehdejší estonský velvyslanec Sten Schwede. Finančně publikaci výrazně podpořil podnikatel Harry Raudvere.

S odbornou podporou paní Zájedové dokončil autor těchto řádků ještě dva další překlady z češtiny do estonštiny. Jejich vydání však závisí především na tom, zda se najde mecenáš, který by stejně jako Raudvere chápal potřebu rozvíjení estonsko-českých kulturních vztahů.

Když jsem se začátkem 80. let pouštěl nůžkami do časopisů Stadión a Štart, neměl jsem ponětí, že mé čechomilství se jednou rozvine do podoby, do níž se nakonec rozvinulo. Neuměl jsem si tehdy vysvětlit, kde se ve mně vzalo. Vysvětlení mi zasvitlo až mnohem později — když se českým ministrem kultury stal jakýsi Jandák. Tu jsem si vzpomněl, že jeden z mých předků se jmenoval Joosep Jandak, který prý nevypadal jako běžný Estonec. V naší rodině se vypráví, že rod Jandaků se na území dnešního Estonska přistěhoval někdy v 19. století, ale nikdo neví, odkud vlastně.

Odpověď si nejspíš musí autor těchto řádků najít sám. Zda mu k tomu pomohou nůžky, to ukáže budoucnost.

P.S. A do třetice všeho dobrého: když fotbalista Jan Koller ukončil svou profesionální kariéru, tak nikdo nebyl na pochybách, kdo má do populárního estonského fotbalového časopisu Jalka napsat článek o jeho životní cestě…