Estonsko v českých cestopisech a turistických průvodcích

Josef Miškovský, geograf, místopředseda Česko-estonského klubu

Turistická a cestopisná literatura o Estonsku z jednotlivých období uplynulých 100 let jsou pozoruhodným svědectvím pohledu na Estonsko očima cestovatelů, geografů a turistických průvodců.

Meziválečné období

V českém jazyce jsou turistická, zeměpisná a cestopisná díla o Estonsku publikována od dob československé i estonské meziválečné republiky. Zájem autorů (a lze předpokládat, že i čtenářů) o Estonsko v té době nepochybně souvisí se vznikem nových států na mapě Evropy. Vedle Československa bylo takovým novým státem i Estonsko, z čehož vyplývaly zjevné vzájemné sympatie, a také zájem o území, která byla do první světové války součástí velkých říší – ruské a rakouské.

V meziválečném období nebyly napsány žádné turistické průvodce po Estonsku. Cestopisnou literaturu o Estonsku však z meziválečného období k dispozici máme. Reprezentuje ji literárně velmi činný prozaik Pavel Fink s nevelkým cestopisem Za severním sluncem (1931) s podtitulem „Dojmy a pozorování z toulek na Baltu“, který shrnuje autorova pozorování a zážitky z cestování po Finsku, Estonsku a Lotyšsku. Estonská část knihy nese název Země tří leopardů. Cestopis svým obsahem působí podobně, jako by byl napsán včera. Autor si všímá velmi měst, regionů, míst a reálií, jež zmiňují i současní autoři cestopisů. „Navíc“ kniha podává také důkladný politický a společenský přehled „budování státu“ včetně informací o významných osobnostech, které se o estonský stát zasloužily. Spisovatel zde představuje například Jaana Tõnissona jako otce myšlenek estonské nezávislosti. Pár let po Finkovi sepsal a vydal podstatně rozsáhlejší cestopisné dílo starosta Ústřední jednoty hospodářských družstev Ferdinand Klindera. Jeho reportážní dílo Český rolník severskými státy (1937) je orientované spíše odborně (zemědělská výroba), ale obsahuje řadu místopisných zajímavostí a reálií zemí, které autor na základě své studijní cesty navštívil (vedle Estonska také Litva, Lotyšsko, Finsko, Dánsko a částečně také Švédsko a „Norvéžsko“, tedy Norsko). Rozsahem nevelkou cestopisnou literaturu o Estonsku z období československé první republiky doplňuje svou stručnou reportážní črtou Chvíle v Estonsku (1932) známý český básník Josef Hora, na jehož tvorbu mělo právě cestování značný vliv. V Estonsku Hora navštívil především Tallinn a Tartu (které ještě nazývá německy Reval a Dorpat).

Pro díla z období první republiky je typické, že Estonsko (a rovněž sousední Lotyšsko) jednoznačně vnímají jako severskou zemi. Přes četná upozornění na historické vazby a paralely na Česko a Československo se autoři méně než dnes uchylují k závěrům, že je to v Estonsku podobné jako v Česku. Nejčastěji je Estonsko srovnáváno s Lotyšskem, Finskem a Švédskem. Srovnání s Ruskem je rovněž časté, ale už tehdy převládá popis Estonska jako malé rozvíjející se, příjemné, klidné a tiché země v kontrastu s obrovským, neohrabaným a nevlídným Sovětským svazem. Pro meziválečné cestopisy je dále typické, že Estonsko popisují prakticky výhradně na základě autentických prožitků autorů. Uvádí-li tedy spisovatel nějaký doplňkový údaj nebo číslo, vychází téměř vždy z informací zjištěných na místech, jimiž projížděl (tedy ne z knih nebo časopisů). Tím se liší od cestopisů z pozdějších dob.

Sovětské období

V období od druhé světové války do přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy bylo Estonsko okupováno Sovětským svazem a kdy také Československo ovládal komunistický režim, byla zeměpisná, turistická a cestopisná literatura o Estonsku pochopitelně z větší či menší části poplatná své době. Příčinou byla nejen komunistická cenzura či autocenzura samotných autorů, ale také v důsledku politické situace zhoršené podmínky pro neorganizované cestování. Příznačné je, že cestopisné a turistické publikace z této doby většinou řadily Estonsko do regionu Pobaltí a informace o něm, Litvě a Lotyšsku proto bývají v těchto dílech promíchané.

