Sirje Kiin, Estonská literární kritička
Poezie a osobnost Urve Karuksové (1936-2015) zůstaly pro čtenáře doma v Estonsku poměrně neznámé, neboť básnířka byla nucena v roce 1944 ve věku pouhých osmi let opustit Estonsko, z nějž její rodina uprchla z politických důvodů. Otec Karuksové, důstojník estonské armády, byl zavražděn během německé okupace, v roce 1943.[2] Karuksová následně strávila osm let svého dětství v uprchlických táborech v Německu a studovala na německých a estonských školách. Později, když jí bylo 15 let, se její rodina přestěhovala do Kanady. To přineslo zásadní změnu – na střední škole v Jarvis (Collegiate Institute), probíhalo vyučování v angličtině, stejně jako později studium sociologie na univerzitě v Torontu.
Karuksová si udržela svůj mateřský jazyk díky poezii, a již od dvanácti let se sama začala básnické tvorbě věnovat. Se svými vlastními díly nebyla zpočátku spokojená. Řečeno jejími vlastními slovy, „vážně“ začala psát poezii v estonštině, až když byla doma se svými malými dětmi. Ve věku 20 let (v roce 1956) se provdala za Erga Karukse, se kterým se seznámila během studií.
Urve Karuksové vyšly v Kanadě dvě útlé sbírky poezie – Hlína (Savi) roku 1968 a Občan (Kodakondor) v roce 1976. Její jedinou knihou, která byla během jejího života vydána v Estonsku, byla sbírka básní Vyletět z bažiny na nebe (Laotusse lendama laukast), která se objevila krátce po obnovení nezávislosti Estonska v roce 1991. V porevoluční atmosféře však zůstala v podstatě bez povšimnutí kritiků. Její poezie tedy zůstala v estonských literárních dějinách téměř nezaznamenaná.
V květnu 2019 byla vydána její Sbírka básní (Kogutud luuletused), z níž téměř polovina textů nebyla dříve publikována, nalezla je až její dcera Linda Karuksová a autorka této publikace.
Karuksová obdržela Literární ocenění Kanadského estonského uměleckého centra v roce 1969 a 1978.
Roku 1994 vyšla Karuksové báseň Phoenix v literární antologii The Space Between, obdržela rovněž cenu Národní knihovny poezie. Ve své rodné zemi, Estonsku, žádné ocenění nezískala, protože její tvorba tam byla v podstatě neznámá. Teprve díky Sbírce básní získala uznání a respekt i zemi, odkud pocházela.
Přestože její poezie nebyla v Estonsku vydávána, byla tato podivuhodná a jazykově originální autorka v estonských literárních kruzích dobře známá díky svým kulturním cestám do sovětského Estonska v roce 1970. Tyto cesty vyžadovaly v mnoha ohledech odvahu. Během nich navázala úzké styky s několika Estonci a ovlivnila tak řadu domácích básníků. Veškerá literatura vytvořená „nepřáteli“ byla však v sovětském Estonsku oficiálně zakázána. Její dvě sbírky poezie tak sice byly omezeny na tajný oběh v estonských literárních kruzích, ale přesto si získaly jasný obdiv.
Spisovatel Tiit Pruuli nedávno napsal, že jako malý chlapec si kdysi opsal básně Karuksové ze zakázaného emigrantského časopisu Mana. Pruuli uvedl, že se zamiloval do jejího obrazu: „To je nádhera, tak vzdálená a volná.“[3]
Básník Karl-Martin Sinijärv také uznal, že jako malý chlapec začal psát básně, protože mu učarovala krásná blonďatá kráska Urve Karuksová. Je důležité si uvědomit, že jako básnířka ze svobodného světa se Karuksová již tehdy stala metaforou, a to ještě dlouho předtím, než se její básně mohly dostat do hlavního proudu estonské literatury.
