Ema C. Stašová, překladatelka
Ilmar Taska v rodném Estonsku proslul zejména jako filmový režisér a producent a zakladatel estonské televizní sítě Kanal. Pobeda 1946: Auto zvané vítězství je jeho prvním románem a vychází z povídky, která byla v roce 2014 oceněna literární cenou. Román se v Estonsku krátce po vydání stal bestsellerem. Děj se odehrává těsně po druhé světové válce a v prvních letech sovětské okupace Estonska a pobaltských zemí. Zabývá se tématy, která jsou bolestivá pro celé generace Estonců i po více než sedmdesáti letech. Jde o napínavou, čtivou knihu o intrikách, podezírání a zradě v nastupující totalitní společnosti.
Ve studiu se rozsvítila světelná tabule a Alan si nasadil sluchátka. Ozval se z nich zvukařův hlas: „Dobrý večer! Vyzkoušíme mikrofon, ano?“
Alan zakašlal, narovnal záda a natočil se k mikrofonu.
„Raz, dva, tři, raz, dva, tři,“ pronesl následně svým energickým rozhlasovým hlasem a každé slovo pečlivě vyslovil.
Měl krásnou barvu hlasu, nízko posazený baryton s vibratem, ovšem zpívat se neodvažoval. Rozsah měl malý, když totiž v dětství mutoval, zpíval příliš často a téměř přišel o hlas. Teď mu nezbývalo než poslouchat zpěv druhých. Ze všech nejkrásněji zpívala Johanna – jeho milovaná sopranistka z Estonska, za železnou oponou. Jeho pozdní, bolestná láska. Není už příliš pozdě? uvažoval Alan. Ozvěna její písně k němu přestala doléhat. S tím se musí něco udělat.
„Minuta do začátku,“ oznámil zvukař.
Alan sledoval, jak vteřinová ručička odhodlaně, ale ztuha postupuje okolo ciferníku, a čekal, až se rozsvítí červené světlo. Tělo měl jako vždy celé strnulé rozechvěním, jako by stál na startu nějakého sportovního klání. Teď! oznámilo červené světlo na prošívané čalouněné stěně studia.
„Good Evening! This is the BBC News from London. I am Alan Hanley. Vysíláme živě ze studia BBC. Večerní zprávy z Anglie a celého světa,“ přečetl Alan elegantně vážným tónem.
Píp píp. „Na úvod si poslechneme výňatek z proslovu Winstona Churchilla, který přednesl v Americe…“ oznámil Alanův hlas z rozhlasového přijímače.
Johanna přitiskla ucho na pulzující látku reproduktoru a napjatě poslouchala. Měla co dělat, aby v rozpraskaném vysílání zachytila smysl slov, hlavní však bylo, že slyší hlas svého milého. Rádiové vlny kolísaly, jako by se zvuk ozýval odkudsi z hloubi oceánu. Ta frekvence nebyla čistá nikdy. Johanna na rádiu opatrně pootočila světlým dřevěným knoflíkem, snažila se na rozbouřených rádiových vlnách udržet.
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spadla napříč celým kontinentem železná opona. Za ní se ocitla všechna hlavní města starodávných zemí střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť i Sofie. Všechna tato slavná města a jejich obyvatelstvo se nyní nacházejí v takzvané sféře sovětského vlivu a nejen že je Sovětský svaz různými způsoby ovlivňuje, ale také tam mnohdy sílí kontrola z Moskvy…“
Vibrace Alanova hlasu Johanně pronikala ušním bubínkem rovnou do mozku, hrudníku a srdce, mísila se s krví, jež tamtudy proudila, a postupně se jí rozlévala do celého těla.
Jak báječně se jí rozbušilo a prohřálo to její lehce znavené srdce! Už dlouho od Alana nepřišel žádný dopis, přemítala. Že by se ztratily…? Anebo čekaly, až přijdou na řadu ve frontě na lepidlo u cenzora na stole? Dovedla na obálce rozpoznat stopy po opětovném zalepení, vždy si všimla pokrčeného okraje a tlustší vrstvy lepidla.
Johanna se otřásla a pohlédla k oknu. Bylo zavřené, ale ona cítila průvan.
To by bylo, říkala si v duchu, kdyby mě teď před neviditelným větrem chránilo i Alanovo objetí. Cítila východní vítr, který v poslední době dul silněji, než by si kdy byla pomyslela. Profukoval také stěnami i zavřenými okny a už nebylo kde se před ním skrýt.
[1] Přeložila Ema C. Stašová