Relativně dobře se s podmínkami své doby vypořádal slovenský novinář Ladislav Tomášek s cestopisem Jantárový vietor (1960). Tomášek popisuje Estonsko, Lotyšsko a Litvu hlavně na základě autentických zážitků, přidává však také informace získané z knih nebo časopisů. Část cestopisu se věnuje popisu estonských továren a zemědělských družstev, případně životu v Tallinnu na úkor kultury a venkova. Estonsko je představeno jako země, která je součástí Pobaltí a Sovětského svazu, přesto se však autorovi daří nacházet a popisovat místa a jevy typicky estonské, „nadčasové“ (krajina, lidová kultura nebo mentalita obyvatel). Mnohem poplatnější své době jsou některé tehdejší turistické průvodce, a především zeměpisné publikace, zvláště pokud šlo o překlady z ruštiny. Příkladem takové publikace je například SSSR – svazové republiky Litva, Lotyšsko, Estonsko (1972), která je nejen ideologicky zkreslená, ale překvapivě obsahuje i řadu zjevných věcných chyb. Seriózněji jsou zpracovány vysokoškolské publikace Sovětský svaz – hospodářsko-zeměpisný přehled (1969) akademika Ladislava Skokana, a novější Geografie SSSR, kterou Skokan napsal spolu s dalším geografem Rostislavem Netopilem (1989). V obou je Estonsko součástí několikastránkové kapitoly Pobaltí. Obě publikace se především zcela vyvarují věcných chyb a v rámci možností daných tehdejším režimem obsahují relativně vyvážené informace o hospodářství a obyvatelstvu. Z průvodců z této doby pak jmenujme z ruštiny přeloženou brožuru sovětského Inturistu Sovětské Pobaltí (bez vročení) a turistické průvodce Turistická střediska SSSR – průvodce (1983) od Vladimira Braginského nebo Sovětský svaz – průvodce (1986) od Lydie Dubinské. Zvláště druhý jmenovaný průvodce se ani v ideologicky relativně neutrálním žánru turistického průvodce nedokázal zcela vyhnout politické angažovanosti. V obou dílech je pak malé Estonsko v rámci celého Sovětského svazu prakticky „utopeno“. Specifickým problémem sovětských průvodců po Estonsku jsou chyby v místních názvech, způsobené i jejich transkripcí z ruštiny. Město Pärnu, do ruštiny standardně transkribované jako Пярну, je tedy v těchto průvodcích nazývané „Pjarnu“ – překladatel si zjevně nedal práci s dohledáním původních estonských názvů nebo je ignoroval záměrně. Mezi současnými přáteli Estonska v Česku vládne notorický odpor k psaní názvu estonského hlavního města s jedním „n“ jako „Tallin“, které má své kořeny právě v ruštině (meziválečná literatura používá důsledně původní název Tallinn, případně německý název Reval). Sovětské průvodce jsou tímto drobným, ale velmi symbolickým neduhem zatížené zcela „neomylně“ a bohužel to platí i pro některá díla ze současné doby. Na rozdíl od dvojice sovětských autorů se věcných nepřesností a chyb v estonských reáliích víceméně vyvaruje původní český průvodce Sovětský svaz (1977) od autorského kolektivu pod vedením zmíněného Ladislava Skokana.

Pro turistické průvodce po Estonsku ze sovětského (a rovněž ze současného) období platí, že jsou psány úsporným jazykem bez výraznějšího užívání beletristických výrazových prostředků. Zatímco dříve byly i turistické průvodce „literárním dílem“ v užším pojetí (jak krásný jazyk užívá ve svých meziválečných průvodcích po sousedním Lotyšsku jejich autor Hanuš Entner!), současné průvodce jsou již texty psanými především pragmaticky. Za socialistického období bylo Estonsko v cestopisné literatuře, na rozdíl od období mezi válkami, popisováno spíše jako východoevropská nebo jednoduše sovětská země. Estonsko je v literatuře z tohoto období jednoznačně vnímáno jako součást Pobaltí. Srovnání jeho podobnosti se Švédskem či Finskem mizí a kromě četných, oprávněných paralel s Litvou a Lotyšskem je místy poukazováno naopak na nepříliš pochopitelnou podobnost Estonska s Běloruskem či Polskem.