Byla jsem ohromena schopnostmi autorky, díky nimž jsou její básně naplněny bohatstvím, hloubkou a hladkou melodií estonského jazyka, jsou plné folklórních prvků, a to i přesto, že básnířka nejprve studovala v němčině, a poté v angličtině. Významná estonská lingvistka Ilse Lehisteová v recenzi ke Kodakondur napsala, že „…v nové sbírce najdeme poezii, která patří k nejoriginálnější estonské literatuře.“[4] Díky velké autorčině sečtělosti a rozhledu byla její poezie naplněna překvapivou jazykovou kreativitou a metaforami.
V básni Vždyť nezmizíme úplně (Egas me päriselt kao ju) píše:
Myšlenky budou básněmi rytými do březové kůry
oči budou duhová světla
uši budou slabiky kukaččího křiku
prsty se rozběhnou jak mravenci
krev koluje v brusinkách
jazyk medem v domácím úlu
– sběratelé nás roztančí do zpráv [5]
Poezie Urve Karuksové má jasné poselství pro čtenáře v Estonsku. Naším úkolem je konečně přijmout toto poselství, prezentovat autorčina díla pro hodnocení a uznání – retrospektivně, posmrtně.
Ve své uprchlické poezii se Urve Karuksová cítí jako osoba, která byla vyhnána z vlasti své matky, ze své země, která byla ponechána na oběžné dráze jako sirotek, jen aby prosila. Estonsko je v její mysli jako pohádková země – muinasmaa, je jedinou zemí v její fantazii. Jediný způsob, jak se dostat do této země a přebývat v ní, byl psát poezii v estonštině, zachránit svůj mateřský jazyk a naučit ho také své děti.
Estonsko se pro Karuksovou stalo symbolem svobody, přestože ve skutečnosti byla země v té době okupována. Abych byla přesná, byla to estonská poezie – estonští kolegové, kteří pro ni v poezii zosobňovali svobodu. Vytvořila si silné vazby s několika významnými moderními estonskými básníky, jako byli např. Betti Alver, Paul-Eerik Rummo a Jaan Kaplinski.
Od roku 1968 se setkávala i s dalším exilovým básníkem Ivarem Ivaskem. Měli vzájemný vliv na svou poezii, věnovali si navzájem několik básní a jejich korespondence odhaluje silnou náklonnost ke svobodě tvůrčího díla. Později, v roce 1970, byla ovlivněna také básněmi a osobností Juhana Viidinga, se kterým se stali blízkými přáteli. Juhan Viiding byl „velvyslancem svobody“ v estonské poezi.
Rané básně U. Karuksové jsou plné statečnosti, když se identifikovala jako hippie, květinové dítě. Dokonce i plod v její básni Plod také doufá (Loode ka loodab) ztělesňuje naději. Její třetí sbírka veršů Vyletět z bažiny na nebe (Laotusse lendama laukast) nese motiv metafory létání za svobodou, na nekonečnou oblohu:
Na divokých koních poezie
Letím z bažin k obloze.[6]
Nechtěla se podobat žádným vzorům a ze vzpomínek z dětství přišla metafora její debutové sbírky básní s názvem Hlína (Savi). Ve svém úvodu ke sbírce napsala, že hlavním motivem Hlíny byla blízkost Zemi, trvalost hmoty, ale zároveň její vzpurné mládí chtělo obrátit vzhůru nohama všechny symboly řádu na světě. Mladá Urve Karuksová se toužila oddělit od všeho, od každého pravidla a pořádku, ale pak se uvolnit a odpočívat v pokoji pod zemí, jak napsala v jedné ze svých básní z této sbírky. Cílem mladé Urve bylo vytvořit se zevnitř, ne mít podobu, kterou by se jí někdo snažil vnutit. Odpor vůči vnějšímu tlaku byl ústředním bodem jejího pohledu na svět a základem jejího tzv. „hliněného protestu“.
