Přeložil David Pliska, technik, člen Česko–estonský klub
Zdroj: Laar, Mart. Metsavennad / Mart Laar. – Tallinn: Helmet Raja & Co, 1993.
Česká společnost je do značné míry rozpolcená v posuzování zřídkavého ozbrojeného odporu proti bolševické okupaci Československa, který je do značné míry omezen pouze na činy skupiny bratří Mašínů. V Československu se po válce neodebraly do lesů desítky tisíc ozbrojených lidí jako v baltských zemích. Tím je možná české vnímání činů bratří Mašínů poznamenáno – že byli pohříchu takřka jediní, kdo našel odvahu pozvednout zbraň v boji proti okupantům či kolaborantům s okupační mocí.
V Estonsku lesní bratrstvo nebylo ani zdaleka tak silné jako v Litvě, jednalo se „jen“ o 14-15 tisíc lidí ve zbrani. Pokud ale mezi lesní bratry započítáme i ty, jejichž cílem nebyl aktivní boj, ale pouhé skrývání se před ruskými okupanty, pohybují se odhady až kolem 30 tisíc lidí. To se na první pohled nezdá být mnoho. Nicméně při přepočtu tehdejšího počtu obyvatel Estonska a Československa by to odpovídalo více než 300 tisícům Čechoslováků.
Z pohledu ruských okupantů lesní bratři samozřejmě nebyli bojovníky za svobodu, ale bandité a teroristi, a podle toho s nimi NKVD ve spolupráci se Sovětskou armádou nakládala. Následující text pochází z knihy Metsavennad (Lesní bratři) od estonského historika a prvního premiéra obnoveného Estonska Marta Laara. Údaje psané kurzívou jsou doplněny autorem tohoto článku. Jedná se o krátký úryvek z osmnáctistránkové kapitoly s názvem Hon na lidi, která popisuje hrdinský, byť marný boj lesních bratrů s obrovskou početní a technickou přesilou okupační moci.
Činnost úderných jednotek NKVD v jižním Estonsku popisuje A. Sprenková:
„Mne odvedli k výslechu do druhého patra radnice, kde byl dlouhý stůl, a kolem něj seděli muži ve vojenských uniformách i civilních oděvech. Mne vyslýchal jeden ruský Estonec. Ptal se mne na mého bratra Augusta. Odpověděla jsem: „Toho přece máte!“ Tazatel mne nejdřív udeřil do obličeje a pak mi vytrhl dva chomáče vlasů. Vyslýchající mne sevřel mezi koleny, vytáhl mi oblečení ke krku a pak mne po holém těle začali mlátit obušky. Bili mne i nějakým kabelem s hřebíky na konci. Několikrát jsem omdlela a upadla na podlahu, ale pokaždé mne zvedli a znovu bili. Po prvním zbití mne odvedli zpět k ostatním, mohla jsem mluvit se sestrou. Na mne a sestru donášela Hilja Rõõmusová a její bratr.
Po druhém výslechu mne oddělili a odvedli do chladné místnosti ve spodním patře. Dovolili donést mi jídlo z domu, bití a týrání bylo na státní útraty. Pro uspokojování svých přirozených potřeb nás vyháněli pod namířenými puškami na blízké pole, muže i ženy pospolu, doprovázejíce to výhružkami. V Kuutsi mne drželi týden a půl. Posledním vyslýchajícím byl milicionář Toom, který mi dal jen jednu ránu obuškem.“
Při výsleších se ptali hlavně na jednu věc – kde je bunkr lesních bratrů. Pro získání informací se používaly ty nejsadističtější metody. Z náruče Elsy, ženy lesního bratra E. Luhtmaaa, vytrhli plačící dítě a mrskli s ním hlavou proti zdi. Protože žena věděla, že muž opustil bunkr už před několika dny, nekladla odpor a byla ochotná bezpečnosti ukázat cestu. Užitek to bohužel velký nepřineslo, protože její tehdy dvouletý synek zůstal po úderu slabomyslným.
Co se s těmito lesními bratry stalo, na to vzpomíná Elli Kreitzbergová:
„Ráno o Květné neděli roku 1946 byla ještě tma. Do našeho domu přišla spousta ruských soldátů a mužů z místního likvidačního praporu. Pronikli do obývacího pokoje. Otec byl nemocný v posteli, přesto ho začali mlátit. „Kde je ten bandita?“ Ozvala jsem se, že otec je nemocný, a pokud je to třeba, ať bijí mne. A tak začali mlátit mne a sestru Wandu. Mne pak vyvedli na dvůr, postavili ke zdi, ruský důstojník mne chytil pod krkem, praštil mi hlavou o zeď a Villemson, chlap z likvidačního praporu, na mne zařval: „Ukaž nám bunkr banditů, jinak tě zastřelíme!“ Důstojník mi přiložil pistoli k čelu. „Střílejte,“ řekla jsem.