Období obnovené nezávislosti

Po pádu Sovětského svazu i celého sovětského bloku o Estonsku dlouho nevyšlo žádné zeměpisné či cestopisné dílo ani turistický průvodce. Teprve přibližně od roku 2000 se začala znovu objevovat nová zeměpisná, turistická i cestopisná díla o Estonsku, tentokrát již reagující na „novou generaci“ turistů a čtenářů, kteří po „nasycení“ západní Evropou opět začali objevovat země na sever a východ od nás. Estonsko se v posledních 20 letech stalo „standardní zemí“ pro redakce populárně naučných cestopisných časopisů Lidé a Země nebo Koktejl. Na začátku let 2006 a 2018 se na Estonsko dokonce dostalo v monotematických číslech časopisu Země světa, v obou případech věnovaných trojici pobaltských zemí. Reportáže z Estonska v posledních letech přinášejí také četné názorové týdeníky a měsíčníky (Respekt, Reflex, Echo24 atd.).

V současné době je na českém trhu několik turistických průvodců po Estonsku. Příznačné je, že se v podstatě všechny věnují Estonsku v rámci celého Pobaltí, což z velké části platí i pro cestopisnou literaturu. V roce 2000 vyšly první dva původní české průvodce po obnovení litevské, lotyšské a estonské nezávislosti: Pobaltské republiky (2000) od Jany Krutilové a Pobaltí (2000) od Josefa Miškovského; druhý jmenovaný průvodce se dočkal aktualizovaného vydání v letech 2002 a 2005. Později byl vydán také rozsahem největší původní český průvodce Litva, Lotyšsko, Estonsko – průvodce na cesty (2008) autorů Jana Dražana a Adély Polákové. Kromě toho vyšly v češtině také překlady obsažných průvodců po pobaltských republikách z renomovaných světových edic Lonely Planet (2004), Rough Guide (2005) a Marco Polo (2006). Ani v těchto průvodcích se však autoři nedokázali zcela vyhnout faktickým chybám. Překlady anglickojazyčných průvodců jsou pak málo přizpůsobené českému čtenáři a jeho výrazně vyšší obeznámenosti s reáliemi zemí středovýchodní Evropy ve srovnání se Západoevropany nebo dokonce Američany. Na Pobaltí se v roce 2006 dostalo spolu s dalšími 9 zeměmi a regiony světa i v prvním díle knižního vydání úspěšného televizního cestopisného cyklu Cestománie, což dokládá rostoucí marketingovou atraktivitu Estonska (představeného v knize národními parky, nejvyšší „horou“ Suur Munamägi i tamější oblibou Haška a Švejka) i celého Pobaltí pro nakladatele i čtenáře. Velmi zdařilým a svým pojetím unikátním dílem je cestopisná reportáž redaktora Českého rozhlasu Davida Šťáhlavského Výpravy opačným směrem (2002), v níž autor líčí zážitky z pobytu v Pobaltí a doplňuje je řadou čtivě, vtipně a nenásilně podaných faktografických informací. Ve srovnání se všemi předcházejícími cestopisy dílo obsahuje mnohonásobně více informací, které autor zjevně získával nejen cestováním a pobytem v Estonsku, ale i studiem literatury. Charakteristickou linií díla jsou témata, kterých je velké množství (kultura, obyvatelstvo, jazyk, krajina, náboženství, gastronomie, různé historické etapy atd.) a která jsou přiblížena zážitky a informacemi z jednotlivých navštívených míst. Poetičtěji a se zaměřením na fenomén moře a ostrovů představuje Estonsko, ale i další státy kolem Baltského moře, známý písničkář Jan Burian v knize Ostrovy, majáky a mosty aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři (2002). Autorův zájem směřuje na ostrovy Baltského moře, mezi nimiž hledá spojující prvky. Přes poetický styl, jimž je cestopis psán, tak autor vlastně podává důkladné analytické svědectví o fenoménu ostrovů i celého Baltského moře, který sjednocuje státy kolem něj a který nám vnitrozemcům voní exotikou. Estonsko v knize reprezentují dva největší ostrovy Saaremaa a Hiiumaa. Autor si všímá nejen turisticky známých míst, ale silně vnímá i mystiku a spiritualitu mnoha „bezejmenných“ osad, kostelíků a rozcestí.