Proč právě hlína? Protože hlína může být donekonečna tvarována, je poddajná. Hlína má v sobě možnost stát se čímkoliv, silnou metaforickou přítomností v poezii, která jí umožňuje získat jakýkoliv tvar. Samozřejmě, formování lidí z hlíny je dobře známý motiv z Bible, dle nějž Bůh vdechl neživému tvoru duši, aby ho oživil. Karuksová si jako dítě často hrála s hlínou, hrála si na Boha ve své mysli, a poté se podělila o tyto zkušenosti prostřednictvím své poezie. Napsala báseň o vdechnutí života do jílové panenky, kterou vyrobila. Panenka se samozřejmě neprobudila, neožila. Básnířka byla frustrovaná, zklamaná a odhodila hračku na zem. Ta se rozletěla na kusy, které autorka posléze zakopala. A to bylo první rozčarování z jejího pokusu stát se svobodnou jako Bůh, bylo to její první uznání omezení tvůrčí svobody. Tyto zkušenosti, popsané v její poezii, byly zrozením jejího vnitřního skepticismu. Svoboda měla svá omezení. Svoboda měla své hranice.
Několik básní U. Karuksové bylo protestem proti tomu, co nazvala „šikovnou, slabou mentalitou „kyslíkového uprchlíka“.
Poprvé cestovala do sovětského Estonska na počátku 70. let, navzdory skutečnosti, že konzervativní exilové kruhy její cestu považovaly za politickou zradu a nazvaly ji komunistkou. Těmto názorům se bránila, avšak mnoho let trpěla sociálním vyloučením právě pro ně. Ale kontakt se současnou poezií v Estonsku pro ni byl zdrojem života – zahájila poetický dialog s Paulem-Eerikem Rummem (metafory včel letící směrem k domácím úlům) a Jaanem Kaplinskim (metafora bílého jetele). Napsala Kaplinskimu „Máte zemi/mám pohádku“[7], přiznala svou žárlivost kvůli tomu, že Kaplinski žil ve své zemi, kde měl své kořeny, uprostřed svého živého mateřského jazyka, kde si jeho národ velmi cenil jeho poezie. Na druhou stranu byla autorka brzy vytržena z přirozeného prostředí a převezena na cizí půdu, kde se snažila zachránit svou identitu a učit své děti rodnému jazyku. Napsala: „Není ani ryba, ani maso/žádné chtíče/i nenávist stojí na půli cesty/ jako plody žáby“ (pole kala pole liha/pole kihku pole iha/vihagi poolvirrel vindub/Konna kombel koevad) v básni „Kilplased“ ve sbírce „Kodakondur“.[8] Připadala si jako obojživelník a snažila se vychovávat své děti také jako obojživelníky nebo, jak je nazvala, kilplapsi (slovní hříčka, kde kilp znamená štít, jenž je zde tvořen dětmi, ale v Kilplased vystupují i komické postavy z Kreutzwaldova příběhu, které stavěly absurdní, nepraktický dům bez oken a dveří).
Zde vidíme, že koncept svobody byl obrácen: Karuksová se cítila být vězněm v exilu žijícím ve svobodné zemi (Kanadě), protože ztratila vlast a byla nucena žít odděleně od své země a jazyka. Stýskalo se jí po vlasti, jež se pro ni stala pohádkou svobody s opravdovými geniálními básníky žijícími a vytvářejícími tam nádhernou svobodnou poezii – navzdory tomu, že Estonsko bylo ve skutečnosti obsazeno. Těžce nesla distancování konzervativních společenských kruhů v Torontu, ale jen málo psala o útlaku ve své okupované domovině, přestože znala situaci v Estonsku velmi dobře. Mlčení o ztrátě svobody bylo pravděpodobně cenou, kterou zaplatila, aby neztratila možnost k návštěvě sovětského Estonska.
Druhá sbírka Urve Karuksové se jmenovala Kodakondur (Občan), toto slovo si vymyslela, v estonské slovní zásobě původně neexistovalo. Občan je v estonštině „kodanik“, ale kodakondur se zrodil z podvědomí básníka, které definovala jako rozzlobeného občana-kondura, který velmi ostře sleduje, aby žádný člen společnosti nepřekročil hranice tradic, pravidel, norem nebo zvyklostí. Takže kodakondur se zdá být její metaforou společnosti, která neuznávala ty, kdo byli zvláštní, originální nebo výjimeční.