Z našeho dvora se pak kolona vydala směrem k močálu Sinisaare. První šla mezi vojáky Elsa, pak asi 70 soldátů, chlapi z likvidačního praporu z Mõniste s puškami na zádech, mezi nimi dvě ženy, Aala a Valve Eichenbaumovy, dále muži z likvidačního praporu z Varstu a na konci kolony mezi vojáky já se sestrou Wandou. Dorazili jsme k močálu. Rašeliniště obklíčili a vydali rozkaz, aby se vzdali. Nikdo se jim nevzepřel. Leo a Tulju vyšli ven jen v lehkém oblečení. Ptali se jich na jména. Lea srazili k zemi. Důstojník z tašky vytáhl jakýsi papír, a jakmile Tulju řekl své jméno, důstojník ho střelil do hlavy. Tulju upadl a začal sebou cukat. Důstojník po něm z pistole vypálil druhou ránu. Vojáci vstoupili do rašeliniště, vynesli odtamtud oblečení a zbraně chlapců. Rašeliniště zapálili, a když se oheň rozhořel, přikázali Leovi, aby tam Tuljovo tělo hodil. Kvůli velkému žáru to nešlo, a tak Leo tělo k okraji sálajícího rašeliniště odtlačil dlouhým klackem.“
Činnost trestních jednotek NKVD zůstávala obecně málo efektivní. Většina lesních bratrů své skrýše včas opouštěla a pro přípravu větších zátahů chyběly sovětským jednotkám potřebné síly. Nikdo přece nevěděl, kolik mužů v lese je, a tak tam chodili jen takříkajíc „najisto“. Mizerné ukazatele „množství zlikvidovaných banditů“ se pak snažili zlepšovat na úkor civilního obyvatelstva. Při sebemenším náznaku podezření, že se někde lesní bratři snad shromažďují, došlo k přepadu dotyčného statku či celé vesnice i bez prověřování údajů. To s sebou přinášelo smrt nevinných lidí.
Níže zmíněnou skupinu vedl v roce 1945 jakýsi Davydov, jeho náměstkem byl jistý Gaverňuk. Aksel Viisut vzpomíná:
„Na konci podzimu 1945 se na statku Loigu ve vsi Ligeda v obci Velise slavily křtiny. Synovi Artiho z Loigu (Artur Seelmanna) dávali jméno Jaan. Sezvali celou vesnici. Veselilo se, tancovalo, popíjelo domácí pivo. Bylo už pozdě večer, venku byla tma, když najednou zvenku začali střílet z pušek a rachotily tam automaty. Ze stěn v místnosti odletovaly třísky. Obývacím pokojem svištěly kulky. Aadu z Mändu (Ado Linkmann), který seděl zády ke zdi, se v tom okamžiku chytil za břicho, začal se svíjet a pronesl: „Se mnou je amen.“ Celých šest koulí ho trefilo do břicha. Ärni z Kadaky (Ernst Liisalu) otevřel dveře a do tmavé noci zakřičel: „Co je to za prasárny, nechte toho!“ Ve tmě bylo vidět, jak velkým obloukem letí něco namodralého ke dveřím. Ärni na poslední chvíli dveře zabouchl, granát se od dveří odrazil a odkutálel do dvora, kde vybuchl. Člověk nepotřebuje velkou fantazii, aby si představil, co by se stalo, kdyby ten granát vlétl otevřenými dveřmi dovnitř.
Když střelba utichla, Aadu z Mändu v tratolišti krve zemřel obklopen svými dcerami Idou a Emilií. Mari z Kaasiku (Marie Lansbergová) měla štěpinu granátu v plících.
Všichni jsme byli přilepení k zemi, nikdo se neodvážil zvednout. Tiše jsme leželi, dokud se nerozednělo. Zvenku se ozval ruský křik: „Vzdejte se, jste obklíčeni! Odpor je marný!“ Vyšli jsme ven, naopak v domě se objevili vojáci. Jejich vítězství bylo naprosté. Na naší straně jeden zabitý a dva zranění, na jejich straně prý jeden voják utrpěl škrábanec od granátu, který sám hodil.
Všechny muže odvlekli do věznice v Märjamaa, do tzv. Bílého domu. Vzali si i válečnou kořist, kterou doma našli, včetně zásob vodky. Jeden voják si s sebou odnesl i staré nástěnné hodiny. Držel je na korbě náklaďáku jako drahocenný poklad. Asi půl kilometru před věznicí však z korby jedoucího auta seskočil na silnici, upadl a několik metrů se klouzal po břiše s hodinami pod tělem. Viděl jsem, jak se malé součástky a ozubená kolečka kutálela po zasněžené silnici.
Ve věznici v Märjamaa nás drželi tři dny a opakovaně nás vyslýchali. Pak nás propustili a já mohl jít zase do školy.