Ve všech současných cestopisech převládá zařazení Estonska do zemí středovýchodní Evropy, tedy i po bok Česka nebo Slovenska. Estonsko se začíná objevovat také jako součást celé Evropy. Vnímání Estonska jako postsovětské země ubývá (a to i ve srovnání děl z období přelomu 20. a 21. století a děl pozdějších), ale zcela ještě nemizí. Nejčastější je stále řazení Estonska do Pobaltí. Naopak řazení do severní Evropy k Finsku či Švédsku je stále menšinové.

Závěr

Prvorepublikové cestopisy byly věnovány Estonsku zpravidla v kontextu ostatních severských a pobaltských států. Díla ze socialistického období víceméně obsahovala Estonsko jen jako drobnou součást Sovětského svazu. Současné průvodce a cestopisy řadí Estonsko nejčastěji po bok Litvy a Lotyšska a věnují se tak celému Pobaltí. Je zřejmé, že turistické průvodce i cestopisy po Estonsku se postupem času výrazně rozšiřují svým obsahem i rozsahem. U cestopisů ubývá beletristických výrazových a stylistických prostředků ve prospěch věcného jazyka. Postupně mizí dominantní orientace na Tallinn, Tartu a omezené množství míst v jejich okolí a přibývá méně známých destinací.

Seznam literatury

Bousfield, J. (2008): Pobaltské státy – turistický průvodce. Rough Guide/Nakladatelství Jota, Brno.

Braginskij, V. (1983): Turistická střediska SSSR – průvodce. Nakl. Raduga, Moskva.

Burian, J. (2002): Ostrovy, majáky a mosty aneb Podivuhodná dobrodružství suchozemce v Baltském moři. Nakladatelství Primus, Praha.

Dražan, J., Poláková, A. (2008): Litva, Lotyšsko, Estonsko – průvodce na cesty. Freytag & Berndt.

Dubinská, L. (1986): Sovětský svaz – průvodce. Nakl. Raduga, Moskva.

Fink, P. (1931): Za severní sluncem – Dojmy a pozorování z toulek na Baltu. Družstvo moravského kola spisovatelů, Brno.

Hora, J. (1932): Chvíle v Estonsku. Grafické závody v Plzni.

Klindera, F. (1937): Český rolník severskými státy. Praha, Centrokooperativ, svaz jednot hospodářských družstev.

Krutilová, J. (2000): Pobaltské republiky – průvodce do zahraničí. Praha, Olympia.

Miškovský, J. (2006): Pobaltí. In: Cestománie I., Kartografie, Praha, s. 185–202.

Miškovský, J. (2005): Pobaltí – turistický průvodce. Mladá Boleslav, vlastním nákladem.

Netopil, R., Skokan, L. (1989): Geografie SSSR. Státní pedagogické nakladatelství, Praha.

Pallokat, J. (2006): Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko, Litva. Marco Polo/Mairdumont, Ostfildern.

Skokan, L., Ludvíková, V., Průša, J. (1977): Sovětský svaz. Olympia, Praha.

Skokan, L. (1967): Sovětský svaz – hospodářsko-zeměpisný přehled. Státní pedagogické nakladatelství, Praha.

Sovětské Pobaltí. Brožura Inturist, bez vročení.

SSSR – svazové republiky Litva, Lotyšsko, Estonsko (1972). Nakl. APN, Moskva.

Šťáhlavský, D. (2002): Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha, Radioservis.

Tomášek, L. (1960): Jantárový vietor: Litva, Lotyšsko, Estonsko. Bratislava, Osveta.

Williams, N., Herrmann, D., Kemp, C. (2004): Estonsko, Lotyšsko, Litva. Praha, Lonely Planet Publications Pty Ltd./Svojtka & Co.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *