Mezi Tallinnem a Prahou

Luboš Švec, historik, člen Česko-estonského klubu

Česko-estonské politické a hospodářské vztahy nebyly v průběhu 20. století nikterak intenzivní. Letmý pohled na mapu ukazuje, že geografická vzdálenost předem eliminovala užší spolupráci, ale zároveň i možnost konfliktů. Obě země, jak Československo ve střední Evropě, tak Estonsko, jehož identita kolísala mezi Pobaltí a severskými státy, měly odlišná těžiště svých zájmů. Ve střední Evropě Estonsko udržovalo přátelské vztahy s Polskem, jehož armáda byla jediná v regionu schopna čelit sovětské agresi. Pěstoval se i kulturní zájem o Maďarsko na základě konstrukce společné ugrofinské identity.

Přesto zde byly společné zájmy vyplývající ze zájmu nových, malých národních států o udržení poválečného versaillského systému a nalezneme také několik důležitých průsečíků společných dějin. Meziválečné masarykovské Československo bylo inspirativní, ale v Estonsku mělo pověst rusofilské země. Estonci naopak spatřovali největší ohrožení své křehké státnosti ve východním sousedovi, a to zcela oprávněně, jak se ukázalo na začátku druhé světové války, kdy Sovětský svaz Estonsko okupoval a v létě 1940 anektoval.  Československo, jehož státníci zpočátku nepředvídali Estonsku delší životnost, však žilo ještě kratší dobu, když bylo rozbito nacistickým Německem v březnu 1939.

Estonsko jako první z pobaltských zemí normalizovalo vztahy se sovětským Ruskem mírovou smlouvou 2. února 1920, díky čemuž vznikl důvod zájmu československých obchodníků, politiků a vojáků i radikálních levicových živlů o Estonsko, které se stalo tranzitním územím do Ruska. Estonsko se stalo na čas důležitou základnou pro monitoring dění v Rusku.

Oficiální vztahy navázala československá diplomacie s Estonskem až následujícího roku, kdy na jaře 1921 v Tallinnu zřídila konzulát s vicekonzulem v čele. První zprávy zachycovaly poválečný chaos a jen utvrzovaly zdráhání československé vlády uznat Estonsko de iure. Až poté, co byly tři pobaltské státy přijaty do Společnosti národů, se československá vláda usnesla na konci roku 1921 uznat všechny tři pobaltské státy de iure.  Uznání pomohlo k normalizaci politických a hospodářských vztahů, ačkoliv prioritu obchodního zájmu československých firem na sebe strhlo sousední Lotyšsko. V Tallinnu fungoval konzulát, který ministerstvo zahraničních věcí na přelomu let 1927/1928 změnilo na vyslanectví. Titulář ale sídlil ve Varšavě, od poloviny třicátých let v Rize. V Tallinnu byl trvale chargé d´affaires. Na popud nacistického Německa v březnu 1939 byl přinucen poslední československý diplomat Jaroslav Šejnoha vyklidit úřad.

Po válce Československo obnovilo svou státnost, ale Estonsko zůstalo trvale anektováno Sovětským svazem. Konzulární agenda týkající se Estonska i druhých pobaltských republik spadala pod československý generální konzulát v Leningradě. Spíše sporadické vztahy mezi socialistickým Československem a sovětskou republikou zůstaly redukovány na ekonomickou a kulturní výměnu, jež nabrala na obdivuhodné razanci s nástupem okruhu překladatelů a literátů kolem Vladimíra Macury v druhé polovině sedmdesátých a osmdesátých letech.

Rozklad komunistického systému vytvářel platformu pro oživení zájmu intelektuálů a disentu na obou stranách. V roce 1987 spisovatel Arvo Valton navštívil Václava Havla jako pravděpodobně vůbec první literát přicházející ze Sovětského svazu. Když byl na začátku roku 1989 Václav Havel uvězněn, proti jeho uvěznění protestovala jak Estonská lidová fronta, tak Estonský svaz spisovatelů otevřeným dopisem československé vládě. V době, kdy v Československu ještě působila cenzura, v Estonsku svobodná  masmédia kritizovala postup československých úřadů a represivních složek proti opozici a seznamovala s československými poměry a názory disentu.  Když sametová revoluce ukončila normalizační komunistický režim v Československu, v Estonsku částečná liberalizace za perestrojky ještě neznamenala obnovení nezávislosti. Nově zvolený prezident Václav Havel podpořil pobaltské republiky na mezinárodním fóru a ostře kritizoval pokusy sovětských represivních sil o zvrat situace. Po porážce moskevského puče vláda ČSFR na svém zasedání  29. srpna 1991 uznala samostatnost pobaltských států. 9. září 1991 přijel ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier do Tallinnu na setkání  s ministry zahraničních věcí, aby podepsal protokol o obnovení diplomatických styků.  Zvláště s tehdejším estonským ministrem zahraničních věcí (a pozdější prezidentem) Lennartem Meri je spojovaly nejen osobní sympatie, ale i idealistická vize budoucí demokratické Evropy.

Sdílení těchto hodnot poskytlo platformu pro vývoj bilaterálních vztahů v rámci evropské integrace. Během devadesátých let estonskou agendu spravoval velvyslanec rezidující v Helsinkách; byl pověřen současně pro Finsko i Estonsko. Až v roce 2000 byl jmenován první velvyslanec trvale sídlící v Tallinnu. Estonský velvyslanec byl akreditovaný 1995 u české vlády a sídlil ve Vídni, ale v roce 1997 zřídila estonská vláda velvyslanectví přímo v Praze spravované chargé d´affaires. V lednu 2002 však byla akreditována první estonská velvyslankyně pro ČR se sídlem v Praze.

I současné vztahy jsou charakterizovány jako velmi dobré a bezkonfliktní, i když oba státy mají geograficky rozdílná těžiště svých priorit – ve středoevropském prostoru a balticko-severském. Tyto determinanty ovlivňovaly některé odlišnosti v přístupu k Evropské unii a NATO.