Kalendář a výstava o masovém útěku Estonců z roku 1944

Harry Liivrand, vedoucí vědecké výměny informací a výstav TLÜ AR

Na podzim 2019 uplynulo 75 let od jedné z nejdramatičtějších události estonských dějin, masového útěku Estonců před druhou okupací Sovětským svazem. Tuto výjimečnou událost, která i po několika generacích zůstává vryta do paměti národa, si připomněla Akademická knihovna Tallinnské univerzity (TLÜ AR) retrospektivní výstavou „75 let od masového útěku. Žurnalistika, knihy, fotografie“, jejímž kurátorem byl autor tohoto článku. Výstava vycházela z rozsáhlých materiálů knihovního Střediska estonské exilové literatury, soudobých novinových článků, knih vzpomínek popisujících události a pozadí oné doby, brožur a 21 dokumentárních fotografií estonského fotografa Karla Hintzera (1895 Tartu – 1967 Lübeck). Efektním symbolem výstavy se stala pádla poznamenaná dírami po kulkách od známého švédsko-estonského umělce Enno Halleka, který do Švédska uprchnul na člunu už v roce 1943. Jejich majitelem je jiný uprchlík na člunu Jaan Manitski, z jehož osobní sbírky – Muzea umění ve Viinistu – malba pochází.

Akademická knihovna sestavila výstavu Masový útěk 1944 ve spolupráci s Celosvětovou estonskou ústřední radou (ÜEKN) a muzeem Estonians Abroad (VEMU). Obsáhlý vzpomínkový program spojený s uvedením výstavy iniciovala a vedla viceprezidentka ÜEKN Iivi Zájedová. ÜEKN se už desítky let zabývá chvályhodným připomínáním poválečných osudů Estonců i Estonska samotného, mnoho svých projektů zasvětila i tomu, aby upozorňovala svobodný svět na trvající okupaci Estonské republiky Sovětským svazem, a i po obnovení nezávislosti Estonska pořádala různé akce a ohlížení do historie.

Díky Středisku estonské exilové literatury Akademické knihovny, která je díky svým 38000 tiskům[1] i sbírkám fotografií největší knihovnou estonské exilové literatury na světě, bylo možné vytvořit divácky vděčnou výstavu o velkém útěku a nástěnný kalendář na rok 2020 z fotografií Karla Hintzera. Nástěnný kalendář s estonským a německým textem byl sestaven ze 14 Hintzerových fotografií a připomíná 75 let od pobytu Estonců v německých „DP-táborech“ (displaced person – uprchlík angl.) v roce 1945. Zřejmě neexistuje jediná estonská rodina, které se nedotknul masivní útěk z léta a podzimu 1944 před ofenzivou brutální sovětské armády. Podle historika Marta Laara tehdy uprchlo do svobodného světa – majíce v paměti deportace a další zvěrstva z let 1940-1941 – více než 80 000 lidí ve strachu z nové vlny teroru ruské okupační moci. Mezi nimi byli představitelé všech sociálních vrstev, ale největší podíl mezi nimi tvořili intelektuálové – do exilu uprchla velká část estonské kulturní elity. Proto vedle fotografií tvořila druhou část výstavy přehlídka knih napsaných uprchlíky v exilu i obnovené Estonské republice – dokumentární díla, paměti, všeobecné sbírky i beletrie. Vedle estonsky psané literatury byly vystaveny i překlady (o útěku lidí z Ruhnu) a paměti i historické publikace vydané švédsky a anglicky.

Předchůdce Akademické knihovny byl založen už v roce 1552 po nástupu reformace. Po nějakou dobu pak byla knihovna součástí Akademie věd a od roku 2003 působí při Tallinnské univerzitě. Ve svých kalendářích knihovna zpravidla prezentuje své bohaté sbírky starých knih, fotografií a uměleckých předmětů, v posledních letech pak bývají věnovány aktuálním kulturně-historickým výročím, ať už se jedná o první barevné fotografie Tallinnu z období po 2. sv. válce, výročí první zmínky o oficiálním jmenování městského kominíka v tallinnských středověkých dokumentech, 800. výročí Tallinnu, výročí prvního uvedení jména Tallinn před 485 lety (kalendář na rok 2021) nebo první výtisky ilustrací od takových autorů, jakými byli August von Kotzebue a Johan Kaspar Lavater. Hintzerovy fotografie jsou výjimečnou fotodokumentací jedné z nejexistenciálnějích kapitol nejnovějších dějin Estonska. Asi 9000 snímků z rozmanité fotografické Hintzerovy pozůstalosti, které vzácně zachycují život Estonců v uprchlických táborech a patří ke sbírce předmětů z někdejších částí Německa a německého kulturního prostoru, je uloženo od roku 1958 v Herderově institutu v německém Marburgu. V Estonsku se nachází Hintzerovy fotografie v mnohých památnících, ale souborná publikace s jeho fotografiemi dosud nevyšla. Výstava Velký útěk 1944 nezůstala jednorázovým projektem. Na podzim 2020 viceprezidentka ÜEKN uspořádala už třetí retrospektivní seminář v Muzeu okupací v Tallinnu o útěku Estonců na západ, kde se hovořilo o vnímání proběhlé výstavy a reakcích publika. Výstava fotografií Hintzera byla vybrána k prezentaci na Fotofestivalu v Pärnu leden – únor 2021.

Myslím si, že výstava Hintzerových fotografií by mohla vzbudit pozornost i v Česku, které má s Estonskem historicky dobré kulturně-politické vztahy. Autor článku k tomu lehce přispěl zorganizováním výstavy o estonské moderní fotografii „To be Estonian…“, která byla uvedena v kavárně Národopisného muzea v Praze v roce 2014, a instalací stejné výstavy v brněnské Mahenově knihovně v roce 2015. Někdejší Československo jsem poprvé navštívil v červenci 1986 jako člen studentů estonských univerzit. Žili jsme tehdy v mezinárodním studentském táboře v Praze. Jednou týdně jsme se však setkávali s místními estofily v legendární pivnici U Pinkasů, kde stůl estofilů z Baltského svazu pokaždé zdobila cedulka s estonským nápisem HÕIVATUD (obsazeno).

[1] Tisky vydané v letech 1944-1991 především ve Finsku, Německu, Švédsku, USA, Kanadě a Austrálii.