Z pohledu Karuksové, pouze ve snech, a někdy i v umění a poezii, mohl člověk uniknout pohledu rozzlobeného, ostražitého oka.
Karuksová navrhla další význam slova kodakondur – občana, který cestuje po celém světě, aniž by se někdy cítil jako doma, avšak stále doufá, že se dostane do svého skutečného nebo původního domova. Původní domov měl zvláštní obrovský tok energie, ze kterého vznikly všechny jiskry života. V básni Kodakondur nacházíme další důležitou, opakující se metaforu svobody:
Jak améba si pluješ v matčině děloze
pupeční šňůru překousneš
před explozí[9]
Básnířka chce přervat šňůru, provaz nebo nit, která váže její tělo k zemi.
Její duše touží po tom, aby se od pozemského těla mohla osvobodit, ale tyto vazby ji táhnou zpět na Zem.
Karuksová pevně věřila ve znovuzrození a mnoho metafor ve svých básních spojuje s myšlenkou, že duše nezemře, ale vrací se různými způsoby a formami. Věřila rovněž, že duše se potřebuje oprostit od všech pozemských vášní, chutí a přání. Musí se úplně osvobodit. Teprve pak se můžeme vrátit do našeho skutečného, původního domova, kde jsme se narodili. Věřila v reinkarnaci. Tato zkušenost se odráží v její poezii v několika směrech. Motiv vzkříšení, dalšího života, vyjadřuje báseň Vzkříšení (Ülestõusmine), která byla věnována obětem sovětské deportace z března roku 1949. Báseň přináší depresivní popis dramatické situace v deportačních vlacích, kde tisíce lidí hladověly, mrzly a umíraly na tyfus. Karuksová ukončila báseň vizí vzkříšení, vizí naděje a svobody:
Když v chladném a vlhkém vlaku
Umřeli jsme jeden druhému na klíně.
Deprimovaný národ nevěřil,
Že přijde vzkříšení[10]
Motiv smrti se stal branou k reinkarnaci. V jiné verzi stejné básně proměnila báseň o smrti v ukolébavku a zpívá dítěti, kterému navzdory smrti vyjde slunce a dítě se probudí.
Nejsilnějším motivem svobody se však stala metafora Fénixe ve stejnojmenné básni, kterou nejprve napsala v estonštině, a poté přeložila do angličtiny:
Jako Fénix jsem shořela na popel
a z popela jsem se zrodila jinačí
Z peří mé pýchy nic nezůstalo
všeobjímající árii jsem nezazpívala
Teď jako vyvrhel začnu znovu
ve své vlastní poušti
na cestě k potoku
jak neposlušné dítě
zapomenuté ve školce
Doprovází mě pískot horkého písku
Podpírají mě ruce Všemohoucího.[11]
[1] Příspěvek byl prezenován na 9. mezinárodní konferenci Tartu o kanadských studiích “Vize budoucnosti“ na univerzitě v Tartu ve dnech 12. – 13. října 2019. Básně přebasníl do čekého jazyka básník Jiří Žáček.
[2] Biografický fakt: otec Karuksové byl důstojníkem estonské armády, jenž byl zavražděn v roce 1943 za velmi podezřelých okolností, pravděpodobně byl zrazen dvojitým německo-ruským agentem.
[3] Tiit Pruuli’s Facebook příspěvek 19.07.2015
[4] Ilse Lehisteová, zvláštní sbírka básní. Mana č. 46, 1979, s. 65
[5] Urve Karuks. Sbírka básni (Kogutud luuletused). Sestavila Sirje Kiin. EKSA, 2019, s 89.
[6] Ibid, p. 132.
[7] Ibid, str. 293.
[8] Ibid, str. 70.
[9] Ibid, p. 75.
[10] Ibid, str. 210.
[11] Ibid, str. 136.