Jüri Engelbrecht, prezident Estonské akademie věd (1994–2004)
Mé srdce patří Praze let 1967-68, kdy jsem strávil postdoktorandský rok na ČVUT. Není třeba vysvětlovat, že během té doby jsem měl možnost prožít pražské jaro a být svědkem brutálního potlačení demokracie v srpnu 1968. O svých vzpomínkách jsem psal několikrát a v roce 2020 zařadil Estonský ústav historické paměti mé postřehy o pražském jaru do své databáze Sbírka našich vyprávění (Kogu me lugu).[1]
Rok 2021 je v mnoha ohledech památečným. Vždyť uplyne 30 let od obnovení samostatnosti Estonska, a když nahlédnu do svého archívu, tak vidím, že v něm nastane i jiné, pro mne důležitější výročí. V roce 1996, tedy před 25 lety, byla totiž uzavřena smlouva o spolupráci akademie věd v Česku a Estonsku, pod níž se podepsali Rudolf Zahradník a autor těchto řádků. Tato smlouva platí dodnes a aktuálně probíhají tři projekty spolupráce na roky 2021-2023 zahrnující fyziku, literaturu a mechaniku. Je mi skutečně líto, že nás minulého roku opustil můj milý kolega Rudolf Zahradník, neboť jeho příspěvek k modernizaci české vědy za jeho předsednictví v české Akademii věd byl pozoruhodný. Jsem rád, že jsem zprostředkoval překlad jeho eseje „O povaze vědy a významu vzdělanosti“ do estonštiny.[2] Kromě jiného v ní řekl: „Rozmáhající se odmítání specialistů a někdy i velmi trapný tlak amaterismu v rozmanitých oblastech našeho veřejného života mne vážně znepokojují.“ Toto téma je v Estonsku aktuální i v těchto dnech.
Avšak zpět k historii. Měl jsem tu čest účastnit se dvou státních návštěv – když Václav Havel navštívil Estonsko v roce 1996 a když Lennart Meri navštívil Česko v roce 2000. Malé útržky vzpomínek se týkají setkání dvou prezidentů v budově Estonské akademie věd v Tallinnu. Václav Havel ke svému podpisu do návštěvní knihy přikreslil i své slavné srdce. Lennart Meri se podepisoval jako druhý, trochu se přitom zamyslel, a pak vedle svého jména nakreslil dvě vlnky – moře je obvykle rozvlněné. Nevím, zda tento symbol použil i později, ale v Akademii je to krásně zachyceno.[3] Na filmovém festivalu PÖFF byl v roce 2020 uveden též film Havel od Slávka Horáka, který poskytl názorný a nemilosrdný obraz událostí roku 1968 i období, které mu následovalo, až po sametovou revoluci. Film ve mně zanechal hluboký dojem, neboť mi pronikl do hloubi duše. Přestože moje znalost češtiny není právě skvělá, v roce 1968 jsem si byl schopen přečíst 2000 slov, a též se zapojovat do diskusí. I proto jsem si při každé návštěvě Prahy prošel cestu, kudy jsem kráčel 21. srpna – od Strahovského kláštera, kde jsem tehdy žil, dolů na Můstek, kde se mysl zdráhala pochopit, co se stalo. Přirozeně dnes člověk vidí jinou Prahu než před půl stoletím. Na jedné konferenci jsem poskytoval rozhovor a snažil se mluvit česky. Mladičká novinářka se mne ptala, kde jsem se naučil česky. Odpověděl jsem, že v roce 1968 jsem byl s vámi (pamatujete si přeci tu známou frázi stanice Praha: „Jsme s vámi, buďte s námi!“). Zpříma se na mne podívala a řekla: „Tehdy jsem ještě nebyla na světě.“ Ano, čas běží, ale hodnoty zůstávají.
V roce 2005 jsem absolvoval ještě jednu milou návštěvu české Akademie věd. V rámci Estonských dní v Praze se v akademii konala vernisáž výstav. Jeden ze zahajovacích proslovů byl věnován výstavě o Estonské akademii věd, jejíž přípravě velmi napomohla Iivi Zájedová z Česko-estonského klubu.
„Jsem Pražák,“ říkám od srdce. Praha je mé druhé rodné město. Hřeje mne na duši, když se dívám z Karlova mostu na Kampu a na budově velvyslanectví vidím vlajku Estonska. Stoupám po zámeckých schodech, prohlížím si pana Hašlera a vybavuje se mi píseň Waldemara Matušky o dívce, která každý den kráčela po starých zámeckých schodech. Během jedné konference v Praze jsme byli na večeři v Richterově vile právě u těchto schodů a já byl požádán, abych pronesl slavnostní řeč. Mluvil jsem anglicky, ale zamíchal jsem do toho jak pana Hašlera stojícího na schodech, tak i Matušku, a pak i něco v češtině (nezpíval jsem). Druhého dne se mne jeden Čech zeptal, jestli jsem odešel z Česka v roce 1968, že prý mám už v češtině lehký anglický přízvuk. To byla opravdová poklona bez ohledu na mou znalost jazyka, protože jsem se tak cítil jako skutečný Pražák!
Související
Estonsko a estonština v bodech[1] viz Estonian Institute of Historical Memory (Eesti Mälu Instituut) – J. Engelbrecht – kogumelugu.ee
[2]Akadeemia, 2016, No 1, 29-37, přeložená prezentace plenárního zasedání AK ČS 21.01.2015. (viz abicko avcr.cz/...)
[3] Poznámka pro českého čtenáře: etnografické filmy a knihy Lennarta Meriho jsou neocenitelnou součástí estonského kulturního dědictví, obzvláště jeho kniha Hõbevalge (Stříbrobílá), která spojuje vznik meteoritických kráterů na jednom z estonských ostrovů s mýty v evropských i estonských bájích. Do češtiny bylo Vladimírem Macurou přeloženo pouze několik výňatků z knihy (Kde je „ultima Thule“. Tvar. Praha. 1995, 14, 6, s. 16–17).